Symbol studené války. Před 60 lety začala v Berlíně vznikat skutečná „železná opona”

Koncem 50. let minulého století došlo k jistému uvolnění napětí mezi supervelmocemi – sovětský vůdce Nikita Chruščov se sešel s americkým prezidentem Dwightem Eisenhowerem. Zklidnění vztahů mezi Západem a Východem však netrvalo dlouho.

Vyostření vzájemných vztahů vyvrcholilo v srpnu 1961 výstavbou zdi, která na dlouhá desetiletí rozdělila Berlín na dvě části.

„Důvodem byl rychle rostoucí úprk východoněmeckých občanů do západního sektoru města a pak dále do Spolkové republiky,“ uvedl pro Novinky Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd ČR.

Stejně to vnímá i politolog Petr Just. „Zeď se samozřejmě stavěla jako zábrana proti migraci z východního Berlína do západního, aniž by to tak tehdejší východoněmecký režim interpretoval – režim to interpretoval naopak jako obranu proti škodlivým vlivům ze Západu.”

„Tendence obyvatel z východní části země uniknout na západ hrozila zničením hospodářské základny země. Plot měl zavřít lidi v této části Německa, ač se argumentovalo opačně – obranou před kapitalismem,“ dodává politolog a publicista Jaroslav Šonka.

Berlínská zeď byla betonová zeď s přilehlými střeženými pásmy, od její stavby v roce 1961 až do pádu 9. listopadu 1989 nejznámější symbol studené války, rozdělení Berlína, Německa a celoevropského dělení na západní a východní blok.

Po skončení 2. světové války bylo Německo na základě Jaltské dohody rozděleno do čtyř okupačních zón, Berlín pak do čtyř sektorů. Dne 23. května 1949 byla na území západních okupačních zón založena Spolková republika Německo (SRN), 7. října 1949 byla jako reakce na vyhlášení SRN založena Německá demokratická republika (NDR), sovětský sektor Berlína se stal jejím hlavním městem.

V letech 1949 až 1961 území NDR opustily téměř tři miliony obyvatel. Většina se rozhodla opustit NDR právě přes Berlín, kde hranice probíhala středem města a nebyla předtím tak snadno kontrolovatelná.

V té době byla hranice mezi východním a západním sektorem víceméně pohodlně prostupná a mnozí východoněmečtí občané také pracovali v západní části. Západoněmecká ekonomika tehdy prožívala výrazný rozmach, tudíž se sociální kontrasty mezi východní a západní částí města prohloubily a byly stále více zřetelné.

Mezi uprchlíky do svobodnější části světa byli podle Šebka především vysokoškolsky vzdělaní občané, mj. lékaři.

„Nedostatku lékařů využili i katoličtí aktivisté ze Západu, kteří tam přišli pracovat do nemocnic a současně vyvíjeli náboženskou činnost. Toho si kupříkladu v 60. letech všímala i naše Státní bezpečnost,“ doplnil historik.

Sovětský komunistický šéf Chruščov byl podle Šebka zcela nevyzpytatelným hráčem na poli studené války a hlavní město tehdejší NDR chtěl prezentovat jako jeden z úspěchů sovětského bloku v zápase se Západem.

Navíc zkušený sovětský lídr, který zahájil destalinizaci, získal dojem, že nový obyvatel Bílého domu, americký prezident J. F. Kennedy, kterému bylo v době nástupu do úřadu jen 43 let, bude slabý, a může ho tedy tlačit ke zdi.

Pro Chruščova byly zájmy NDR až druhořadé, ale vyslyšel přání tehdejšího šéfa východoněmeckého režimu Waltera Ulbrichta po zamezení exodu a dal souhlas k vybudování zdi.

„Stejně jako u nás v případě měnové reformy, kdy komunistické vedení tvrdilo, že nic takového nechystá, Ulbricht také do poslední chvíle lhal, ačkoliv už bylo dávno rozhodnuto, a v neděli ráno 13. srpna 1961 se Berlíňané probudili do reality rozděleného města,“ popsal dále Šebek.

V noci z 12. na 13. srpna 1961 obsadily ozbrojené síly NDR (armáda, policie, pohraniční stráž a jednotky podnikových milicí) hranice k západnímu Berlínu a přerušily, nejdříve jen pomocí ostnatého drátu, spojení mezi východem a západem města. O pár dní později začal být drát nahrazován zdí v pravém slova smyslu a v dalších měsících došlo k vybudování opevnění hranic mezi NDR a SRN.

Bariéra sestávala z více částí. Samotná zeď stála pár metrů od hranice západního Berlína. Skládala se z betonových, asi 3,6 metru vysokých panelů ve tvaru nepravidelného a převráceného písmene T.

Na druhé straně se nacházelo rozdílně široké pásmo, skládající se z různých ochranných zón: ostnatý drát, pás pro psy, pro pohraniční stráž, protipěchotní překážky i protitankové zátarasy, drátěná signální stěna a další stěna z betonových prefabrikátů. Uvnitř zakázaného pásma mezi zdmi stály v nepravidelných rozestupech strážní věže a domky pro pohotovostní jednotky. V průběhu doby byla zeď neustále modernizována, jsou známy čtyři generace modelů.

Zeď měla celkovou délku 165 kilometrů – 45 km s hranicí Východního Berlína, 120 km čítala hranice mezi Západním Berlínem a Braniborskem.

Hned během prvních dnů došlo k dramatickým pokusům o útěk z NDR. Na místech, kde zeď ještě nebyla dostatečně vysoká nebo chráněná, respektive v domech, které stály přímo u zdi a kde ještě nebyla zazděna okna, se stovkám občanů podařil útěk do západních sektorů, často s nasazením života.

Povel k použití střelné zbraně proti uprchlíkům ze strany východoněmecké pohraniční stráže sice existoval již od prvního dne, k reálnému nasazení ale došlo až o několik dnů později. K prvnímu známému případu zastřelení utečence došlo 24. srpna 1961, k poslednímu 5. února 1989.

Jednou z cest za svobodou po vztyčení zdi byly tunely. Díky nim se do západního Berlína dostalo přes 300 lidí. Východoněmecký režim se proto snažil zabezpečit nejen samotnou betonovou bariéru obklopující západní sektor metropole, ale i podzemí.

Jedním z protiopatření se staly tunely, které budovala přímo tajná policie Stasi, ve kterých hlídkovala a naslouchala hluku z podzemí.

Problematické bylo i používání hraničních přechodů mezi západním Berlínem na straně jedné a východním Berlínem resp. NDR na straně druhé. Přechodů sice existovalo mnoho, jejich užívání však bylo omezeno nejen účelem („tranzit do SRN“, „přechod na letiště“ či „návštěva v druhé části města“), ale i občanstvím osob, které těchto přechodů směly užívat.

Pro Západ bylo podle Šebka rozdělení města v roce 1961 šokem. „Svět poprvé zatajil dech z možného střetu, když proti sobě namířily na legendárním přechodu Checkpoint Charlie 27. října 1961 sovětské a americké tanky hlavně s ostrými náboji a byly připraveny zahájit palbu, vlády obou německých států se ocitly jen v pozici pasivních pozorovatelů,“ řekl Šebek.

Dočasné zklidnění situace nakonec přišlo po vzájemném telefonátu Chruščova a Kennedyho, což byl první praktický test tzv. červeného telefonu, který zajišťoval okamžitou přímou „horkou“ linku mezi Moskvou a Washingtonem a byl využíván při hrozících konfliktech.

Berlín byl obecně neuralgickým bodem studené války již od jejího počátku. Ale stejně jako se stal místem zostřování střetů, stal se i milníkem jejího konce. Podobný exodus jako v roce 1961 pak přispěl v roce 1989 k tomu, že Berlínská zeď padla.

Zprávy o rozděleném městě přicházely do Československa v podobě odpovídající dané době. „Československý propagandistický aparát informoval o dění v sousední NDR v duchu obvyklých rétorických figur jako o spiknutí revanšismu a imperialismu proti německému státu rolníků a dělníků. Konfliktní mezinárodní situace ovšem znamenala pro Československo nepříjemnosti v podobě chybějících pracovních sil, neboť byla dočasně prodloužena vojenská služba a mladí muži tedy nemohli nastoupit do výroby,“ zmínil Šebek.

„Dodnes je varujícím signálem, jak snadno se svět i společnost může ocitnout na hraně velkého konfliktu. A jak vzájemné ukazování svalů může být spouštěčem něčeho, co si žádná ze stran nepřeje,“ dodal.

Rozdělení německé metropole dnes kromě zbytků zdi připomíná také památník na Bernauer Strasse. Návštěvníci si tam mohou prohlédnout, jak hraniční pásmo vypadalo, a připomenout si 140 lidí, kteří zde zahynuli.