Článek
Krumlovská madona, nejpůsobivější dílo gotiky v Čechách, tak byla natrvalo odvezena do Vídně. Historik umění Jaromír Pečírka napsal v roce 1918 článek s výstižným názvem „Kdo je vinen?“, kde mimo jiné uvedl, že Čechy jsou zlatým dolem pro obchodníky s uměním, kteří nelitují námahy ani prostředků, aby získali to nejcennější z kulturního dědictví. Tato varovná věta platí dodnes, zejména po polistopadových restitucích.
Krumlovská madona byla v roce 1913 natrvalo odvezena do Vídně, kde náleží ke skvostům Uměleckohistorického muzea.
Záhy se však naskytla možnost zakoupit v Rakousku pro české státní sbírky Hallstattskou madonu, vytvořenou v Salcburku kolem roku 1400, která byla považována za volnou variantu Krumlovské madony. Dílo vlastnil vídeňský sběratel starožitností a restaurátor Philipp Madl, kterému v roce 1924 zaplatilo československé ministerstvo školství a národní osvěty.
Socha stála 325 tisíc korun, což byla za první republiky částka, za kterou se dalo koupit několik luxusních aut
Socha stála 325 tisíc korun, což byla za první republiky závratná částka. Dalo se za ni koupit několik luxusních aut. Bralo se to jako odškodnění za ztrátu Krumlovské madony. Jak však ukazují nejnovější výzkumy, nebyla to jen symbolická investice.
Hallstattská madona, hlavní dílo rakouského krásného stylu, se od roku 1924 nachází v Praze.
Pražská Národní galerie díky tomuto nákupu vlastní dílo vyrobené unikátní technologií „litého kamene“, které by bylo ozdobou i v Muzeu Louvre v Paříži.
Dědicové umění Petra Parléře
Autor Hallstattské madony se inspiroval Krumlovskou madonou, ale její kopie to není. Poloha dítěte je odlišná, jinak je řešena rouška Marie, jiné je i stylové vyznění. Krumlovská madona je lyričtější a poetičtější, zatímco Hallstattská má větší zemitost a robustnost.
Autora Krumlovské madony neznáme. Působil pravděpodobně v Praze, protože jeho socha byla vytvořena z pražské opuky. Tento kámen si po vytěžení z lomu nakrátko uchovává vlhkost a měkkost a umožňuje zpracování nejjemnějších detailů řezbářskými nástroji, pak ale ztvrdne a vyschne a pro sochařská díla se už nehodí.
Petr Parléř byl zřejmě hlavním iniciátorem vzniku krásného stylu. Jeho autoportrét najdeme v pražské svatovítské katedrále.
V Praze žilo několik sochařů, kteří se koncem 14. století soustředili na zhotovování soch z české opuky, které zobrazovaly madonu v podobě stojící Panny Marie držící v náručí malého Krista nebo pietu čili na trůně sedící Pannu Marii s mrtvým Kristem na kolenou. Zřejmě se vyškolili v katedrální huti svatého Víta, kterou vedl architekt a sochař Petr Parléř, jenž bývá považován za tvůrce prvních prototypů krásného stylu.
Pieta – Marie držící mrtvé tělo Krista byla vedle stojící madony druhým hlavním tématem krásného stylu.
Zájem o pražské sochy byl enormní, což dokládají obdivované madony pro Toruň, Český Krumlov, Plzeň, Vratislav, Třeboň nebo piety pro německý Magdeburk nebo švýcarský Bern a další podobná díla. Byla obdivována jejich krása i dokonalost zpracování. Krumlovskou madonu nazývali současníci „der pulchro opere“ čili překrásné dílo. I proto se zavedl v uměleckohistorické literatuře pojem „krásného stylu“. Nikdy dříve ani později nemělo pražské umění takový ohlas jako tehdy.
Salcburští sochaři začali vytvářet volné variace na uctívaná díla pražských sochařů
Jednu ze slavných českých soch krásného stylu si v Praze v létě 1393 zakoupil Reicher z Ettlingu, hofmistr čili správce majetku salcburského arcibiskupa Pilgrima II. z Puchsheimu. Reicher madonu umístil na oltář v kostele v Altenmarktu in Pongau (80 kilometrů jižně od Salcburku) a socha okamžitě vyvolala zájem obyvatel salcburského arcibiskupství. Praze k ní totiž vydal papežský vyslanec závazný dokument, který zaručoval každému, kdo se u ní pomodlí, zkrácení pobytu v očistci o 40 dní.
Severní Čechy ukrývaly stovky let starou sochu
Socha současně zaujala neobyčejnou estetickou nádherou. Praha se pro Salcburk stala mekkou umění. Iniciativy se chopili místní salcburští sochaři a začali vytvářet volné variace na uctívaná díla pražských sochařů. Ovšem nedostávalo se jim materiálu. Opuka ani jiný vhodný vápenec se v Salcburku a jeho okolí nevyskytovaly. A tak sochy vytvářeli z litého kamene, jehož tajemství není dodnes zcela rozluštěno.
Sochy z litého kamene
Čeští odborníci udělali důkladný průzkum Hallstattské madony, jedné z nejvýznamnějších salcburských soch krásného stylu. Podle nich byl umělý litý kámen vytvořen sochařskou štukatérskou sádrou vyrobenou ze sádrovce ve směsi s dolomitickým vápnem a s příměsí cihelné či keramické moučky. Směs, smíchaná s vodou na kaši, byla pečlivě připravena a její vyvážené složení příznivě ovlivnilo vlastnosti použité sádry.
Sochu zřejmě odlili způsobem, jakým se v Itálii v době renesance vytvářely bronzové plastiky. Poté, co litý kámen zatvrdnul, přistoupilo se k dalším úpravám. Madona byla v některých částech pozlacena a jinde polychromována čili pomalována barvou, aby vypadala dokonale.
Potvrdila se pravost vzácného van Goghova autoportrétu
Salcburk se stal kolem roku 1400 významným evropským centrem produkce soch krásného stylu z litého kamene. Uspokojoval značnou poptávku po těchto dílech v Rakousku, Německu a také v Itálii. Salcburským sochařům k úspěchu nahrály i historické okolnosti. V Praze vypukly husitské bouře, krásné madony a piety byly ničeny jako katolické modly a proslulí tvůrci raději hledali azyl v okolních zemích.
Současná výstava Krásné madony ze Salcburku v pražské Národní galerii, která v Anežském klášteře potrvá do 19. dubna 2020, dokládá, že Hallstattská madona není jen méně významnou náhražkou za ztracenou Krumlovskou madonu. Až nyní byla touto výstavou doceněna její umělecká a historická hodnota. Sama se stala vzorem pro další sochařská díla.
Historie nám tak připravila neobyčejný paradox. Zatímco ve Vídni mají skvost českého krásného stylu z opuky, v Praze máme zase jeden z nejvýznamnějších pokladů rakouského krásného stylu zhotovený unikátní technikou litého kamene.
