Prvním člověkem v kosmu se stal před šedesáti lety Jurij Gagarin

Gagarinův let byl milníkem v dobývání kosmu, protože 12. dubna 1961 dokázal člověk poprvé opustit mateřskou planetu. Jeho letem začalo rychlé dobývání kosmu, takže o osm let později přistáli první lidé na Měsíci.

Před startem, poté co Gagarinovi pustili na přání do sluchátek hudbu, zazněla klíčová sekvence příkazů „Běh naprázdno! Zážeh! Start!,“ které udílel sám konstruktér Sergej Koroljov. Když se raketa začala zvedat, řekl Gagarin řídícímu středisku „jedeme“. V pamětech Gagarin vzpomínal, jak se celá obrovská raketa otřásala a velmi pomalu začala opouštět startovací rampu. Hluk přitom nebyl větší než v proudové stíhačce, jen spektrum zvuků bylo širší.

Tři minuty po startu odpověděl Gagarin Korojlovi na otázku, jak se cítíš: „Můžu vidět Zemi. Dívám se na mraky. Krása, taková krása. Jak mě slyšíte?“

Ačkoli když start proběhl hladce, úplně bez problémů první fáze letu nebyla. Motor prostředního centrálního stupně hořel déle, takže rychlost rakety byla vyšší o 25 m/s (90 km/h), což vedlo ke změně dráhy, která se stala výrazně protáhlejší. V nejvzdálenějším bodě byla kosmická raketa od Země vzdálena 327 km místo plánovaných 230 km, perigeum se změnilo jen o kilometr na 181 km.

Motor třetího stupně se zažehl v 6:12 UTC. O dvě minuty později Gagarin sdělil řídícímu středisku: „Vše pracuje velmi dobře. Všechny systémy fungují. Pokračujeme.“ Vyhořelý třetí stupeň se od kosmické lodi oddělil v jedenácté minutě letu (6:17 UTC) a Gagarin sdělil řídícímu středisku: „Právě teď je Země zakrytá více a více mraky. Nyní se mraky otevírají. Mohu rozlišit různé části krajiny - sníh, les, hory.“

Čtrnáct minut po startu pocítil Gagarin stav beztíže. Kvůli němu mu uplavala tužka, takže nemohl dál psát poznámky a diktoval je do magnetofonu, ale musel přetočit pásek, takže smazal část starších záznamů. V 6:21 přeletěl Vostok 1 přes Kamčatku a dostal se nad Pacifik. Gagarin požádal řídící středisko, aby mu zaslalo údaje o letu, ale samo je nemělo, až do 25. minuty od startu nevědělo, že Vostok 1 dosáhl orbitu.

Až v 7:02 oznámil moskevský rozhlas zprávu agentury TASS o Gagarinově letu.

Apogea (největší vzdálenosti) dosáhl Vostok 57 minut po startu (7:04). To letěl ve stínu Země, do něhož se dostal na Pacifikem. Opustil ho v 7:10, když byl nad nejjižnějším výběžkem Jižní Ameriky. Gagarin se tak stal nejen prvním člověkem, který viděl Zemi z kosmu, ale také prvním člověkem, který mohl sledovat východ slunce z vesmíru. Přes Atlantik a Afriku zamířil Vostok zpět do Sovětského svazu.

Ani sestup nebyl bez problémů, brzdící zážeh sice začal v 7:25 nad západním pobřežím Afriky u Angoly, tedy 8000 km od místa přistání, ale brzdící motor pracoval kratší dobu, než byla plánovaná, zhasl už po 40,1 sekundy. Část paliva unikla ventilem, který se po propláchnutí zcela neuzavřel. Rychlost se proto snížila jen o 132 m/s (475 km/h), a ne o plánovaných 136 m/s (490 km/h). Snížení rychlosti nebylo dost velké, takže se ventil nezavřel a okysličovadlo ještě čtyři sekundy proudilo do spalovací komory brzdícího motoru, než se automaticky ventil zavřel. Loď začala rychle rotovat.

„Pocítil jsem prudký ráz. Kabina se začala docela rychle otáčet kolem svém osy. Povrch země ubíhal v průzoru shora dolů a zprava do leva. Rychlost rotace byla asi třicet úhlových stupňů za sekundu, ne méně. V jeden okamžik jsem viděl Afriku. Všechno se točilo. Sotva jsem se stihl schovat před sluncem, takže mě světlo neoslepilo. Dal jsem nohy na okno a nezavřel žaluzie. Chtěl jsem vědět, co se stalo,“ uvedl později Gagarin.

Protože sekvence zážehu brzdícího motoru neproběhla správně, neoddělil se deset sekund po ukončení práce brzdícího motoru řídící modul Šarik. Gagarin neměl mnoho možností, jak situaci řešit. Let byl ovládán automaticky, protože si lékaři nebyli jisti, jak bude lidský organismus reagovat na stav beztíže. Gagarin sice mohl automatické řízení odblokovat, třímístný kód měl nejen v zapečetěné obálce na palubě, ale ještě mu ho napsal na podložku Mark Gallaj, který vedl přípravu budoucích kosmonautů, a taky mu ho dal Koroljov. Jenomže ručně šlo řídit jen výšku letu. Možnost, že kosmonaut mohl oddělil přístrojovou jednotku ručně, byla zamítnuta, aby se nestalo, že by to udělal omylem.

Nakonec se modul Šarik oddělil automaticky v 7:35 nad Středozemním mořem, protože pro jistotu byl v programu ještě záložní povel pro odpálení pyropatron deset minut po vypnutí brzdícího motoru. Gagarin proto vyslal kód VN4, že je vše v pořádku, protože měl pocit, že už nic nebrání sestupu do hustších vrstev atmosféry. Spekulace, že modul visel na elektrickému kabelu, dokud ten nepřehořel, se nepotvrdila.

Zbytek sestupu probíhal normálně, i když se ukázalo, jak složitý je návrat do atmosféry. Tepelný štít se rozpálil na 2000 stupňů Celsia, loď obklopila purpurová záře. Přetížení činilo až 10 G. Po navázání spojení Gagarin oznámil, že přetížení je stále velmi silné a kabina sebou hází ze strany na stranu.“

Ve výši sedmi kilometrů, v 7:42 se automaticky odstřelil poklop průlezu, Gagarin byl i se sedadlem katapultován a mezi 7:53 a 7:55 se snesl na zem na padáku pět minut poté, co dopadla o 1,5 kilometru dál loď. Nepřistál však v plánované oblasti jižně od Kujbyševa (dnešní Samara), ale o tři sta km blíž u vesnice Smelovka nedaleko města Engels, které leží naproti Saratovu.

Jeho dopad viděla Anna Tachtarová se svou pětiletou vnučkou Rumijou Nurasakaovou, které okopávaly brambory. Obě se muže v oranžovém skafandru bály, ale Tachtarová mu nakonec pomohla sundat helmu a nabídla mléko z bandasky a zeptala se ho: „Spadl jsi z kosmu?“ Odpověděl jí: „Ano, nemusíte tomu věřit, ale je to tak.“ V tajné zprávě však uvedl jinou verzi: „Když mě uviděly v kosmickém oděvu, začaly utíkat ve strachu pryč. Řekl jsem jim, nebojte se, jsem jeden z vás, jsem sovětský člověk jako vy, který se zrovna vrátil z vesmíru a musím najít telefon, abych zavolal do Moskvy.“

Dopad kosmické lodě viděly dvě školačky: „Byla to velká koule, asi dva až tři metry vysoká. Když dopadla, odrazila se a zase spadla. Na místě, kam dopadla poprvé, se vytvořil velký kulatý kráter.“

Přistání zaregistrovala jednotka protivzdušné obrany, která o letu věděla. Major Ahmed Gasijev jel na místo dopadu Gagarina a jeho zástupce Konstantin Kopejkin na místo dopadu lodě. Gasijev potvrdil, že Gagarin dosedl v 10:55 a že ho našel o několik minut později. Když Gagarina viděl, neumožnil mu podat hned hlášení a objal ho. Gagarin pak žádal o možnost zavolat, a tak ho odvezl na základnu.

Ve zprávě o úspěšném letu moskevský rozhlas zveřejnil první Gagarinova slova: „Chtěl bych oznámil straně, naší vládě a osobně Nikitu Chruščovovi, že mise byla úspěšně splněna. Přistál jsem bezpečně nezraněn. Zrychlení bylo tvrdým zážitkem, ale dalo se vydržet.”

Po úspěšném letu požádal Sovětský svaz Mezinárodní leteckou federaci (FAI) o uznání rekordního letu o délce 40 898,6 km a výšce 327 km a dosažení maximální rychlosti 28 260 km/h. Protože regule vyžadovaly, aby stroj přistál, neboť rekord byl veden v kategorii pilotovaných leteckých, Moskva zatajila, že se Gagarin katapultoval - přiznala to až v roce 1971 - takže FAI rekordy v květnu 1961 uznala.

Drobný podvod ale nic nemění na úspěšném letu a na náskoku Sovětského svazu při dobývání kosmu. Ten se ukázal už 4. října 1957, kdy Sovětský svaz vypustil vůbec první umělou družici, třiaosmdesátikilový Sputnik 1. Vysílal sice jen radiový signál, ale už na palubě druhého půltunového Sputniku 2, vypuštěného 3. listopadu 1957, byl nejen Geigerův počítač měřící solární a kosmické záření, ale také fenka Lajka, aby se ukázalo, jak živí tvorové snášejí lety do vesmíru.

Američané vypustil svou první družici Explorer 1 až 31. ledna 1958. Vážila sice jen 14 kg, ale na její palubě byl kromě Geigerův-Müllerův počítače pro měření kosmického záření a teploměru i zařízení pro detekci mikrometeoritů. Podařilo se jí objevit nebezpečné Van Allenovy radiační pásy.

Jak ukázal už Sputnik 2 s nešťastnou Lajkou, Sověti nemínili zůstat jen u umělých družic, plánovali pilotovaný let. V roce 1959 zahájili výběr kosmonautů. Kandidátů bylo 206 a do výcviku jich bylo vybráno dvacet. Byl mezi nimi i Jurij Gagarin, který se narodil v rolnické rodině 9. března 1934 v Klušinu ve Smolenské oblasti, kterou za Velké vlastenecké války okupovali Němci. Gagarinům zabrali dům, takže si museli vykopat zemljanku, a při ústupu s sebou odvlekli dva starší Jurijovy bratry. Naštěstí válku přežili.

Jurijovi na střední škole učarovalo létání, ale dva roky se mu nedařilo dostat se k letadlům. Přijali ho až v roce 1954 v saratovském aeroklubu a roce 1955 se začal učit na vojenské škole v Orenburgu na pilota. Pilotní školu absolvoval o dva roky později a byl zařazen ke 769. stíhacímu pluku u Murmansku, kde létal na stíhačkách MiG-15bis.

Gagarin pak úspěšně prošel výběrem na kosmonauta a spolu s devatenácti dalšími kandidáty začal výcvik v Hvězdném městečku. Dostal se i do užší šestičlenné skupiny a nakonec se rozhodovalo mezi ním a Germanem Titovem. Jestli byl vybrán na první let, protože byl synem rolníka jako Chrušov, zatímco Titov byl synem učitele, jasné není, stejně tak, jestli v tom hrál roli Gagarinův přitažlivý zjev. Před svou smrtí Titov řekl: „Ukázalo se, že se Jurij stal mužem, kterého všichni milovali. Mě by milovat nemuseli. Správně vybrali Jurije.“

I samotní kosmonauti ho prý předem upřednostňovali.

Spojené státy sice na Gagarinův let rychle zareagovaly, už 5. května 1961 vypustily kosmickou loď Freedom 7 s Alanem Shephardem na palubě. Stejně jako v případě následujícího letu Virgila Grissona z 21. července 1961 však šlo o pouhý skok do vesmíru, v Shephardově případě do výšky 187 km, kdy nebylo dosaženo oběžné dráhy Země a loď letěla jen po balistické křivce.

Prvním americkým astronautem se stal až 20. února 1962 John Glenn, který na palubě lodi Friendship 7 oblétl třikrát zemi. To už USA spustily na základě rozhodnutí prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho rozsáhlý kosmický program, jehož cílem bylo přistání prvního člověka na Měsíci do konce dekády. Úkol se podařilo splnit, když 25. července 1969 dosedl v Moři klidu lunární modul Eagle s Neilem Armstrongem a Edwinem Aldrinem. Od té doby hrály vedoucí úlohu v dobývání kosmu Spojené státy.

Až do poloviny šedesátých let si však SSSR udržoval náskok v dobývání kosmu. German Titov, který odstartoval do vesmíru 6. srpna 1961, se stal prvním člověkem, který obletěl celou Zemi, k čemuž Gagarinovi chybělo 1500 kilometrů. Obkroužil ji 17,5krát a stal se prvním člověkem, který strávil v kosmu více než jeden den (celkem 25 hodin a 18 minut). Během letu převzal i ruční řízení lodi a pil kakao.

V srpnu 1962 se uskutečnil první skupinový let dvou lodí Vostok 3 a Vostok 4, přičemž Andrijan Nikolajev na palubě první z nich strávil přes 21 dní.

Při dalším skupinovém letu se 16. června 1962 do vesmíru dostala i první žena - Valentina Těreškovová. Sovětský svaz 12. října 1964 vyslal do vesmíru první vícemístnou loď Voschod 1 s kosmonauty Vladimirem Komarovem, Konstantinem Feoktistovem a lékařem Borisem Jegorovem, který se stal prvním vědcem ve vesmíru. Při letu Voschodu 2 Alexej Leonov vystoupil 19. března 1965 jako první člověk do volného prostoru. Strávil v něm 12 minut, ale měl problém s návratem, protože se mu skafandr nafoukl více, než měl, a nemohl se dostat zpět do průlezu.

Sovětský svaz tak prokázal své technologické schopnosti, čehož také využil propagandisticky. Napomohl tomu i fešák Gagarin, který si příjemným vystupováním a přirozenou inteligencí dokázal získat srdce lidí na celém světě. Sám však měl problémy unést slávu, začal pít a užívat si se ženami i nemístně riskovat, což se ukázalo v září 1961, kdy si vyrazil na Krymu na člunu a za špatného počasí ho museli zachraňovat z moře. V sanatoriu, kde ho vyšetřili, se opilý vydal za blonďatou sestřičkou Annou, zatímco jeho žena Valentina hrála karty. Když ho manželka našla v pokoji sestřičky, Gagarin se pokusil utéct přes balkón ve druhém patře, jenomže se zachytil v rostlinách vína a pochroumal si zápěstí.

Jeho první otázka byla, jestli bude moci ještě létat. Gagarin své problémy dokázal zvládnout a vrátil se do Hvězdného městečka. Od ledna 1963 vedl přípravu budoucích kosmonautů a od prosince 1963 se podílel i na jejich výcviku. Sám se chtěl vrátit i do kosmu, v září 1965 byl zařazen jako náhradník do skupiny určení pro nácvik spojení kosmických lodí Sojuz. Po neúspěšném letu nevyzkoušeného Sojuzu 1, při němž 24. dubna 1967 zahynul Komarov, byl Gagarin ze skupiny kosmonautů vyřazen, nebylo by vhodné, aby hrdina zahynul.

Zůstala mu ale záliba v rychlé jízdě. Hned po letu dostal černou volhu GAZ 21, ovšem raději jezdil v malé sportovní Matře Djet VS coupé, kterou mu v roce 1965 věnovali ve Francii.

Poté, co Gagarin obhájil 17. února 1968 diplomovou práci a získal titul inženýra, se vrátil k létání. Do 27. března 1968 podnikl 18 letů na dvojmístném Migu-15UTI v délce přes sedm hodin. Poslední let s instruktorem Vladimirem Serjoginem ho čekal 27. března. Vzlétli v 10:19, v 10:26 Gagarin zahájil v určené zóně ve výšce 4200 m výcvik. V 10.30 ohlásil splnění úkolu a zažádal o povolení k návratu. Dispečer ho povolil. Poté se Gagarin ani Serjogin už neozvali. Trosky letounu byly nalezeny o několik hodin později 65 km od letiště, u vesnice Novoselovo.

Vyšetřovací komise dospěla k závěru, že pravděpodobnou příčinou neštěstí byl prudký úhybný manévr pilota před mrakem nebo meteorologickým balónem, následovaný pádem letadla, který se mu nepodařilo vybrat. Zmiňovala se přitom možnost, že v mracích Gagarin ztratil prostorovou orientaci. Proti závěrům vyšetřování však protestovali mnozí členové komise i kosmonauti, protože před explozí při nárazu stroje do země zazněl sonický třesk.

Pětačtyřicet let po nehodě v ruské televizi RT ruský kosmonaut Alexej Leonov popřel oficiální zprávu, podle které se Gagarin dopustil pilotní chyby. „Tomuto závěru mohou věřit civilisté, ale ne profesionálové,“ řekl Leonov. „Ve skutečnosti se vše odehrálo jinak,“ dodal Leonov, který se účastnil vyšetřování.

Gagarin se vracel z letu předčasně kvůli špatnému počasí. Podle odtajněné zprávy letěl nebezpečně blízko Gagarinova stroje nový nadzvukový záchytný stíhací letoun Su-15. Když dvoumotorový stroj se zapnutým přídavným spalováním těsně minul Gagarinův MiG-15 a zatočil, podle Leonova „proud plynů z výstupní trysky roztočil Gagarinovo letadlo do ploché vývrtky, nebo přesněji řečeno do sestupové spirály v rychlosti 750 km/h“.

„Věděli jsme, že byly na ten den naplánovány testy Su-15, ale předpokládalo se, že bude létat ve výši 10 000 metrů a ne 400 až 500 metrů. To bylo porušení letového řádu,“ dodal Leonov a zmínil i svědka, který uvedl, že se Su-15 vynořil z mraků s plameny šlehajícími z motoru, což potvrzovalo, že letěl nízko se zapnutým přídavným spalováním. Suchoj měl letět ve výšce 10 km, ale pohyboval se ve výšce 400 až 500 metrů.

Leonov také uvedl, jak byla změněna zpráva, kterou napsal. Zatímco v originále stálo, že exploze následovala půldruhé až dvě sekundy po sonickém třesku, v upravené to bylo 15 až 20 sekund, což by znamenalo, že by stroje byly od sebe 50 km.