Psi vyli divnou věc: žetě nablízku umrlec! Tajemství děsivého hřbitova z Erbenovy balady

Velhartický hřbitov leží na vršku za městem mezi poli, v cípu vymezeném silnicemi na Nemilkov a Stojanovice. „Povídá se, že za starých časů kolem hřbitova a kostela jeho rozkládal se městys katolíků a v nynějších Velharticích že byli protestanté,“ píše velhartický kronikář Karel Hanzík.

Původní dřevěný kostelík lehl popelem i s okolní osadou, takže se místu přezdívalo Na spáleništi. V roce 1373 tam se svolením Jana z Velhartic postavili kamenný svatostánek Božího Těla. Ten byl později, při rozsáhlé přestavbě počátkem 16. století, zasvěcen sv. Maří Magdaléně.

Proč se právě k tomuto kostelu váže tolik děsivých pověstí, těžko říct. Podle jedné z nich stojí na místě někdejšího keltského obětiště. Podle jiné se v původním dřevěném kostele ukryli před místní lupičskou bandou kupci, projíždějící i s rodinami kolem Velhartic po zlaté stezce do Němec. Azyl se však změnil ve smrtící past: lapkové zatarasili dveře a kostel zapálili. Zatímco si rozebírali zboží, všichni uvnitř – muži, ženy i děti – uhořeli.

„Proto ten kříž v podlaze, proto ty tváře na zdi, nářky a to ostatní, včetně pocitů zla. I když na místě byl postaven kamenný kostel, vysvěcen a očištěn, tak se nic nezměnilo. To utrpení bylo veliké a proklelo náš příbuzný rod, neboť ti lupiči byli naši předci ve službách intrik pánů z Velhartic.

Nebudu líčit, čím jsme prošli a čím procházíme. Nikdy jsme nevěřili na duchy či návraty do minulých životů, ale roky nás přesvědčily a vše drasticky zapadá do sebe… Každému, kdo se pomodlí za nás i oběti, moc velký dík – potřebujeme to,“ píše anonymní diskutující na webu Moskyt.net.

Další pověsti v nejrůznějších obměnách tvrdí, že na hřbitově byla při obřadu černé magie oživena mrtvola: místní dívka se zamilovala do mládence, který padl v bojích třicetileté války. Nedokázala se s jeho smrtí vyrovnat a vytrvale odmítala další nápadníky. Jeden ze zhrzených mužů zklamání neustál, vyhledal vědmu, která vyvolala ducha zemřelého, a poslal ho, aby si vzal do hrobu „tu živou“: když ho tak moc chceš, máš ho mít!

Dívka snad přežila, stopy negativní energie, která se při rituálu uvolnila, však údajně zůstávají dodnes. Lze je prý zachytit u kříže v podlaze předsíně a v jihovýchodní části hřbitova.

Jisté je, že opuštěné místo má působivou atmosféru i pro ty, kteří na temné síly nevěří. Zemi zalévá vytrvalý liják. Po původních gotických opěrných sloupech se plazí břečťan a mech. Opadané zdivo vytváří na oprýskaných zdech fantastické mapy. Z průčelí nad vstupním portálem vyrůstá malá břízka. Pod klenbou presbytáře zoufale tluče křídly zbloudilý pták…

Tísnivý dojem trochu napravuje nová lesklá plechová střecha a také optimistický přístup místostarosty Velhartic Jana Löffelmanna. „Klidně si můžete i zazvonit,“ podotýká s úsměvem, když nám se svolením církve půjčuje na noc klíče od kostela. Léčitelka Libuše Rychterová, naše zprostředkovatelka komunikace se světem duchů, toho hned nadšeně využívá. Deštivým, mlhavým dnem jasně zazní hlas hřbitovního zvonu.

„Kostel byl skoro ruina, střechou zatékalo, stěny uvnitř byly celé zelené. Malá římskokatolická farnost nedokáže takovou stavbu financovat. Přišlo nám to jako obrovská škoda, tak jsme v roce 2009 založili občanské sdružení na jeho záchranu. Začali jsme střechou, pak jsme nechali repasovat všechna původní okna,“ vypráví místostarosta, který je zároveň předsedou sdružení.

To do obnovy kostela investovalo už dva miliony korun a v současné době nechává zpracovat projekt na rekonstrukci interiéru a unikátní zavěšené klenby presbytáře. Na devítičlenný spolek v zapomenutém koutě Šumavy slušný výkon.

Jan Löffelmann bydlí ve Velharticích už skoro třicet let, a tak všechny místní pověry dobře zná. Třeba tu o tajemné dívčí tváři, která se objevuje na severním průčelí kostela a nelze ji odstranit. Jako by chtěla světu něco naléhavého sdělit.

„Místní pamětníci tvrdí, že tu byla už předtím, než se při opravách okolo roku 1950 dělala nová omítka. A po nich se zase objevila. Jestli je to však děvče z Erbenovy balady, těžko říct,“ krčí rameny. Na duchy nevěří. „Povídá se ledacos, ale velhartičtí občané tady žijí léta a rozhodně se s ničím tajemným nesetkali. Jsou to jen pověry!“ dodává.

Paní Eliška Gabrielová, která nás ubytovává v nedalekém Nemilkově, to však vidí úplně jinak, přestože na vlastní kůži na hřbitově nic zlého nezažila. „Já tam mám pohřbené babi, dědu, tatínka, ale v noci bych tam nešla ani za nic! Bála bych se,“ přiznává. „Negativní energii se vyhýbám. Říkají, že je to nebezpečné.“

Jsou to opravdu jen pověry? To brzy zjistíme.

Když přicházíme ke kostelu podruhé, blíží se ručičky hodinek pomalu k půlnoci. Hroby se tlačí na sebe, sevřené kamennou zdí. Tmou kmitají záblesky z čelovek, daleko však nedohlédnou. Na chvilku přestalo pršet. Ticho… Teď už si zvonit na zvon netroufáme. Kdo ví, koho by jeho hlas přivolal.

Odemykáme zrezivělou mříž a se stylovým zavrzáním vcházíme do kostela. Kříž na podlaze předsíně – místo, kde má být soustředěna negativní energie – obejdu. Z nějakého důvodu se mi na něj nechce šlapat. „Vyvolávat mrtvé je hřích: Kdo tyto věci koná, smrtí věčnou zemře,“ napadne mě verš z knihy Mojžíšovy. Podvědomí, nebo jen sugesce? Nejspíš to druhé, protože léčitelka i fotograf přes kříž přejdou, aniž by ho vůbec zaregistrovali.

Libuše Rychterová připravuje rituál. „Duchové většinou nejsou nebezpeční. Někteří se rádi fotí. Jiní pomáhají. Ale někteří můžou být i zlí a úmyslně škodit, takže strach je na místě. V podstatě jde o energii. Představte si, kdybych vám každý den ráno řekla: Nevypadáte moc dobře…“

Pronese to takovým tónem a s takovým výrazem ve tváři, že se mi udělá lehce mdlo a mám chuť od ní couvnout. „Tak budete do týdne nemocná. To je prostě špatná energie obyčejného živého člověka. Nehmotné bytosti s ní pracují podobně. Pokud o tom víme, můžeme této negativní energii – od lidí i od bytostí – lépe čelit.“

Zatímco léčitelka povídá, kape vonné oleje do hořících svíček: nard, kterým Maří Magdaléna z velké lásky potřela unavené Ježíšovy nohy, a santalové dřevo, jehož vůně vytváří uvolněnou atmosféru, očišťuje a zbavuje stresu. Pak svíce postaví přímo na oltář. Nedělá žádná velká gesta. S rukama poklidně sepjatýma v klíně mlčí. Možná se modlí. Možná medituje. Nebo jen vnímá energie.

„Je to tu příjemné. Ani venku jsem neměla špatný pocit. Cítím tam smutek, ale nic strašného, běžné emoce spojené se hřbitovem. Víc vnímám Maří Magdalénu: radost, péči, lásku, pozitivní energii,“ říká.

Přestalo pršet. Mlčíme. Ticho ruší jen občasné cvakání závěrky fotoaparátu. Měkké světlo svic ozařuje oltář. Poněkud strnulé postavy na obrazu od místního rodáka Václava Koželuha ožívají.

V teplém svitu živého ohně vypadají jako Michelangelovy originály. Kristovo červené roucho září do tmy. Maří Magdaléna pokorně sklání hlavu k jeho nohám, on k ní natahuje dlaň v laskavém gestu, které vypadá spíš jako pohlazení než jako požehnání.

Cítíme se příjemně, což je ovšem dané tím, že tu sedíme tři. Být tady sama… Stačí, aby knot trochu zaprskal, a okamžitě se mi vybaví Erbenův horor: „lampa, co temně hořela, / prskla a zhasla docela.“ Naše svíčka naštěstí hoří dál klidným, jasným plamenem.

Hledím vzhůru ke stropu, po jehož klenbě jsme před pár hodinami chodili. Lovci duchů, kteří v roce 2014 točili v kostele dokument, slyšeli z půdy kroky, jež nikomu nepatřily. Dobře že jsme si krovy prošli už odpoledne. Víme, jak to tam vypadá, a tak fantazie nemá prostor pro divoké představy. Neslyšíme kroky ani nic jiného. Vypadá to, že mrtví dnes z hrobů nevstanou.

A tak se za nimi jdeme podívat na hřbitov. Světla nedalekých Velhartic vrhají na nebe matnou narudlou zář. Na hrobech poblikávají svíčky, je vidět, že místní pozůstalí na své milované nezapomínají. Fotograf Petr mluví šeptem, i když daleko široko není nikdo, koho by mohl probudit ze spánku. Aspoň doufám. Jsem sice – samozřejmě – naprosto klidná, ale když se na bráně pohne stín vržený bleskem, pěkně to se mnou cukne.

„Rád bych vyslovil vážně míněnou radu. Není dobré se po velhartickém hřbitově procházet. Pro citlivého člověka je nejlépe tam vůbec nechodit… Jestliže nemusíte navštívit některý hrob v jihovýchodní části hřbitova, nikdy tam nechoďte,“ radí psychotronik Pavel Kozák v knize Tajemná místa Pošumaví. Právě tam zamíříme.

Znovu se rozprší, ale není to nepříjemné. Kapky deště oživují hřbitov tisícem drobných zvuků. Fotograf je ve svém živlu, na strach už dávno zapomněl. Zatímco hledá nejlepší úhel pohledu pro objektiv, balancuji v dešti mezi dvěma hroby, nad hlavou přidržuji deštník blesku a studené mramorové desky mě tlačí z obou stran do lýtek. To duté klepání, které se chvilkami ozývá odněkud zdola, se mi určitě jen zdá…

Promoklí se vracíme do kostela. Kříži v předsíni se opět vyhnu. Svíčky poklidně planou. Libuše si pobrukuje tichou melodii a konstatuje, že Maří Magdalena je nám příznivě nakloněna. Poděkujeme. Je čtvrt na tři. Sfoukneme plamínky, rozsvítíme čelovky. Poslední zavrzání mříže, zaskřípění klíče v zámku a pak už jen krátká cesta do pohodlné postele.

Hodina duchů minula, ať už se řídí podle zimního, či letního času. Nedostavili se. Nebo raději počkali, až otravní novináři se svými blesky z jejich hřbitova vypadnou…

Fotograf na snímcích žádnou tajemnou ektoplazmu nenašel. A některé záhady spojené s Erbenovou baladou se nám podařilo objasnit už za světla. „Márnice přiléhá ke kostelu, nemá okna a má zazděný vchod. Zvenku není vidět, je vidět, když vylezete přes kruchtu na půdu kostela. Přejdete klenbu a shora je vidět čtvercová stavba bez stropu a v ní kosti, vyskládané v kostnici,“ tvrdí jeden z diskusních příspěvků na webu spisovatele Otomara Dvořáka.

Nad bočním vchodem se skutečně nachází slepý prostor viditelný pouze z půdy, není však na něm nic tajemného. Podle katalogu Národního památkového ústavu byla nad předsíní původně empora, shromažďovací místnost otevřená do lodi širokým oknem a přístupná po schodišti přisazeném k severní fasádě. To dnes už neexistuje, zrušili ho spolu s emporou při přestavbě na přelomu 18. a 19. století. A „vyskládané kosti“ jsou jen dílem představivosti.

„Na různé podivné síly citliví lidé říkají, že vystopovat se dá dodnes dokonce i místo, kde umrlec přenesl svou milou přes hřbitovní zeď. I tady prý dodnes zbylo něco zlého z té děsivé noci a třešeň, která tu dlouho poté vyrostla, to zkroutilo do tvaru odporné smrtelné křeče.“ Působivě napsáno na webu Moskyt. net… „Strom vypadá, jako by uhýbal čistému zlu,“ dodává Veronika Rubínková v knize Šumava tajemná: po stopách záhad a přízraků.

Pokroucené torzo třešně tu podle místostarosty kdysi opravdu rostlo – než ho před pěti lety vyvrátila bouře. Ohledně deformace stromu bychom však vsadili spíš na působení přírodních živlů. Erbena totiž při psaní Svatebních košilí prokazatelně inspirovala německá balada Lenora od Gottfrieda Augusta Bürgera, takže temné působení umrlcovo je více než sporné.

A tajemná tvář na severním štítu? Na promočené omítce nebyla skoro vidět, nicméně snímek za sucha ji zaznamenal. Pokud při opravách fasády zedníci nahodí štítovou zeď do špalet, aby ji vyrovnali, a ona se znovu objeví, pak bude na místě se zamyslet. Do té doby předpokládejme, že se křivost zdi promítá do křivosti omítky, takže po přebílení znovu vystoupí ty samé nerovnosti…

A kdybyste náhodou zaslechli vyprávění, že hřbitovní zvon se nedávno sám od sebe rozezvonil a nad hřbitovem v noci blýskala podivná světla – tak to jsme byli my.