První Čech v Americe: kartograf, pirát a otrokář

Jeho jméno nese americká silnice. V kalendáři má svůj vlastní den. Marylandem protéká řeka Bohemia River. Češtinu má v názvu město i zátoka, kde žil – Chesapeake, což je zkomolenina původního Czechspeak, tedy místo, kde se mluví česky. Přesto tohoto muže v našich učebnicích dějepisu nenajdete.

Datum ani místo Augustinova narození nevíme s jistotou. Nejčastěji se uvádí rok 1621 a Mšeno u Mělníka. Doložen je až pobyt mladého muže v Amsterdamu. Už tehdy se u něj projevil talent na jazyky: kromě rodné češtiny, němčiny a holandštiny ovládal latinu, mluvil plynně anglicky a snad i francouzsky a španělsky. Také krásně a přesně maloval, což skvěle uplatnil při kreslení map.

Byl nejen precizní kartograf, ale také lstivý obchodník, bezohledný pirát a obratný diplomat. Augustinovy „úspěchy, selhání a tragédie se mně staly prototypem exulantského života; jeho všestranný talent, schopnosti a žízeň po životě nevyčerpatelnou inspirací“, konstatuje americký ekonom českého původu Milan Zelený, profesor na Fordham University v New Yorku.

Nizozemsko patřilo na počátku 17. století ke koloniálním velmocem a Amsterdam, „nejslavnější tržiště světa“, byl tehdy nejsvobodnějším, nejbohatším a nejtolerantnějším městem Evropy. Talentovaný mladík však chtěl víc. Vydal se hledat štěstí za oceán.

První spolehlivý zápis ho zastihuje v Americe v červnu 1644: jako zástupce amsterdamské firmy Pieter Gabry & synové potvrzuje příjem 2622 guilderů od Willema Kiefta, tehdejšího guvernéra provincie Nové Nizozemí.

Čile se má k světu i za nového guvernéra Petra Stuyvesanta. S Gabryho finanční podporou zakládá v New Amsterodamu (dnešní New York) vlastní obchod s kožešinami a tabákem, které brzy ve velkém dováží do Evropy. Zkouší kultivovat indigo, rostlinu, z níž se vyrábělo modré barvivo. Díky jazykovému vybavení a diplomatické obratnosti zastupuje holandskou správu ve sporech s Angličany. A vydělané peníze investuje do nemovitostí.

Brzy patří k nejzámožnějším a nejvlivnějším mužům holandské kolonie. Jednu dobu vlastní celý dolní Manhattan, pár obchodních čtvrtí Nového Amsterdamu a notný kus New Jersey. Ve věku 26 let se stává členem Rady devíti, poradního sboru guvernéra Stuyvesanta.

S úzkoprsým Stuyvesantem, jemuž se říkalo tvrdohlavý Péťa, si člověk moc legrace neužil. Guvernér byl přísný protestant a odpůrce jakékoli „papeženské zábavy“. Po městě rozvěšoval plakáty, v nichž bohabojné občany nabádal, aby se odvrátili od „…opilství, obžerství, rozkošnictví, cizoložství, podvodů a jiných ohavných hříchů…“

Dokonce úředně zakázal oblíbené „jízdy na husu“. Jak hra vypadala, popisuje Zelený v historické eseji Augustine Herrman Bohemian, První Čech v Americe: „Živá husa (někdy i kočka či zajíc) byla zavěšena za nohy na šňůře mezi dvěma sloupy, asi tři metry nad zemí; účelem bylo podjíždět husu v plném trysku na koni a snažit se jí utrhnout hlavu, samozřejmě důkladně namydlenou. Jelikož nikdo nechápal, proč by se taková nevinná kratochvíle měla zakazovat, Stuyvesant musel náruživé ‚husákyʻ posílat do vězení.“

Stuyvesantova tvrdá ruka při správě kolonie vedla Radu devíti ke stížnosti v Haagu. Neuspěla však a Herrman měl od té doby u mocného muže pořádný vroubek.

Zatím je však klid před bouří a Augustinovy obchody jen kvetou: tabák, indigo, kožešiny, otroci… Levná pracovní síla se na tabákových plantážích hodila a otrokářství bylo v Americe té doby denní realitou. Roku 1646 kupuje společně s kapitánem Villemem Blauveltem rychlou privatýrskou fregatu La Grace, jež proslula po celém Karibiku, když zajala dvě španělské bárky s nákladem cukru, tabáku, ebenového dřeva a vína.

Přepadání lodí protivníka představovalo v době nizozemských válek se Španělskem a Anglií účinnou součást obchodního embarga. Augustine tedy nebyl – alespoň po většinu doby – pirát, nýbrž seriózní podnikatel, privatýr: vybaven patřičným glejtem plenil z pověření své země výhradně lodi nepřítele a část podílu z lupu odváděl guvernérovi.

Šlo o výnosný, leč nebezpečný podnik, takže členové posádky před vyplutím sepisovali závěť. Přesto pobělohorský uprchlík nejspíš cítil velké zadostiučinění, když škodil habsburskému Španělsku: mohl tak oplatit katolíkům alespoň trochu příkoří, jež způsobili jeho rodině a vlasti. Což mu však nezabránilo, aby ve výnosné činnosti pokračoval i po uzavření míru…

Počátek 50. let byl pro Augustina ve znamení velkých životních změn. Roku 1651 vstoupil do svazku manželského s Holanďankou Jannetje Verlettovou. Téhož roku zemřel Pieter Gabry, který založil půjčkou jeho podnikání, a dědicové začali vymáhat peníze zpět. Tehdy se mu jako bumerang vrátila stížnost na guvernéra: Stuyvesant intrikami dotlačil bývalého spojence k bankrotu. Člen Rady devíti si dokonce několik dní poseděl ve vězení pro dlužníky.

Když v roce 1652 přichází na svět prvorozený Augustinův syn Ephraim, nachází se otec na útěku před věřiteli. Ale jen krátce. Propukla totiž holandsko-anglická válka a vzdělaný diplomat Herrman představoval cenného prostředníka při vyjednávání s Angličany. A tak mu byl zbytek dluhů odpuštěn a on se vydává roku 1659 na diplomatickou misi do britského Marylandu. Tam se seznamuje s guvernérem Cecilem Calvertem, lordem z Baltimoru. Oba muži, byť na znepřátelených stranách, si hned padnou do oka.

Po návratu Augustine navrhl Stuyvesantovi, že prozkoumá a vypracuje přesnou mapu sporného hraničního území, aby byla jednou provždy vytyčena jasná hranice mezi koloniemi obou zemí. Nedočkal se však odpovědi. A tak stejný projekt nabídl nepřátelské straně.

Prozíravý Calvert návrh uvítal s nadšením. Aby ne. Co kartograf – samozřejmě zcela objektivně! – zakreslí do mapy, stane se legálně dokumentovaným britským vlastnictvím. Že se tím ocitl na straně nepřítele, lišákovi Augustinovi ani trochu nevadilo. Rozkol se Stuyvesantem zašel příliš daleko: bylo jasné, že v New Amsterdamu mu už pšenka nepokvete. A tak v roce 1662 stěhuje rodinu k marylandskému zálivu Chesapeake Bay.

Odchod z New Amsterodamu nebyl hladký: část Herrmanových nemovitostí zkonfiskovali obchodní konkurenti a jeho samotného prý při poslední cestě do města nechal guvernér coby „britského agenta“ zatknout. Skutečný průběh událostí prameny nedochovaly, jen fantastické lidové pověsti. Augustine prý předstíral šílenství a odmítl sesednout z koně, takže ho nakonec uvěznili ve dvoře i s věrným bílým ořem. Po vzoru Horymíra uprchl tak, že na koni přeskočil hradby pevnosti…

Americký Šemík za riskantní skok údajně zaplatil životem, Augustine však mohl dokončit mapu Virginie a Marylandu. Trvalo mu to téměř deset let a bylo v ní všechno: každá cesta, každý kopeček, každá usedlost včetně jména majitele. Nechyběly ani hloubky kanálů a mělčin. Autor přidal též vlastní portrét, jméno a přídomek Bohemian, tedy Čech. Mapa byla natolik kvalitní, že sloužila více než dvě stě let.

Prvních 4000 akrů panenské půdy dostal Augustine od britského guvernéra jako odměnu za mapu. K tomu postupně přikupoval další pozemky od indiánů, až jeho území pokrývalo skoro 16 500 akrů, tedy více než 66 čtverečních kilometrů. Byla to země zaslíbená: moře přetékalo hojností krabů a ústřic. Ryby doslova samy skákaly na pánev – muži je lovili „na hrnec“ rovnou z řeky. V úrodné půdě se dařilo tabáku. A tam, kde nebyla obdělaná, ji pokrýval vzrostlý les. „Jest to věru vzácná půda a na všech našich cestách jihem lepší jsme nikde neviděli. Je porostlá mocnými a vysokými stromy, namnoze ořechovými,“ píše si do deníku Jasper Danckaerts, agent labadistické sekty, o které ještě bude řeč.

Augustine nazve nový domov Bohemia Manor a sní o nezávislé provincii, která by se stala domovem českobratrských emigrantů. Jenže vhodnou dobu promeškal: od Bílé hory uplynulo dlouhých čtyřicet let a čeští protestanti už jsou zabydleni v Evropě. Stárnoucí dobrodruh proto alespoň vtiskuje pečeť rodné země celému okolí: statky dostanou jméno Little Bohemia (Malé Čechy), Three Bohemia Sisters (Tři české sestry) či Bohemia Mills (České mlýny), řeku Oppoquimini přejmenuje na Bohemia River.

Vede pohodlný život aristokratického gentlemana: bydlí ve výstavném domě, livrejovaní sluhové ho vozí v kočáru taženém dvěma páry koní. Zakládá rozsáhlou jelení oboru, pořádá lovy a hony na lišku, vysazuje vinice, zahrady, ovocné sady. Z chudého českého emigranta se stal vlivný a bohatý Američan.

Oč víc se Augustinovi daří v obchodě, o to méně štěstí má v osobním životě. Milovaná Jannetje, matka jeho pěti dětí, někdy okolo roku 1665 umírá a on se žení s Angličankou Catherine Wardovou ve snaze urychlit jednání o občanství. Je mu vyhověno, cena za naturalizaci však byla vysoká: bezdětné manželství bez lásky… Možná právě proto zpočátku vlídně uvítal agenty puritánské sekty labadistů, kteří procházeli krajem a hledali vhodné místo k usídlení.

„Pán domu nám věnoval všemožnou pozornost, pokud mu to zubožený stav jeho dovoloval: churavělť na duši i na těle. Jeho plantáže jevily právě takovou opuštěnost jako jeho tělo. K posluze neměl ani jediného křesťana, tak říkajíc – jen samé černochy. K tomuto stavu zbědovanosti přispívala ještě manželka – žena nehodná, zlá; ba tak zlá, že o tom škoda každého slova. Za příčinou její nesnášenlivosti všecky dítky dům otcovský opustily,“ konstatuje v deníku z cest Jasper Danckaerts.

Na naléhání nejstaršího syna přislíbil Augustine labadistům „jistý díl země“. Sektáři se však radovali předčasně. Stárnoucí plantážník si zachoval bystrý rozum a své vstřícnosti brzy litoval. „Nepřirozený, neradostný způsob života, separace od dobré ženy, celibát – pomátneš se, do dvou let budeš mrtev,“ varoval Ephraima, který vlivu sekty zcela podlehl. Když se o tři roky později její vyslanci vrátili s prvními kolonisty, Augustine se marně snažil ze slibu vycouvat: na základě soudního rozhodnutí musel labadistům postoupit skoro čtvrtinu pozemků.

Do posledního dechu toužil založit mocný feudální rod, jehož potomci by dědili půdu po mužské linii. „Já, Augustine Herrman Bohemian, přeji si být pohřben po boku své drahé ženy Jane. Budiž vztyčen pamětní kámen nad mým hrobem v mé vinici… s vyrytými písmenami, že já jsem zakladatel Bohemia Manor 1660. Majetek… žádný z dědiců… nemůže zcizit. Kromě svého křestního se každý mužský dědic zavazuje užívati předkova jména Augustine, anebo se panství vzdát,“ nabádá potomky v poslední vůli z roku 1684. Tato závěť byla soudně ověřena 11. listopadu 1686, což je zřejmě i datum Augustinovy smrti.

Ephraim zemřel necelé tři roky po otci. Po něm se stal pánem Bohemia Manor mladší bratr Kašpar, poté Kašparův syn a nakonec jeho vnuk. Jím přímá mužská linie rodu v roce 1755 vymřela. Závěť obsahující výhradu o nezcizitelnosti byla ukradena a zbylí dědicové se následující desetiletí urputně soudili. Jak popisuje Milan Zelený, poslední „pán“ Bohemia Manor Joseph Ensor „byl idiot, který se procházel po panství a kroužil kolem sebe do písku kruhy, zakazuje do svého ‚manstvíʻ vstup komukoli, kdo by jej nenazval ‚lordemʻ“.

Panství zaniklo v roce 1787 soudním rozdělením. Augustinův hrob se časem propadl a kámen na dvou místech pukl. Později byl z hrobu vypáčen a použit na dveře rodinné hrobky, takže skutečné místo Augustinova posledního spočinutí upadlo v zapomnění. Stejně tak jako upadlo v zapomnění jeho jméno v rodné zemi, k níž se po celý život v daleké cizině hrdě hlásil…