Před třiceti lety začala válka v Bosně. Po referendu o nezávislosti

Referendum o nezávislosti se konalo 29. února a 1. března 1992 ve vyhrocené atmosféře. Když viděli Bosňáci v sarajevské čtvrti Baščaršija jugoslávské vlajky na srbské svatbě, zavraždili dva bosenští radikálové otce nevěsty a zranili pravoslavného kněze.

I když je svědci identifikovali, úřady udělaly málo, aby Ramize „Ćela” Delaliče a Mušana „Ceca” Topalovče dopadly. Oba byli příslušníky zelených baretů, což byla bosňácká milice. Srbská demokratická strana vedená Radovanem Karadžičem oznámila, že Srbové jsou v ohrožení života, protože úřady nezasahují. Do rána ve městě vyrostly barikády, a když 3. března vyhlásila Bosna a Hercegovina nezávislost, střety se rozhořely po celé Bosně.

Když 18. března 1992 podepsali Alija Izetbegovič, Radovan Karadžić a předák bosenských Chorvatů Mate Boban v Lisabonu smlouvu, která měla dále decentralizovat Bosnu a Hercegovinu a rozčlenit ji podle etnik, zdálo se, že dojde k rozdělení Bosny.

Izetbegović ale po setkání s americkým velvyslancem v Jugoslávii Warrenem Zimmermannem svůj podpis stáhl 28. března. V tu chvíli boje začaly eskalovat. Na konci března byli při bojích mezi Srby a Chorvaty u Bosanského Brodu povražděni srbští obyvatelé Sijekovaci a srbská paramilitaristická skupina 1. a 2. dubna zmasakrovala bosňácké obyvatele Bijelijiny.

Evropská unie uznala samostatnou Bosnu a Hercegovinu 6. dubna, o den později tak učinily Spojené státy. Ovšem už 6. dubna začaly jednotky postupujících bosenských Srbů podporované federální Jugoslávskou armádou ostřelovat Sarajevo, které zůstalo v obklíčení až do konce konfliktu, skoro 1300 dní, tedy déle než Leningrad za Velké vlastenecké války.

Řeku Drinu přešly srbské jednotky 8. dubna a obklíčily muslimy obývané obce Višegrad, Foča a Zvornik, přičemž po dobytí zabily několik set muslimů.

K mimořádné krutosti přispívala složitá struktura konfliktu. Nešlo jen o snahu získat nezávislost, jako v případě Slovinska. Bosna byla multietnická, žili v ní nejen Bosňáci, vyznávající především islám, ale také katoličtí Chorvati a pravoslavní Srbové, kteří naopak o samostatnost nestáli a chtěli být spojeni s okleštěnou Jugoslávií.

Do konfliktu zasahovala jak jugoslávská armáda podporující bosenské Srby, tak později i armáda samostatného Chorvatska, které navíc využilo v roce 1995 konfliktu k vyhnání Srbů z Krajiny a Slavonie ležící na území Chorvatska.

Jednotlivé strany mezi sebou podle vývoje situace uzavíraly dočasná spojenectví, aby pak obrátily zbraně proti sobě.

Bosňáci se na počátku války spojili s Chorvaty, aby bojovali společně proti Srbům, ale v průběhu války Bosňáci bojovali i s Chorvaty, než se s nimi opět spojili. Bosenské jednotky podřízené sarajevské vládě dokonce bojovaly proti odštěpeným bosenským muslimům v Bihači, kteří uzavřeli dohodu se separatistickými Srby.

Konflikt propukl kvůli otázce dalšího osudu Bosny a Hercegoviny. Volby v Bosně na přelomu listopadu a prosince 1990 vyhrála muslimská Strana Demokratické akce (SDA) vedená Alijou Izetbegovičem s 43 procenty, druhá skončila Srbská demokratická strana (SDS) vedená Radanem Karadžičem.

V sedmičlenném předsednictvu, jehož členové se střídali po dvou ve vedení země a kde dvě křesla připadala Bosňákům, dvě Chorvatům a dvě Srbům, měla SDA tři zástupce.

Cesta k samostatnosti však byla mnohem komplikovanější než v případě Slovinska a Chorvatska, které 25. června 1991 oznámily, že se odtrhnou, protože se v Bosně a Hercegovině střetávaly zájmy více etnik a Srbové si odtržení od srbské Jugoslávie nepřáli.

Karadžić se v červenci spolu s dalšími představiteli SDS účastnil jednání s malou Organizací muslimských Bosňáků, na kterém se dohodli na vytvoření unie se Srbskem a Černou Horou, což odmítli Chorvati. Když Izetbegović stále více směřoval k samostatnosti, Karadžičova SDS mezi zářím a listopadem vytvořila uskupení šesti Srbských autonomních oblastí (SAOs), přičemž podobné uskupení vytvořili i bosenští Chorvaté.

Protože se v září 1991 naplno rozhořely boje mezi Srby a Chorvaty, hrozilo, že Bosna bude do konfliktu zatažena, neboť srbská Jugoslávská národní armáda přesunula posily k Mostaru a využívala cesty přes Bosnu k přesunům posil k Vukovaru. Izetbegovič 6. října 1991 zdůraznil neutralitu v tomto konfliktu s tím, že to „není naše válka“.

Vnitropolitickou situaci to však neuklidnilo, protože 15. října 1991 bylo schváleno memorandum o suverenitě Bosny a Hercegoviny prostou většinou hlasů poslanců bosensko-hercegoského parlamentu, i když Srbové namítali, že je k tomu potřeba dvoutřetinová majorita.

Karadžičova SDS dala najevo, že by se v případě vyhlášení nezávislosti Bosny a Hercegoviny chtěla od Srby obývané oblasti v rámci práva na sebeurčení oddělit. Republika srbského národa v Bosně a Hercegovině byla ustavena 9. ledna 1992, ale nezávislost nevyhlásila.

Na začátku února se dohodli zástupci SDS se Srbskem a Černou Horou na vytvoření nové federativní Jugoslávie. Jejich postup ale bosenská vláda v Sarajevu označila za neústavní a vyhlásila celobosenské referendum o nezávislosti, ve kterém se pro odtržení vyjádřilo 92,7 procenta hlasujících. Ovšem referenda se účastnilo jen 63,7 procenta voličů, protože bosenští Srbové je bojkotovali.

Jedenáct set příslušníků sil OSN, o jejichž vyslání na Balkán rozhodla Rada bezpečnosti OSN 8. června, nezabránilo tomu, aby se během léta 1992 rozšířila etnická válka na celé území Bosny a Hercegoviny.

Postupující srbské jednotky čistily dobyté vesnice a vypalovaly domy nesrbských obyvatel, kteří - pokud nestačili utéci - skončili v lepším případě ve sběrných táborech, muži odděleni od žen, v horším pak povražděni. Ženy byly cíleně znásilňovány.

Během léta bylo internováno několik tisíc lidí, z desítek tisíc dalších se stali utečenci. V táborech však končili i Srbové zajatí protistranou.

Terčem srbské agrese se stávali jak Bosňáci, tak Chorvaté, obě strany taky uzavřely začátkem léta spojenectví. Přesto 3. července 1992 bosenští Chorvaté, kteří tvořili asi dvacet procent populace, vyhlásili na jihozápadě země Chorvatské společenství Herceg-Bosna jako odpověď na existenci Republiky srbské.

Ani vyslání dalších 6000 modrých přileb v září 1992 boje neutlumilo. Mírové sbory totiž měly slabý mandát, do bojů zasáhnout nemohly a staraly se jen o zajištění humanitárních dodávek.

Nepomohlo ani vyhlášení bezletových zón nad Bosnou v říjnu 1992 a sledování pohybu těžkých jednotek. Většinu bojů vedly malé skupiny, často polovojenské, ačkoli Srbové měli na rozdíl od slabě vyzbrojených muslimů i obrněnou techniku.

Koncem října 1992 se zhoršila situace na východě Bosny, když armáda Republiky srbské obklíčila Goradže, Žepu a Srebernici, kde žilo na 130 000 lidí.

Výsledky nepřinesla ani jednání. Plán vyjednávačů OSN Cyruse Vance a Davida Owena, předložený na začátku roku 1993, který počítal s rozdělením Bosny a Hercegoviny do devíti poloautonomních kantonů podle etnického rozdělení, odmítly nejprve Spojené státy a v květnu v referendu i bosenští Srbové. Schválili jej jen bosenští Chorvaté.

OSN na jaře 1993 vyhlásila alespoň šest „bezpečných zón“ pro Bosňáky, jimiž se mělo stát Sarajevo, Goražde, Srebrenica, Tuzla, Bihać a Žepa. V dubnu začalo NATO v rámci operace Deny Flight kontrolovat bezletové pásmo nad Bosnou a Hercegovinou.

Koncem jara 1993 se situace v zemi ještě zhoršila. V Mostaru a v centrální části Bosny se proti Bosňákům obrátili i Chorvaté, což vedlo k uzavření překvapivého spojenectví mezi Srby a Chorvaty.

V druhé půlce června navrhli Chorvati a Srbové rozdělit Bosnu na tři části podle etnik, která je obývají. Plán v červnu odmítl bosenský prezident Izetbegović s tím, že požaduje federativní uspořádání. Owen ale přes odpor sarajevské vlády nakonec plán přijal jako základ pro další jednání.

Když Izetbegović naznačil ochotu plán přijmout, čelil v Sarajevu pokusu o puč. Bosňáci plán odmítali, protože by jim poskytl jen 30 procent území státu, navíc rozděleného do izolovaných enkláv.

V zoufalé situaci však na konci září plán podmínečně přijal Bosenský sněm. Požadoval ale, aby Srbové navrátili všechna území, kde měli původně převahu Bosňáci. Upravenou verzi plánu, podle níž jim připadla třetina území, nakonec odmítli, protože se nechtěli smířit s rozdělením Sarajeva na srbskou a bosenskou část.

Během vleklých jednání boje pokračovaly, i když 5. června 1993 byla v Jaderském moři zahájena operace Sharp Guard kontrolující dodržování embarga OSN na dodávky zbraní do bývalé Jugoslávie. V Mostaru byl při střetech mezi Chorvaty a muslimy 9. listopadu vyhozen do povětří slavný Starý most. Do konfliktu se v té době zapojila i chorvatská armáda, kvůli čemuž hrozila Záhřebu na začátku ledna 1994 americká velvyslankyně při OSN Madeleine Albrightová uvalením sankcí.

Záhřeb pod mezinárodním tlakem ustoupil, když mu americký ministr zahraničí Warren Christopher slíbil nejen normalizaci vzájemných vztahů, ale také garanci územní celistvosti země, které hrozilo odtržení Srby obývané Krajiny a Slavonie.

Od 15. ledna 1994 platilo v Bosně příměří, které však nevydrželo ani měsíc. Od začátku února Srbové opět ostřelovali Sarajevo, přičemž 68 lidí bylo zabito a přes 200 zraněno.

NATO vyzvalo bosenské Srby, aby do půlnoci 20. března stáhli veškeré těžké zbraně do vzdálenosti minimálně 20 kilometrů od Sarajeva, jinak budou čelit náletům aliančních sil. A 28. února 1994 proběhla vůbec první bojová akce pod vlajkou NATO od vzniku Aliance v roce 1949. Šest srbských letounů Galeb narušilo bezletovou zónu, americké F-16 na ně zaútočily a čtyři sestřelily.

Letadla NATO 10. a 11. dubna poprvé zaútočila na bosenskosrbské pozemní jednotky, které střílely na síly UNPROFOR (mírových sil OSN) u Goražde. Rada NATO Srby vyzvala, aby se od Goražde stáhli, a schválila letecké útoky proti jakýmkoli vojenským silám, které by ohrožovaly muslimské bezpečné zóny. Na základě rozhodnutí uskutečnila letadla NATO několik akcí proti Srbům.

Situace se začala obracet v neprospěch Srbů, kteří dál ovládali 70 procent území Bosny a Hercegoviny. Přijali proto novou verzi rozdělení předloženou 6. července 1994, podle níž jim mělo připadnout 49 procent rozlohy, přičemž o zbylých 51 procent se měli podělit Bosňáci a Chorvati, kteří utvořili společnou vládu, v jejímž čele stanul Haris Silajdžić.

Zdálo se, že konflikt spěje k závěru, ale poslední rok přinesl největší zvěrstva, při kterých vyvrcholily etnické čistky. Naplno se přitom ukázala neschopnost vojenských sil OSN.

Na jaře 1995 Chorvati využili vývoje situace a ztráty síly srbských jednotek a 1. května zahájili operaci Blesk, při které zaútočili na pozice krajinských Srbů v západní Slavonii, kterou dobyli. Během dvou dnů obsadili 500 km čtverečních.

Bosenští Srbové pronikli 22. května do skladu těžkých zbraní UNPROFOR u Sarajeva a odvezli odtamtud přes protesty francouzských vojáků několik děl. Od 24. května pak opět ostřelovali Sarajevo a připravovali se k obsazení bezpečných oblastí. NATO proto zahájilo letecké útoky na pozice bosenských Srbů.

Po náletech na muniční sklad u Pale v Republice srbské z 25. a 26. května Srbové oznámili, že vypovídají všechny dohody uzavřené s OSN, a začali zajímat vojáky UNPROFOR a pozorovatele OSN. Nakonec jich zajali 374, včetně tří Čechů. Češi působili v silách UNPROFOR od března 1992, dlouho především na území Chorvatska. Propouštěni byli od začátku června na základě výzvy srbského prezidenta Slobodana Miloševiče.

Modré přilby se dostávaly do role statistů. Před očima vojáků UNPROFOR Srbové 11. července vpadli do Srebrenice, ze které bylo evakuováno na 23 000 lidí, dalších asi 7500 jich ale bylo povražděno.

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) označil masakr ve Srebrenici za genocidu. Nizozemský prapor „modrých přileb”, jenž měl na starosti ochranu civilních uprchlíků, deportaci zajatých muslimů nezabránil, protože byl slabě vyzbrojen.

Po masakru v Srebrenici následoval útok na Žepu, která byla vypálena. Karadžić pak nabídl výměnu obklíčeného Goražde za část Sarajeva a pro svou Republiku srbskou požadoval 56 % území Bosny a Hercegoviny.

Když 28. srpna zabil minometný granát v Sarajevu 37 osob a 85 zranil, NATO definitivně došla trpělivost. 30. srpna začaly letecké a dělostřelecké útoky proti bosenským Srbům v rámci operace Deliberate Force, které je měly přimět k ukončení obléhání Sarajeva.

Srbské jednotky údery 1. září přerušily, ale už 5. září byly opět obnoveny; operace skončila 14. září, kdy Srbové vyjádřili vůli jednat.

Jednotky bosenských Chorvatů a muslimů i 20 000 vojáků chorvatské armády využily změny v poměru sil a v průběhu tří zářijových týdnů obsadily celkem 4000 km2, které předtím drželi bosenští Srbové. Jednalo se o velkou část střední Bosny, včetně měst Bosanski Petrovac, Ključ, Sanski Most, Jajce a Mrkonjić Grad.

Před ustupujícími jednotkami uprchlo do Banja Luky asi 90 000 Srbů. Bosenská armáda chtěla Banja Luku obsadit, ale velmoci ji donutily postup zastavit. Bosenským Srbům se pak za podpory Arkanových jednotek na přelomu září a října podařilo dobýt v severozápadní Bosně část území zpět. V okolí Banja Luky pokračovaly etnické čistky s cílem vyhnat zbylé Chorvaty a muslimy. To už však válka končila.

Americkému vyjednavači Richardu Holbrookovi se následně podařilo vyjednat příměří, které vstoupilo v platnost 10. října 1995. Válku pak definitivně ukončil podpis dohod z Daytonu, kde se jednání účastnily srbská, chorvatská a bosensko-hercegovská delegace v čele s prezidenty Miloševičem, Tudžmanem a Izetbegovičem. V delegaci nebyl ani bosenskosrbský předák Karadžić, ani bosenskosrbský generál Mladić, kteří byli obviněni z válečných zločinů. Jejich účast na jednáních Američané a Bosňáci předem vyloučili.

Návrh dohody, podle níž se srbská Krajina stala součástí Chorvatska a 51 % území Bosny a Hercegoviny připadlo chorvatsko-muslimské federaci vedené Silajdžičem, zbytek pak Srbům, byl podepsán 21. listopadu. 14. prosince 1995 pak byl podepsán v Paříži závěrečný text dohody.