Raketoplánu Columbia se v roce 2003 stal osudným chybný odhad poškození

NASA (Národní úřad pro letectví a vesmír) si od raketoplánů slibovala možnost opakovaného vysílání strojů na oběžnou dráhu. V 70. letech byl vybudován exemplář pro zkoušky letu v atmosféře. Díky stovkám tisíc dopisů adresovaných prezidentu Geraldu Fordovi dostal jméno Enterprise podle lodě ze seriálu Star Trek.

Columbia svůj název dostala podle lodi Columbia Rediviva, která v 18. století jako první americká loď obeplula Zemi. 12. dubna 1981 vystartovala s dvoučlennou posádkou k vůbec první misi raketoplánů. Úspěšně se vrátila o dva dny později.

Postupně se přidaly ještě raketoplány Challenger, Discovery, Atlantis a Endeavour. Po katastrofě Challengeru v lednu 1986, při níž zahynula celá sedmičlenná posádka, bylo vysílání misí pozastaveno a další let se konal až o více než dva a půl roku později.

Během 30 let trvání programu se uskutečnilo 135 misí. Při dvou z nich se posádka již zpět nevrátila.

Mise s názvem STS-107 byla v pořadí 113. misí raketoplánů. Pro Columbii šlo o 28. let. Měl proběhnout již v roce 2001, ale celkem 18krát NASA termín startu posunula kvůli zdržení při údržbě a modernizaci. Tato prodleva však dle vyšetřovatelů neměla vliv na zničení Columbie. Sedm astronautů vystartovalo 16. ledna 2003 z Kennedyho vesmírného střediska na Floridě.

Posádce velel Američan Rick D. Husband. Šlo o jeho druhou misi, v roce 1999 letěl s Discovery. Dalšími členy byli Američané William C. McCool, David M. Brown, Kalpana Chawlaová, Michael P. Anderson, Laurel B. Clarková a Izraelec Ilan Ramon, vůbec první astronaut své země.

Při startu se odtrhl od raketoplánu kus izolační pěny. Tomu se však nepřikládal velký význam, jelikož k odlomení části pěny došlo již při několika předešlých letech, aniž by to narušilo zdárný průběh mise.

V té době již NASA umisťovala na raketoplány externí kamery. Experti tak mohli zkoumat záběry. Část pěny zasáhla levé křídlo. Kvůli špatné obrazové kvalitě však nešlo přesně určit místo poškození.

Panovaly obavy, že mohl být zasažen tepelný štít. Ten chrání loď během průletu hustými vrstvami atmosféry s teplotami i přes 1000 °C. A jen nepatrné poškození štítu může znamenat katastrofu.

Převládl názor, že pokud je tepelný štít poškozený, není možné s tím nic udělat. A raději, ať se o tom neví, ať posádka dál provádí své úkoly. Jinak by astronauti věděli, že jim nelze pomoct a zůstanou na oběžné dráze, dokud jim nedojde kyslík.

Inženýři přitom opakovaně žádali o bližší zkoumání a navrhovali, ať astronauti s kamerou prohlédnou místo nárazu. NASA odmítala i snahy ministerstva obrany vložit se do zkoumání situace.

Dokumentace odhalená při následném vyšetřování ukazuje sebejistotu vedení NASA při domněnce, že poškozená může být maximálně vnější vrstva. K tomu již došlo v minulosti a vždy bez vážných následků.

Columbia se vracela na Zemi 1. února po 16 dnech na oběžné dráze. Řídící středisko zpozornělo, když se ztratily údaje o tlaku v pneumatikách podvozku. Posádku o tom uvědomilo, velitel letu Husband už ale nestačil dokončit svou odpověď.

V 8:59 EST (času používaného mj. ve státech na východním pobřeží USA) komunikace s Columbií utichla. Osudným si jí stal právě poškozený tepelný štít, stroj se začal rozpadat.

Při tom byla narušena i kabina, v níž rychle klesal tlak. Kvůli barotraumatu posádka ztratila vědomí. Naživu zůstala nejpozději do času 9:01, kdy se stroj zcela rozpadl a zmizel z radaru. Zničení raketoplánu pozorovali lidé na jihu USA, trosky stroje byly nalezeny z největší části v Texasu, ale také je objevili v sousedních státech Louisiana a Arkansas.

O pět hodin později promluvil k národu prezident George W. Bush a oznámil zničení Columbie. Sdělil také, že americké aktivity ve vesmíru budou navzdory tragédii pokračovat.

Pro zjištění příčin katastrofy byla ustavena vyšetřovací rada sestavená z civilních a armádních analytiků. Půl roku po zkáze Columbie představila své závěry. Jako hlavní důvod nehody potvrdila poškození na levém křídle způsobené částí izolační pěny.

Kritizovala NASA za způsob vyhodnocování rizika. Agentura pochybila, když odlamování částí izolace začala považovat za součást běžného průběhu misí místo konstrukční vady.

Klíčová otázka, kterou vyšetřovatelé pokládali, zněla, jestli mohli být astronauti zachráněni, pokud by o svém nebezpečí věděli. Záchranná mise by byla patrně proveditelná, kdyby se pro ni NASA rozhodla rychle po zjištění rozsahu poškození.

Posádka s sebou vezla neobvykle velké množství zásob, díky kterému by mohla zůstat na oběžné dráze o dva týdny déle. „Vyzvednout” ji mohl raketoplán Atlantis, který byl v té době připravován na svou misi plánovanou na 1. březen. Tento termín by bylo možné urychlit o tři týdny i bez bezpečnostních rizik, zbylo by přibližně 5 dnů na možnou záchranu.

Možnost, že by astronauti poškození sami opravovali, byla vyhodnocena jako značně nebezpečná. Nebylo by jisté, jak odolným by se místo po opravě stalo, naopak by jej mohli sami poškodit ještě více. I taková nouzová oprava by však výrazně zvýšila šance posádky na přežití.