Tora Tora Tora. Před 80 lety Japonsko zaútočilo na Pearl Harbor

Havaj se stala 7. prosince terčem útoku císařského letectva, i když je vzdálená 6500 km od Japonských ostrovů. Admirál Isoroku Jamamoto dokázal jako první využít možností letadlových lodí. Do útoku jich nasadil šest - Akagi, Kagu, Sorjú, Hirjú, Šókaku a Zuikaku. Soustředily se u kurilského ostrova Iturup a 6. listopadu dostaly rozkaz vyrazit. Za soumraku jedna po druhé vyplouvaly ze zálivu Hittokapu a zamířily do severního Pacifiku spolu s dvěma bitevními loděmi Hiei a Kirišima i třemi křižníky Tone, Čikuma a Abukuma a devíti torpédoborci. Pluly v mlžném pásu, kam se nedostala americká průzkumná letadla ani z ostrova Wake, ani z Aleut. Ponorky vyrazily z hlavní námořní základny Kure už 25. listopadu.

Ve Washingtonu přitom stále probíhala jednání mezi Američany a Japonci, kteří požadovali amerického zrušení embarga na vývoz ropy uvaleného v červenci 1941 poté, co zabrali francouzskou Indočínu. Američané trvali na stažení japonských sil nejen z Indočíny, ale i z Číny, Japonci však byli ochotní se stáhnout jen z jižní části Indočíny za garantované dodávky ropy a leteckého benzínu a zastavení americké pomoci Čankajškovi. Rozpory se nedařilo překonat, USA trvaly na stažení Japonců z Číny, i když termín nebyl stanoven. Odmítly uznat loutkovou nankingskou vládu Wan Ťing-weje

.

Bylo stále jasnější, že konflikt bude nevyhnutelný. Po jednání s japonskými diplomaty, která proběhla 26. listopadu, řekl 27. listopadu americký ministr zahraničí Cordel Hull ministru války Henrymu Stimsonovi: „Myji si ruce, nyní je situace ve vašich rukou, v rukou armády a námořnictva.“

Riziko konfliktu umocňoval fakt, že se novým japonským premiérem stal 4. listopadu generál Hideki Tódžó, který sice nevylučoval mírová jednání, slevit na japonských požadavcích však nemínil a rozhodně nebyl proti válce. Ozbrojeným silám docházelo palivo, námořnictvo varovalo už v červenci dvůr, že při stávající spotřebě 400 tun denně má zásoby jen na dva roky.Rozhodnutí zahájit válku schválil 1. prosince 1941 trůn, Tódžó slíbil, že se všichni budou snažit splnit svou povinnost. Ještě týž večer změnily japonské letadlové lodě volací signály. Druhý den císař povolil vydat Velký rozkaz číslo 12 o termínu útoku. Admirál Jamamoto nechal vyslat smluvený signál Vystupte na horu Niitaga 1208, což znamenalo, že útok se provede 8. prosince japonského času (7. prosince amerického). Kvůli změněným volacím znakům Američané nevěděli, kde se pohybuje jaká japonská loď. Z přístavů navíc vysílali radisti se starými volacími znaky.

Ve středu 3. prosince 1941 japonské lodě v odlehlé části severního Pacifiku skryty v mlze doplnily palivo. Japonské ponorky dorazily k Havaji už 6. prosince, zaujaly v širokém oblouku pozice u Havaje, nejbližší bylo jen dvacet km od ústí přístavu. Svaz šesti letadlových lodí, který se prodíral za nepříznivého počasí severním Pacifikem, se stočil k jihu a přiblížil se ze severu k ostrovu Oahu.

Krátce po sobotní půlnoci začalo pět ponorek postupně vypouštět miniponorky, které měly proniknout do přístavu a v něm zaútočit na kotvící lodě. První vyrazila z ponorky I-16 v 0:42, poslední HA-19 vyrazila v 3:33. Jejich pokus proniknout do přístavu nezůstal Američanům utajen, posádka minolovky Condor si periskopu jedné všimla v 3:42, posádka torpédoborce Ward ji nenašla, ale 6:37 objevila další ponorku a v 6:45 ji potopila. Admirál Husband E. Kimmel však dostal informaci až po sedmé ráno, sice zrušil naplánovaný golf a zamířil na velitelství, ale to už bylo pozdě, dorazil v 8:05.

Za tmy se na palubách japonských lodí začaly vyzbrojovat torpédy a pumami torpédové bombardéry Nakadžima B5N-2 Kate a střemhlavé bombardéry Aiči D3A-1 Val. Ještě za tmy kolem šesté ráno, kdy se svaz letadlových lodí pod velením admirála Čúičiho Naguma nacházel asi 350 km severně od Havaje, odstartovala během patnácti minut první vlna 182 letadel vedená fregatním kapitánem Micuem Fučidou.

Pobřeží Oahu spatřil Fučida v 7:35 místního času, o pět minut později se začal svaz letadel dělit, protože 40 torpédových bombardérů B5N-2 muselo zaútočit od jihu od vstupu do zátoky, aby mohly vypustit torpéda těsně nad hladinou, zatímco 51 střemhlavých bombardérů D3A-1 Val začalo stoupat do výše 4000 metrů a přeletěly nad ostrovem. Zbylých 49 pumami vyzbrojených Kate oblétlo ostrov nad mořem. V 7:49 vypálil Fučida signální raketu a radista v jeho stroji odvysílal signál k útoku To To To, což je první slabika ze slova pro útok tosugekisejo.

Japonská letadla nečelila žádné obraně, i když v 7:05 obsluha radaru zachytila velkou formaci letadel. Hlášení dvou poddůstojníků o svazu letadel nadřízení nevěnovali pozornost, protože věděli, že má ráno přiletět 12 bombardérů B-17, a mysleli si, že jde o ně. Nikdo neřešil, že odraz na radaru byl mnohem větší, protože letadla se mezitím dostala do radarového stínu a zmizela z obrazovky.

Fučida proto mohl odvysílat v 7:53 známý signál Tora Tora Tora (tygr tygr tygr), který znamenal, že se podařilo nepřítele překvapit. V 7:55 začaly dopadat první bomby. Během prvních patnácti minut bylo zničeno pět starších bitevních lodí a zasažena byla i další plavidla, protože lodě kotvily vedle sebe po dvou, dělila je vzdálenost nějakých pět set metrů. Zasažena byla i americká letadla na základnách Hickam, Wheeler a na Fordově ostrově. Část zničených letadel připadla na útoky 43 doprovodných stíhaček Micubiši A6M-2 Zero. Když jejich piloti zjistili, že ve vzduchu není žádný nepřítel, začali z palubních kulometů a kanónů ostřelovat letiště. Po cílech nemuseli složitě pátrat, kvůli strachu ze sabotáží byly natěsnány vedle sebe. Pod palbou se ocitlo i velitelství, jedna z odražených kulek zasáhla do hrudi i admirála Kimmela.

Tři minuty po dopadu prvních bomb nechal odvysílat fregatní kapitán Logan C. Ramsay ze základny na Fordově ostrově: „Letecký útok na Pearl Harbor. Nejde o žádné cvičení.“ Místní rozhlasová stanice KGMB vyslala v 8:15 naléhavou výzvu, ať se veškerý personál pozemní armády a námořní pěchoty hlásí do služby. Část vojáků však nepropadla panice a námořníci z torpédoborce Helm spolu s obsluhou pobřežní baterie u Fort Kamehameha sestřelili zero pilotované poručíkem Šigeruem Kitajou, který předtím rozstřílel na letišti civilní Douglas DC-3 a napadl jeden z přilétávajících bombardérů B-17.

Americký prezident Franklin Delano Roosevelt dostal informaci o útoku ve 13:47 washingtonského času, na Havaji bylo 8:17. Útok začal bez vyhlášení války, neboť japonský velvyslanec Kičisaburo Nómura měl potíže s dešifrováním zprávy a na americké ministerstvo zahraničí dorazil s nótou oznamující, že Japonsko už nebude dál jednat, místo v plánovaných 13 hodin až v 14:35.

Mezitím útok pokračoval, první nálet trval do 8:25 havajského času, letiště Hickham Field ale bylo dál pod nepřetržitou palbou. V 8:40 nálet zesílil, protože už v 7:15 odstartovala druhá vlna 170 letadel, tvořená 80 střemhlavými bombardéry D3A-1 Val, 54 bombami vyzbrojenými stroji B5N-2 Kate a 36 zery, která se zaměřila na zbylé lodě a letiště, přičemž zaútočila i na dosud nezasaženou základnu Bellows Field a základnu létajících člunů PBY Catalina Kaneohe.

Většina rozsáhlých škod však připadla na první vlnu letadel. Bez poškození vyvázla jen jediná z osmi bitevních lodí Pennsylvania, která byla v suchém doku. Zcela zničené byla Arizona, na jejíž palubě zahynulo 1177 námořníků, a Oklahoma, která se převrátila, přičemž zahynulo 429 námořníků. Potopeny byly i bitevní lodě West Virginia, což si vyžádalo 106 mrtvých a California se stovkou obětí, ty se však později podařilo vyzvednout a opravit, takže se v roce 1944 mohly vrátit do služby. Škody utrpěly i bitevní lodě Nevada, Tennessee a Maryland, které se ale podařilo opravit už během následujícího roku. Poškozené byly též lehké křižníky Helena, Raleigh a Honolulu, čtyři torpédoborce a čtyři pomocné lodě i plovoucí dok.

Americké námořnictvo muselo vyslat speciální jednotku potápěčů, kteří zasahovali v poničených konstrukcích potopených lodí v kalné vodě plné mrtvých těl námořníků.

Zničeno bylo 188 amerických letadel a těžce poškozeno dalších 159. Při útoku zahynulo 2403 Američanů, dalších 1143 utrpělo zranění. Japonci přišli o 29 letadel, z toho devět při útoku první vlny, přičemž dalších 74 bylo poškozeno protiletadlovou palbou. Do vzduchu odstartovalo jen osm amerických stíhaček, šest jejich pilotů nahlásilo sestřel. Zničeno bylo také všech pět japonských miniponorek, přičemž devět členů jejich posádek zahynulo, desátý Kazuo Sakamaki se stal prvním japonským zajatcem ve válce.

Američané byli zcela zaskočeni. S útokem na Pearl Harbor nepočítali, i když už válečné hry v roce 1932 ukázaly, že takový útok není nemožný a Spojené státy na něj nejsou připravené, Havaj nebyla dostatečně chráněná. Japonce nadále podceňovali, nenapadlo je, že by mohli zaútočit tak daleko nebo současně na více místech. Domnívali se, že terčem útoku nejspíš bude Malajsie, Filipíny, popřípadě atol Midway nebo ostrov Wake.

Ve Washingtonu přitom věděli, že válka začne co nevidět. Nótu, na jejímž základě měl velvyslanec Nómura odmítnout americké návrhy, dokázali Američané rozšifrovat dříve než pracovník japonské ambasády. V jejím čtrnáctém bodu stálo: „Japonská vláda lituje, že je nemožné dosáhnout dohody dalším jednáním.“

To znamenalo válku. Nómura se přitom objednal na ministerstvo zahraničí na jednu odpoledne, tedy v době, kdy na Havaji svítá, což je optimální doba k překvapivému přepadu. Přesto nebylo zopakováno varování před útokem. Až náčelníkovi štábu Georgi C. Marshallovi došlo, že by bylo lépe upozornit velení na Havaji, a poslal tam hodinu před útokem kabelogram. Veliteli pozemních sil na Havaji generálu Walteru Shortovi ho doručil listonoš na kole devět hodin po útoku.

I když ze zničených lodí a letadel stoupal hustý dým, Fučida chtěl po návratu první vlny vyslat ještě třetí, která by se soustředila na infrastrukturu, jež byla zasažena minimálně. Podporovali ho v tom kapitáni pěti zbylých letadlových lodí i spolutvůrce podoby kombinovaného útoku bombardovacích a torpédových letadel korvetní kapitán Minoru Genda, který cvičil námořní letce v útocích torpédy v mělkých vodách a byl ve štábu na palubě vlajkové lodi Akagi. Opatrný velitel kombinované flotily admirál Čúiči Nagumo byl proti, nechtěl zůstávat tak dlouho poblíž Havaje. Bál se, že by Američané mohli zareagovat ještě tvrději než při náletu druhé vlny, mohli by podniknout odvetný útok ze svých letadlových lodí, o nichž Japonci nevěděli, kde se nacházejí. Navíc Japoncům docházelo palivo a mohlo by se stát, že by torpédoborcům nestačilo k návratu na mateřské ostrovy.

Nagumo nechtěl pokoušet osud, měl pocit, že hlavní úkol - zničit americkou pacifickou flotilu - splnil a nechtěl riskovat ztráty, protože se do operace zapojily tři čtvrtiny sil. Hlavní cíl mu však unikl - Japonci nepotopili ani jednu z šesti amerických letadlových lodí, které představovaly pro japonské námořnictvo největší nebezpečí, což se ukázalo v dalších bitvách v Pacifiku. Důvod byl prostý - v Pearl Harboru žádná nekotvila. Tři - Wasp, Hornet a Ranger - byly přesunuty už dříve do Atlantiku, ale pryč byly i tři zbylé, Saratoga po opravě v suchém doku teprve dorazila do San Diega, Enterprise zamířila 26. listopadu v doprovodu tří křižníků a devíti torpédoborců k ostrovu Wake, aby tam dopravila stíhačky F4F-3 Wildcat, a 5. prosince odplul z Havaje i Lexington se třemi křižníky a pěti torpédoborci, který vezl na atol Midway střemhlavé bombardéry SB2U Vindicator. Američané posilovali své základny v Pacifiku, neboť si uvědomovali, že jednání s Japonci se ocitla ve slepé uličce a hrozí válka. Na Filipíny proto poslali několik desítek bombardérů B-17.

O nepřítomnosti hlavního cíle Japonci věděli, na japonském konzulátu na Havaji působil schopný špion Takeo Jošikava, který vystupoval pod krycím jménem Tadaši Morimura. Do funkce nastoupil v dubnu a pravidelně vyrážel z konzulátu na výšinu Aiea, odkud je dobře vidět na přístav. Mohl tak informovat, že je rozdělen do sekcí, co se v které nachází nebo jak často startují hlídkové průzkumné létající čluny catalina. Z japonského konzulátu v Honolulu odešla 5. prosince zpráva: „Lodě zakotvené v přístavu - devět bitevních lodí, tři křižníky třídy B, tři nosiče hydroplánů, 17 torpédoborců, u ústí jsou čtyři křižníky třídy B a tři torpédoborce.“ Podstatný byl ale závěr: „Všechny letadlové lodě a těžké křižníky opustily přístav.“

Jamamoto ve štábu zvažoval, jak postupovat - jestli změnit plán a přikázat japonskému svazu pátrat po amerických letadlových lodích, nebo pokračovat v útoku. Nakonec odvysílal Nagumovi jen šifrovanou zprávu: „Žádné letadlové lodě. Opakuji žádné letadlové lodě v Pearl Harboru.“

Rozhodnout měl Nagumo. Ten upřednostnil původní plán zaútočit na Pearl Habror, ale třetí vlnu nevyslal. Dílny, doky, většina skladů paliva, velitelské budovy i základna ponorek tak unikly zkáze. Jejich zničení by podle názoru amerického vrchního velitele námořních sil v Pacifiku Chestera Nimitze prodloužilo válku o rok až dva. Ztráta obstarožních bitevních lodí nebyla pro USA tak citelná, i když útok na USA byl pro Američany šokem.

Hrozba amerického odvetného útoku však byla reálná, Enterprise, která se měla původně na Havaj vrátit už 6. prosince, se blížila k Oahu až 7. prosince a večer z její paluby vzlétlo 18 torpédových bombardérů TBD Devastator a šest střemhlavých SBD Dauntlessů na základě mylné informace o pohybu japonských lodí jižně od Oahu. Až 10. prosince dauntlessy z její paluby potopily japonskou ponorku I-10, které se zapojila do útoku na Pearl Harbor.

Americký Kongres se sešel 8. prosince kolem poledne. Prezident Roosevelt přednesl poselství začínající slovy: „Včera 7. prosince, který zůstane dnem hanby, byly Spojené státy americké náhle a záměrně přepadeny námořními a leteckými silami Japonského císařství. Byl to zbabělý a zákeřný útok.“ Zmínil, že byly způsobeny těžké škody a „na volném moři byly torpédovány americké lodě plující mezi Honolulu a San Franciskem.“ Zdůraznil, že operace musela být vzhledem ke vzdálenosti Havaje od Japonska dlouho připravovaná, a že útoků bylo více: „Včera také japonská vláda zahájila útok na Malajsko. Minulou noc japonské síly napadly Hongkong, Guam, Filipíny, ostrov Wake a ostrov Midway. Je tu nepřátelství. Náš lid, naše území a naše zájmy jsou smrtelně ohroženy.“

Jeho žádost o vyhlášení války byla přijala potleskem, schválili ji všichni senátoři a 338 členů sněmovny - proti byla jen Jeannette Rankinová, která se postavila i proti vstupu USA do první světové války. Týž den vyhlásila válku Japonsku i Británie. Německo a Itálie vyhlásily USA válku 11. prosince, konflikt se stal celosvětovým.

K porážce Japonska však vedla dlouhá a trnitá cesta, protože se podceňovalo. Do Vánoc Japonci ovládli ostrov Wake i Hongkong a do poloviny roku 1942 Malajsko, Singapur, Filipíny a Nizozemskou východní Indii, což jim zajistilo tak potřebnou ropu a kaučuk, ale také část Barmy a útočili na Novou Guineu a Austrálii. Ochromení amerického pacifického loďstva jim postup usnadňovalo.

Obrat přinesla námořní bitva u Midway v červnu 1942. Ještě tři roky však trvalo, než bylo císařství poraženo. Za svou agresivní imperiální politiku draze zaplatilo, padly dva miliony Japonců a císařství kapitulovalo až po shození atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki.

Podklady:

Aleš Skřivan: Japonská válka - Vzestup a pád říše vycházejícího slunce 1931 - 1945 (Epocha 2021)

Carl Smith: Pearl Harbor 1941 – den hanby (Grada 2007)

Lubomír Vejřík: Tenno heika banzai – Pearl Harbor (Svět křídel, 1995)

Stan Cohen: East Wind Rain: - A Pictorial History of the Pearl Harbor Attack ( Pictorial Histories Publishing Company, 1981)

Zendži Orita: Banzai! – paměti kapitána japonské ponorky (Omnibooks 2020)

Gordon W. Prange: Boží samuraj- hlavní pilot na Pearl Harboru (Naše vojsko 1995)

Edward C. Raymer: Sestup do temnot (Naše vojsko 1998)

Edwin P. Hoit: Tři vojevůdci – Togó, Jamamoto, Jamašita (Naše vojsko, 1996)