První československý pilot potopil ponorku

S Wellingtonem Mk I. C s kódovými písmeny KX H, která ukazovala, že stroj je z 311. československé perutě, odstartoval Nývlt z velšského Talbenny 10. srpna 1942 v 11:05. Za úkol měl hlídkovat nad Biskajským zálivem a pátrat po německých ponorkách, které jím proplouvaly z francouzského pobřeží do Atlantiku.

V roce 1942 vrcholila bitva o Atlantik, německé ponorky se snažily zabránit dodávkám pomoci z USA. Napadaly nákladní lodě a v první polovině roku potopily skoro milion tun lodního prostoru. Aktivita ponorek operujících často ve vlčích smečkách stále rostla. Po vstupu Spojených států do války německé ponorky rozšířily svá loviště a působily i u pobřeží USA.

Ponorku typu VIIc zahlédla Nývltova posádka v 14:30 a okamžitě na ni zaútočila, i když po letounu její posádka střílela z rychlopalného děla. První tři hlubinné nálože explodovaly příliš daleko od ponorky, která mezitím začala mizet pod hladinu. Nývlt okamžitě zahájil druhý útok, protože bylo známo, že shodit hlubinné nálože má smysl jen do 27 sekund od ponoření ponorky. Zbylé tři nálože shodil ještě ve chvíli, kdy věž a záď ponorky byly nad hladinou. „Druhá exploze byla zaznamenána na předpokládané pozici, třetí vpravo od ní. Když letoun poté kroužil nad prostorem útoku, objevila se na hladině olejová skvrna o průměru 100 yardů. Tvořily se bublinky, podobající se vaření vody. Tento jev trval asi pět minut. Po 35 minutách se olejová skvrna zvětšila na průměr 350 yardů a byla stále patrná, když letoun opustil místo útoku,“ stálo v hlášení o letech 311. perutě.

Velitelství Pobřežní stráže (Coastal Command) označilo nálet známkou D, což znamenalo, že je ponorka pravděpodobně poškozena a způsobená škoda ji donutila k návratu.

Ztráty německých ponorek však naznačují, že útok byl úspěšnější, uvedl historik Jiří Rajlich: „V srpnu 1942, 10. srpna si 311. připsala svoji první potopenou ponorku. Povedlo se to posádce podporučíka Nývlta, který bohužel později zahynul při střetu s nepřátelským stíhačem taky nad Biskajským zálivem.“

Britský historik Norman Franks v knize Search, Find and Kill uvedl, že terčem útoku Nývltovy posádky byla ponorka U-578 čtyřicetiletého německého ponorkového esa korvetního kapitána Ernsta Augusta Rehwinkela. Ten potopil pět lodí včetně amerického tankeru RP Resor o výtlaku 7500 tun a staršího amerického torpédoborce USS Jacob Jones o výtlaku 1090 tun. Ke dnu je poslal při své třetí plavbě na konci února 1942. Při čtvrté plavbě na přelomu května a června pak potopila dva tankery každý o výtlaku přes 6000 tun. Ke své páté plavbě vyrazila U 578 ze St. Nazaire 6. srpna 1942. Za nezvěstnou byla označena 11. srpna, když se neohlásila po proplutí Biskajským zálivem.

Podle serveru Uboat.net však měla Nývlt napadnout severně od mysu Ferrol ponorku U-135, která při útoku wellingtonu 10. srpna, tedy pouhé dva dny po vyplutí, utrpěla lehké poškození. Popis útoku, při němž se posádka bránila střelbou z kanonu a palba wellingtonu zabila střelce a zranila dalšího námořníka, tak těžce, že zemřel, odpovídá popisu útoku Nývltovy posádky. Zmínila i to, že letoun útočil dvakrát, poprvé měl shodit čtyři nálože a podruhé šest. Škody však měly být tak malé, že ponorka pod velením kapitána Friedricha-Hermanna Praetoria mohla pokračovat ve své čtvrté plavbě, během které ale žádnou loď nepotopila. Jsou tu však i nesrovnalosti, posádka ponorky uváděla, že byl podniknut až kvečeru v 18:30.

Naopak U-578 se naposled ohlásila, když byla na 46 stupních severní šířky a 4 stupních západní délky, což je nedaleko místa útoku podniknutého Nývletem v 45,59 stupně severní šířky a 7,54 stupně západní délky.

Bez ohledu na to, na kterou německou ponorku Nývltova posádka útočila, prokázala, že se 311. peruť prosadila i v nové roli - v boji proti ponorkám, byť její příslušníci byli suchozemci. Peruť se původně účastnila nočních náletů na Německo, jím okupované země nebo Itálii. Navzdory velkému úsilí 1429. československé výcvikové letky se velké ztráty z bombardovacích náletů nedařilo nahrazovat, a tak byla 25. dubna třistajedenáctka převedena pod velitelství pobřežní stráže Coastal Command, u něhož byly ztráty přece jen nižší. Při letech nad mořem posádky nečelily protiletadlovému dělostřelectvu a počet nepřátelských stíhačů byl nižší.

Po přecvičení na nové úkoly se 12. června 1942 přesunula 311. peruť na nové místo působení ve velšském Talbenny. Odtamtud její wellingtony vzlétaly k hlídkovým letům nad Biskajský záliv, kudy proplouvaly německé ponorky z francouzských přístavů St. Nazaire a Loreint do Atlantiku.

První protiponorkové hlídky, první hlídky.

K prvnímu hlídkovému letu vzlétly wellingtony 311. perutě 30. června 1942. Na nepřátelskou ponorku jako první zaútočil 15. července 1942 Wellington Mk IC s kódovým označením KX T vedený Jaroslavem Balou.

První úspěch při útoku na ponorku zaznamenal 27. července wellington pilotovaný Josefem Stránským 27. července. Po více než šesti hodinách letu posádka spatřila na hladině velkou oceánskou ponorku U-106, která plula vynořená. Její kapitán Hermann Rasch se nepokusil ponořit, místo toho s ponorkou, které střílela z protiletadlového děla, divoce manévroval. Po shození prvních hlubinných náloží se ponorka zastavila. Po druhém náletu se naklonila na pravobok a potopila se.

Útok provedený v 15:30 byl úspěšný. Jak uvedl specializovaný web Uboat.net, byl při útoku zabit jeden člen posádky a zraněn její velitel Hermann Rasch. Ponorka, která vyplula jen o dva dny dříve z Lorientu, se musela vrátit na základnu. Znovu vyplout mohla až 22. září.

Protože musely Biskajským zálivem proplout čtyři z pěti německých ponorek mířících do Atlantiku, i Němci prováděli nad Biskajským zálivem hlídkové lety a jejich dálkové Junkersy Ju 88 útočily na hlídkující britské bombardéry.

Poprvé se s Ju 88 střetla posádka Hugo Dostála, která německý letoun poškodila, ovšem 15. července už takové štěstí neměla a Wellington Mk IC s kódovými písmeny KX F se nevrátil, přičemž zahynulo všech šest členů posádky. Sestřelil jej Ju 88 z dálkové stíhací jednotky 13/KG 40 pilotované Hennym Passierem.

Útok Ju 88 se stal osudným i Nývltově posádce, 15. září se s wellingtonem s kódovým označením KX H nevrátila z hlídky nad Biskajským zálivem. Stal se obětí německého pilota Williho Deupera z jednotky KG 40 z Lorientu, který ho se svým Ju 88C sestřelil.

Překvapivá úspěšnost posádek z vnitrozemské země v boji proti ponorkám nakonec vedla k tomu, že 311. peruť zůstala pod velením Coastal Command, i když k němu byla přidělena jen dočasně a její posádky původně létaly v bombardovací kamufláží tvořené poli hnědé a zelené barvy s černými spodními plochami. Až na konci léta byly přetřeny.

„Čechoslováci se u Coastal Command rozhodně neztratili a úspěch proti ponorce v srpnu 1942 byl sice první, ale nebyl jediný, potopily těch ponorek několik a mnoho jich poškodily. Chlapci, kteří se byli zvyklí koukat na jihočeské rybníky jako na pořádný kus vody, se nakonec stali obávanými mořskými vlky,“ uvedl Rajlich.

Do konce roku podnikla 311. peruť v nové roli 493 letů a dvanáctkrát zaútočila na ponorky. U Coastal Command provedla 311. peruť na 2100 bojových letů a do konce války podnikla na 35 útoků na ponorky, přičemž podle záznamů pět ponorek potopila a jednu poškodila. Zaútočila i na čtyři hladinové lodi, přičemž největším úspěchem bylo 27. prosince 1943 potopení lodě Alsterufer, která se s 300 tunami wolframu pokoušela prorazit spojeneckou blokádu říše. Cena však byla vysoká. Šest wellingtonů a deset liberatorů bylo v boji ztraceno a dalších 27 vážně poškozeno. V boji proti lodím a ponorkám padlo 104 letců.