Před 90 lety se Alexander Fleming pochlubil objevem penicilinu. Zachránil tím miliony životů

Onen zářijový den roku 1928 zamířil tehdy sedmačtyřicetiletý uznávaný biolog v londýnské nemocnici svaté Marie jako každý den do své poněkud potemnělé a stále přeplněné laboratoře. Jeho kolegové si jej často kvůli nepořádku dobírali, protože opatrný Skot se nerad loučil se vzorky svých stafylokokových a dalších mikrobiotických kultur, dokud si nebyl jist, že na nich už nic nového nezjistí.

Když ho přišel navštívit jeho spolupracovník Melvin Pryce, našel mlčenlivého vědce obklopeného nesčetnými kultivačními miskami. Pryce a Fleming s jednou z nich v ruce se spolu dali do řeči, když tu Skot uprostřed hovoru zmlkl, zadíval se do misky pozorněji a prohlásil: „That is funny… Tohle je legrační.“ Tak to uvádí André Maurois v životopisné knize Život sira Alexandra Fleminga (Odeon, 1981. Jde o citaci z knihy, lepší překlad by byl zřejmě „Tohle/To je zvláštní“ - pozn. red.).

Tím „legračním” objevem byl fakt, že náhodně vtroušená spora zatím neznámé plísně se v kultivačním agarovém roztoku rozmnožila. Fleming, jenž už řadu let pátral po látce, která by hubila mikroby a zamezila infekci, okamžitě rozpoznal význam této skutečnosti. Stafylokoky blízko plísně totiž zprůsvitněly, jako by se rozpustily.

Vědec zatím anonymní plíseň označil za užitečnou a ihned ji zkušebně nasadil do jiné misky proti dalším mikrobům. „Zapůsobilo na mě, že se nespokojil jen s pozorováním, ale ihned jednal,“ prohlásil později Pryce.

Fleming brzy odhalil, že zázračná plíseň, která do laboratoře zřejmě přiletěla oknem a usadila se v misce se stafylokoky, ničí všechny druhy bakterií kromě tyfu. Došel k závěru, že jde o houbu Penicillium notatum, která je příbuzná s druhy tvořícími se na zrajících sýrech, například na rokfóru. Tento převratný objev zcela změnil moderní medicínu. A i když se může zdát, že jde o šťastnou náhodu, štěstí přeje připraveným.

Alexander Fleming byl v době svého objevu už renomovaným vědcem, uznávaným řadou kolegů. Měl svéráznou povahu, která se vázala k jeho skotskému naturelu. Vyrostl v Lochfield Farm u městečka Darvel, kde se narodil 6. srpna 1881 v rodině rolníka Hugha Fleminga a jeho druhé ženy Grace Mortonové.

Hugh se s ní oženil coby šedesátiletý vdovec se čtyřmi dětmi a zplodil s ní další čtyři potomky. Předposlední byl Alexander, který po matce podědil jasně modré oči a milý úsměv. Po otci zase vytrvalost, houževnatost, jistou míru uzavřenosti, ale i citlivosti.

Dětství na venkově ho naučilo všímat si detailů v přírodě i překonávat překážky. Školu navštěvoval nejprve v Lochfieldu, kam v zimě chodil s horkými bramborami v rukou, které ho nejprve zahřály a potom zasytily.

Později pokračoval ve čtyři míle vzdáleném Darvelu, a když mu bylo dvanáct, rodina rozhodla, že půjde na akademii v Kilmarnocku. Městečko leželo deset kilometrů od domova, a protože železnice se teprve dokončovala, i tam chodil denně pěšky. Všude dosahoval výborných výsledků, byl všímavý, bystrý a důkladný. Dlouhé pochody z něj udělaly člověka, který se nedal zdolat únavou.

Že se později rozhodl pro studium medicíny v Londýně, zapříčinilo dvousetpadesátilibrové dědictví po strýci. Nejprve plánoval dráhu chirurga, ale osud ho svedl dohromady se členy místní bakteriologické laboratoře, kteří ho znali jako výborného sportovce a střelce. A protože se právě chystali založit nový střelecký klub, nabídli Flemingovi členství nejen v něm, ale i v laboratoři. V ní pak pracoval celý život.

Když se rozhořela první světová válka, narukoval nejprve jako nadporučík na francouzskou frontu. Marný boj o život vojáků, kteří umírali nejen na zranění, ale ještě ve větší míře na infekci, jej hluboce zasáhl.

Po válce začal intenzivně hledat látku, která by mikroby a infekci dokázala zničit. Zkoušel všechno možné. Vlastní nudle, když měl rýmu, slzy, které si vyvolával kapkami citronu do očí. Díky podobným experimentům přišel na látku s antibakteriálními účinky, kterou přirozeně produkuje lidské tělo. Nazval ji lysozym. Všechny mikroby však hubit nedokázala, a tak Fleming hledal dál.

Až přišlo 28. září 1928 a objev penicilinu. Fleming se poté pustil i do zkoumání  různých dalších plísní, své známé dokonce žádal, aby mu nosili plesnivé boty. Název penicilin poprvé použil 7. března 1929. Zdůvodnil to takto: „Pro zjednodušení a z nechuti opakovat dlouhý výraz filtrát z plísňového výtažku zavádím název penicilin.“

Svůj objev oznámil v odborném tisku, kde však nevzbudil širší ohlas. Nezájem odborné veřejnosti Fleming těžce nesl, ale nedával to výrazněji najevo. Jeho kolegové později vzpomínali, že v té době z něj byl cítit zvláštní smutek.

Plíseň dokázal pěstovat pouze v hovězím bujonu, kde se jí dařilo, ale protože nebyl chemik, čistý penicilin z ní izolovat neuměl. Pro medicínu byl jeho objev zatím nepoužitelný, a tak jej Fleming opustil, i když v jeho zázračné účinky nikdy věřit nepřestal.

Trvalo deset let, než se situace změnila, a to díky dvěma nadšencům, německému biochemikovi Ernstu Chainovi a Howardu Floreymu, patologovi a farmakologovi z Austrálie.

Oba dva se sešli při výzkumu v Londýně, kde stejně jako Fleming pátrali po účinné látce proti bakteriím. Pročítali všechno, co se o tomto tématu kdy publikovalo, v té době to bylo zhruba dvě stě článků. Mezi nimi narazili v oxfordské univerzitní knihovně i na Flemingův článek.

Chvíli se domnívali, že je Fleming už mrtvý, ale nakonec ho objevili v Londýně – ve stále stejné laboratoři.

Nejen to: zjistili, že masový vývar s penicilinem Fleming stále udržuje při životě. Oba chemici se pustili do neúnavné práce, a nakonec velmi složitým způsobem v květnu 1940 z vývaru čistý penicilin získali. První pokusy s touto látkou na myších byly triumfem, neboť se všechny vyléčily.

Na řadu mohl přijít lidský pacient. Byl jím třiačtyřicetiletý britský policista Albert Alexander, který se škrábl o trn růžového keře. Zdánlivě banální poranění mělo děsivé následky. Obličej mu pokryly boláky, levé oko bylo napadeno sepsí a následně vyoperováno. Na pravé ruce otrava policistovi pronikla hluboko do kosti a pacient vykašlával hnis. Jeho stav byl prohlášen za beznadějný.

V únoru 1941 dostal injekci s penicilinem a jeho stav se zlepšil. Jenže výroba léku zatím probíhala komplikovaně a pátý den jeho zásoby došly. První pacient léčený čistým penicilinem, který měl několikasetnásobně silnější účinky než penicilinová plíseň, zemřel.

„Už nikdy se nepustím do léčby, aniž bych měl dostatečné množství penicilinu,“ prohlásil tehdy Fleming.

Na výrobu léku se ve Velké Británii peníze nenašly, a tak se Florey rozjel hledat pomoc do USA. Avšak spuštění velkovýroby bránil mimo jiné i fakt, že penicilinové kultury, jež byly zatím k dispozici, pocházely z jediné spory, kterou vítr kdysi zanesl na Flemingův stůl. A to bylo málo.

Laboratoř jedné americké firmy tedy najala mladou ženu, která chodila na trh a hledala plísně. Říkalo se jí Mouldy Mary, Plesnivá Mary. Tu pravou objevila na shnilém melounu. Na podzim 1943 se superlék začal vyrábět sériově. Nejprve zachraňoval vojáky ve 2. světové válce, poté zamířil i do ordinací.

Alexander Fleming, Ernst Chain a Howard Florey získali za objev penicilinu v roce 1945 Nobelovu cenu v oblasti fyziologie a medicíny. Jen málo věcí zasáhlo do vývoje lidstva tak výrazně jako tento vynález.

Vždyť ještě na začátku 20. století lidé na dnes neškodné infekce běžně umírali, jejich průměrná délka života byla 31 let. Za devadesát roků, které uplynuly od bájného objevu, se více než zdvojnásobila, na čemž mají antibiotika nemalou zásluhu.

Alexander Fleming, Skot z chudé venkovské rodiny, který byl v červenci roku 1944 povýšen do šlechtického stavu, do konce života zůstal mlčenlivý a skromný. Zemřel 11. března 1955 na srdeční infarkt. Byl prohlášen národním hrdinou a jeho ostatky jsou uloženy v londýnské katedrále sv. Pavla.

Říká se, že když se ho ptali, jak si vysvětluje svůj úspěch, odvětil: „Domnívám se, že Bůh chtěl penicilin, proto stvořil Alexandra Fleminga.“

Může se vám hodit na Zboží.cz: