Renesanční člověk Leonardo zemřel před 500 lety. Svou dobu předběhl o čtyři století

Leonardo da Vinci se narodil 15. dubna 1452 ve vesničce Anchiano, asi tři kilometry od Vinci. Otcem byl notář Piero da Vinci, matkou dívka z okolí Caterina Lippiová. Pokřtěn byl za přítomnosti deseti kmotrů, jak píše kniha Leonardo da Vinci, vzlety mysli od Charlese Nicholla, autora specializujícího se na historické biografie.

Matka se o rok později provdala za muže jménem Accattabrigo, zatímco Leonardův otec čtyři měsíce předtím uzavřel sňatek s dcerou notáře z Florencie. Uznal jej ale za vlastního a zajistil mu všeobecné vzdělání. Dětství Leonardo strávil ve Vinci, chodil do kupecké školy, jinak byl samouk a latinsky údajně četl poměrně špatně.

V 15 letech se stal tovaryšem ve Verrocchiově florentské dílně, o pět let později byl již členem malířského cechu. Tehdy namaloval tvář anděla a krajinu v pozadí Verrocchiova obrazu Křest Krista. Bývalo totiž zvykem, že mistr namaloval jen základní rozvržení obrazu a hlavní postavy, přičemž dílo dokončovali jeho žáci.

Verrocchio byl dokonalostí Leonardovy malby tak unešen, že u dalších obrazů sám pouze navrhoval rozmístění, zbytek práce zůstal na žácích a všechny tváře maloval Leonardo. Roku 1473 vytvořil výkres krajiny, který je jeho první podepsanou a datovanou prací, poté již přišla malba Zvěstování.

Ve svých 30 letech, v roce 1482, přijal pozvání vévody Lodovika Sforzy do Milána. Začal si psát deník a sám pro sebe studoval anatomii a architekturu. V těchto letech kolem sebe shromáždil skupinku následovníků, z nichž někteří mu zůstali věrni až do konce jeho života.

Kolem roku 1483 Leonardo začal se svým studiem aerodynamiky a fyziky, anatomie, meteorologie, astronomie a kosmografie. Zajímal se o Pythagorovu matematiku, kterou si brzy osvojil a učinil ji základem vlastních bádání. Své poznatky získané prostřednictvím vědeckého zkoumání využil k dramatickému efektu kompozice malířských děl.

Kolem roku 1490 nakreslil Vitruviánského muže, jednu ze svých nejslavnějších kreseb, která vyjadřuje přesvědčení, že na proporcích lidského těla je založena krása člověka i světa. Schopnost kombinovat umění s vědou nejvýstižněji vyjádřil právě touto ikonickou kresbou dokonale proporční postavy s roztaženýma rukama a nohama uvnitř čtverce.

Ve stejné době namaloval i Dámu s hranostajem a v roce 1495 začal pracovat na nástěnné malbě Poslední večeře v kostele Santa Maria delle Grazie. Užil nové techniky s temperou a olejem. V obraze s iluzí proměnlivé perspektivy navíc využil trojúhelníkovou kompozici. Jde o jeho „druhý nejslavnější obraz“, pokud to takto lze říci.

V roce 1499 se Leonardo vrátil zpět do Florencie, jelikož Sforzové byli z Milána vyhnáni. Ve Florencii začal roku 1502 pracovat jako vojenský inženýr pro politika, válečníka a kardinála Cesara Borgiu. Své služby ale nabízel jako inženýr a vynálezce i jinde.

Svůj úplně nejslavnější obraz, Monu Lisu, začal tvořit roku 1503 ve Florencii a pracoval na něm vlastně po celý zbytek života, byť podle odborníků hlavně v letech 1503 až 1506. Při vytváření nejpamátnějšího úsměvu na světě využil znalostí z fyziologie zraku.

K jeho dalším významným malířským dílům patří Madona ve skalách. Vytvářel prostor, který napovídal malířskou problematiku baroka. Leonardo pracoval s šerosvitem a jemnými přechody světelných efektů, díky jeho práci se trojrozměrnost stala největší inovací renesančního umění. Stvořil geniální malířský styl, v té době ojedinělý. Může s tím však souviset to, že da Vinci zřejmě šilhal.

V roce 1506 se přesunul opět do Milána, kde stráví následujících sedm let, roku 1513 se přestěhoval do Říma, kde žil v paláci Guiliana de’ Medici (mladšího bratra tehdejšího papeže Lva X.) a jako jeho chráněnec dostával pravidelný plat, což byla pro Leonarda, který se do té doby i přes věhlas často potýkal s chudobou, vítaná změna.

Tam vytvořil ikonickou turínskou kresbu, možný autoportrét. Od roku 1516 až do své smrti na zámku Clos Lucé poblíž Amboise v 67 letech žil ve Francii – na pozvání krále Františka I. z Valois.

Co lze považovat za jeho základní charakteristiku? „Leonardo se nespokojil s tím, co už bylo o světě a člověku poznáno, ve svých objevech a pozorováních se snažil stále sestupovat hlouběji. Svá poznání pak aplikoval na tvorbu. Proto v sobě spojoval badatele a tvůrce,“ sdělil Novinkám historik umění Martin Zlatohlávek, docent Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (UK) v Praze.

Jak je možné, že byl tak všestranně nadaný, až několikrát doslova předběhl dobu? Géniové se občas v dějinách lidstva narodí, nicméně Leonardo měl podle Zlatohlávka vedle toho výhodu, že veškerá věda, a to zvláště biologie, věda o člověku, mechanika a další byly teprve na počátku a on se mohl pouštět do zkoumání všeho, co ho zajímalo.

„Dnešní badatel se musí nejprve vyrovnat s poznatky svých předchůdců a poté připojit něco nového, což bádání velmi omezuje a vede k důsledné specializaci. Dnešní badatel nemůže již být ‚renesančním člověkem', jako byl Leonardo,“ vysvětlil český odborník na renesanci, který působí i v Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty UK.

Za jeho největší odkaz lidstvu Zlatohlávek považuje skutečnost, jak svobodně přijímal poznanou pravdu a nenechal se ovlivnit ideologiemi.

Když se – z hlediska umění – podíváme na nepříliš známé či docela nové informace o Leonardovi, tak kupříkladu z písemných pramenů se ví, že namaloval ještě další obrazy, které jsou zničené nebo dosud neobjevené.

„Před nedávnem mu byl připsán obraz s námětem Kristus Pantokrator a za velké peníze prodán. Ale hodně znalců s tím nesouhlasí. Určitější je Portrét dívky, který byl asi před 10 lety objeven a publikován, dnes je v soukromé sbírce,“ řekl Novinkám Zlatohlávek.

„Leonardo navrhoval i sochy, ale žádná zatím není známa. Připisuje se mu jezdecká soška v Budapešti, ale také zde jsou otázky o jejím autorství. Není známa ani jeho podoba, i když se předpokládá, že kresba starého vousatého a vlasatého muže je jeho tvář z doby stáří. Ale ani to není jisté,“ prozradil Zlatohlávek.

V současnosti existuje asi jen kolem 15 obrazů, které jsou mu kompletně či částečně připisovány. V listopadu 2017 se jeho obraz Salvator Mundi (Spasitel světa) stal nejdražším výtvarným dílem, když se v newyorské aukční síni Christie's vydražil za 450,3 milionu dolarů (9,8 miliardy korun). Jeho majitelem se stal saúdskoarabský korunní princ Muhammad bin Salmán.

A je či bylo nějaké jeho významné dílo v ČR – nebo obecně v českých zemích? „V inventáři sbírek Pražského hradu z roku 1621 je zaznamenán obraz, kterým patrně je Leonardova Dáma s hranostajem, dnes je v muzeu v Krakově,“ vyjádřil se pro Novinky Lubomír Konečný z Ústavu dějin umění Akademie věd ČR.

„Dále podle některých inventářů měl olomoucký biskup Karel Lichtenštejn Castelcorn jeho kresbu neznámého námětu. O jiných Leonardových malbách a kresbách (natož sochách) v našich veřejných i soukromých sbírkách mi dnes není nic známo,“ doplnil Zlatohlávek.

Je pravda, že neznáme ani žádné Leonardovo zachovalé architektonické dílo. Ve svých zápisnících zanechal mnoho plánů na nejrůznější budovy, ale pravděpodobně žádný z nich nerealizoval.

Leonardo měl správnou představu o pohybu planet, gravitaci, stejně tak o krevním oběhu. Jako vynálezce předvídal nebo navrhl princip bagrů, odstředivky, dmychadla, kolesové lodi, letadla, padáku, rýhované hlavně, šlapacího soustruhu, tiskařského lisu, závitníku a závitnice či tkacího stroje. Nakreslil množství skic, plánů či vynálezů, které se realizovaly až v 19. nebo 20. století.

Během svého života se pokusil sepsat i několik knih o různých oblastech svého poznání. Jeho poznámky jsou ale značně roztříštěné. Jeho literární odkaz obnášející na 7000 stránek byl zevrubně prozkoumán a je známo, že připravoval veledílo o anatomii, malířství, přírodě, světlu a stínu.

Když se podíváme na některé jeho vynálezy podrobněji, tak da Vinci vytvořil podrobné studie letu ptáků a plány na sestrojení několika létajících strojů včetně helikoptéry poháněné čtyřmi lidmi. V jeho poznámkách se zároveň vyskytuje náčrt létacího stroje s precizně propracovaným koncovým kormidlem. Dne 3. ledna 1496 neúspěšně vyzkoušel létací stroj, který sám zkonstruoval.

Vynalezl také anemometr na určování rychlosti větru, anemoskop na zjišťování směru větru a inklinometr na kontrolu vodorovné pozice při letu.

Jeho deníky obsahují i několik vynálezů vojenského charakteru jako kulomety, obrněný tank s lidským a koňským pohonem či klastrovou bombu – a to přesto, že pokládal války za nejhorší věc. Postavil i ekvivalent bojového děla, které mělo možnost nastavení úhlu a výšky, bylo pohyblivé a využitelné v boji. Oprášil středověké náčrty a vylepšil beranidlo.

Leonardem navržený tank vypadal jako obrovská kobliha na kolech. Měl se řítit řadami nepřátel, rozrážet je a krýt vlastní vojáky. Střelci nahoře v kuželovité věži měli při postupu vpřed pálit ze střílen. Dřevěný tank, chráněný kovovými pláty, mělo pohánět osm mužů, kteří by vměstnáni uvnitř točili klikou, jejíž pohyb by se přenášel na kola.

Trvalo více než čtyři století, než se tanky podobného typu postavily. První vyrazily do akce roku 1916 při bitvě na řece Somme během první světové války a postupovaly stejně, jak to kdysi navrhl Leonardo.

Jiné vynálezy zahrnují ponorku, zařízení s ozubenými kolečky (cosi jako první mechanická kalkulačka) a auto poháněné pružinovým mechanismem. Během svého pobytu ve Vatikánu naplánoval průmyslové využití sluneční energie pomocí parabolických zrcadel na ohřívání vody.

Vynalezl i skafandr, ve svých studiích jej do detailů rozpracoval, byť sestával jen ze zvonu na hlavu a plovacích ploutví. Až později domyslel kožený oděv. Sestrojil rovněž vrtačku, která se skládala z hlavice, kolečkového mechanismu a kliky. K jednomu z nejfuturističtějších vynálezů jeho doby patří jízdní kolo.

Roku 1476 byl obviněn z homosexuálních styků a vyslýchán. Skupina přátel, mezi nimiž byl i on, měla obcovat s mladým prostitutem. Tento čin byl protizákonný, mohl být potrestán i smrtí. Mezi obžalovanými byl naštěstí i syn vlivného florentského občana, proces byl tedy zastaven a aktéři vyvázli jen s tělesným trestem.

Tato zkušenost vedla k tomu, že Leonardo přestal být důvěřivý a uzavřel se do sebe, zřejmě i proto nedošly jeho vynálezy většího uplatnění.

Byl taktéž hudebníkem – ovládal hru na loutnu. Nemálo se podle britského listu The Guardian podílel také na zdůrazňování práv zvířat, s čímž zřejmě souvisel jeho možný vegetariánský jídelníček.

Podle amerického novináře a spisovatele Waltera Isaacsona, který o Leonardovi napsal v roce 2017 monografii, da Vinci nikdy nezapadal. „Byl nemanželský syn, gay, vegetarián, levák a občas heretik,“ shrnul Isaacson.

„Nejzvídavější člověk v dějinách,“ dodal už před mnoha lety britský kunsthistorik Kenneth Clark.

„Leonardo opravdu byl něco jako curiosus explorator (zvídavý výzkumník),“ přidal profesor dějin umění Konečný.

Byl zapálený, k přírodě měl vpravdě nábožnou úctu, nicméně přesto v umění i vědě nebyl vždy bezchybný. Mnoho maleb ani nedokončil, jako třeba Klanění tří králů (byť podepsal smlouvu) a Svatý Jeroným, stejně tak vynálezů. To však na tom, že šlo o neopakovatelného génia, nic nemění.

Patnácté století Leonardovo, ale i Kolumbovo a Gutenbergovo, bylo obdobím vynálezů, objevování a šíření vědění novými technologiemi. Ideálem renesance byl co nejvšestranněji nadaný a vzdělaný jedinec, avšak zřejmě nikomu se nepodařilo tak dokonale skloubit své vědomosti z četných oborů vědy s uměním a architekturou jako Leonardovi.