Před 80 lety rozpoutal Hitler druhou světovou válku. Záminku si vytvořil

„Jsem muž, který začal válku. Byl jsem roznětkou, která v roce 1939 zapálila v Evropě sud střelného prachu… Přihodil se tehdy zvláštní incident, který stál na počátku řetězové reakce krveprolévání. Musel se ovšem najít muž, který by tento incident uskutečnil a který by takříkajíc stiskl spoušť. Stal jsem se jím já,“ tak se s mnohaletým odstupem vyjádřil důstojník SS Alfred Naujocks k fingovanému přepadení rozhlasového vysílače v Gleiwitz (Gliwice, česky Hlivice), provedenému 31. srpna 1939.

Provokace posloužila Hitlerovi jako záminka k napadení Polska a rozpoutání druhé světové války.

Publicista Miroslav Šiška před lety v Magazínu Práva připomněl, že Naujocks svou úlohu při vzniku válečného konfliktu poněkud přecenil, protože tehdy nebyl zdaleka jediným „prstem na spoušti”.

Na to, že je dobré brát podobná vyznání s nadhledem, upozorňuje i historik a odborník na nacistickou okupaci Jan Zumr z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR).

„Mužem, který pomyslně ‚stiskl spoušť a rozpoutal druhou světovou válku, nebyl nikdo jiný než Adolf Hitler. Německo se nikdy nesmířilo s územními ztrátami na úkor Polska po první světové válce. Zatímco ale pro mnoho Němců představovalo znovuzískání těchto území cíl, pro Hitlera a nacisty bylo napadení Polska jen prvním krokem k dosažení jejich cílů spočívající v získání ‚životního prostoru' na východě a ve vyhlazení všech ‚méněcenných' ras a národů,“ vysvětlil pro Novinky.

Již měsíce a týdny před německým útokem na Polsko zuřila nacistická propagandistická kampaň mající očernit Poláky před světovou veřejností. Rušno bylo podle Zumra i na diplomatickém poli. Německo uzavřelo 23. srpna 1939 pakt o neútočení se Sovětským svazem a v tajném dodatku si obě země rozdělily sféry vlivu ve východní Evropě.

„Ten samý den bylo rozhodnuto o napadení Polska, které mělo podle původních plánů začít 26. srpna. Aby nedal Polákům žádný čas na mobilizaci svých vojenských jednotek, nevyhlásil Hitler vůči Polsku žádné ultimátum, neplánoval ani formální vyhlášení války,“ popsal historik.

Dne 25. srpna ovšem německého diktátora zastihla Mussoliniho zpráva, že Itálie není připravena na válku, ve stejný den navíc uzavřela Velká Británie vojenské spojenectví s Polskem.

„Hitler znejistěl a odložil útok právě na 1. září 1939. V následujících dnech ale nabyl přesvědčení, že západní spojenci Německu válku nevyhlásí, a i kdyby ano, tak budou ochotni ke kompromisu vyhovující Německu po polské porážce. Dal proto k invazi zelenou,“ řekl Zumr.

Aby ospravedlnili svoji invazi do Polska a získali caus belli (latinský výraz z mezinárodního práva, který označuje incident, událost nebo skutečnost postačující jako důvod k vyhlášení války – pozn. red.), provedli Němci řadu operací pod falešnou vlajkou s úmyslem doložit údajnou agresi Poláků vůči Německu.

Nejznámější z těchto akcí bylo právě již zmiňované fingované přepadení německé vysílačky v Gliwicích 31. srpna 1939.

Režiséři podvodného útoku, který měl světu dokázat polskou vinu na rozpoutání konfliktu, si do hlavní role vybrali Alfreda Naujockse. Ten o tom v místopřísežném prohlášení v Norimberku 20. listopadu 1945 uvedl: „Asi 10. srpna 1939 mi náčelník SD Heydrich osobně nařídil, abych zinscenoval útok na rozhlasový vysílač poblíž polské hranice v Gleiwitz, a aby to vypadalo tak, že útok provedli Poláci.“

Radiostanice Gliwice.

„Jde o rozkaz z nejvyšších míst,“ zdůrazňoval podle Naujockse Heydrich. „Selhání by znamenalo katastrofu. Potřebujeme skutečný důkaz o polských přehmatech. Poláci budou zapalovat německé usedlosti, přepadávat hájenky a osamělé dvorce, vyhodí most v Dirschau, přepadnou několik našich celnic a nakonec se zmocní německé vysílačky v Gleiwitz.“

„Mým úkolem bylo rádiovou stanici obsadit,“ vypověděl v Norimberku Naujocks, „a držet ji tak dlouho, aby stačil polsky mluvící Němec, jehož jsem měl dostat k dispozici, pronést útočnou řeč. Heydrich řekl, že text sám připraví. Jelikož vysílač v Gleiwitz je napojen na celoněmeckou rozhlasovou síť, projev uslyší většina Němců… Také mi tehdy řekl, že útok Německa na Polsko očekává každým dnem.“

Akce dostala název Operace Himmler. Admirál Wilhelm Canaris (šéf vojenské rozvědky) dostal od Hitlera rozkaz, aby Himmlerovi a Heydrichovi dodal 150 polských vojenských uniforem, zbraně, průkazy, a dokonce i polské cigarety. Na operaci se podílelo i gestapo.

Naujocks se ubytoval v gliwickém hotelu a několik dní čekal, až mu Heydrich zatelefonuje a vyřkne smluvené heslo: „Babička zemřela.“ Uslyšel ho odpoledne 31. srpna 1939 a večer vyrazil se svými lidmi k vysílači.

Nacistům nedobrovolně posloužil Franciszek Honiok, který byl předtím gestapem zatčen za pomoc polskému obyvatelstvu. Jako doklad „polské viny“ ho u vysílače zastřelili, lze jej tedy považovat za první oběť války.

Naujocksův oddíl vnikl do prostoru vysílače. „Několikrát jsme vypálili do stropu, abychom ty lidi vylekali a udělali trochu kravál,“ vysvětloval v Norimberku.

Nevěděli ale, jak vysílat. Nenašli spínač, jímž by propojili místní vysílačku na okruh říšského vysílače ve Vratislavi. Nakonec použili takzvaný bouřkový mikrofon, aby mohli promluvit alespoň v hornoslezském prostoru, který vysílač pokrýval.

Za doprovodu inscenovaných výstřelů, vzrušených hlasů, hluku a praskotu se německou i polskou řečí ozvalo: „Mluví polská vzbouřenecká fronta! Říšský vysílač Gleiwitz je v našich rukou!“

Následujícího dne 1. září 1939 v brzkých ranních hodinách německá armáda zahájila vojenské operace vůči Polsku. Například v přístavu Gdaňsk na severu Polska začala pevnost na poloostrově ostřelovat německá bitevní loď Schleswig-Holstein.

Dopoledne 1. září Hitler v říšském sněmu vysvětloval, proč se toho rána probudilo Německo do válečného stavu: „Dnes v noci Polsko poprvé střílelo na našem vlastním území, kam vyslalo vojáky pozemní armády. Od 4 hodin 45 minut palbu opětujeme. Od této chvíle oplácíme bombu bombou!“

Armáda polského státu nebyla v době vypuknutí války plně mobilizovaná, na nátlak Velké Británie a Francie došlo k vyhlášení plné mobilizace až těsně před útokem. Obě země se totiž obávaly, že by tento krok mohl definitivně zhatit vyjednávání s Německem.

Zumr poukázal i na skutečnost, že do války proti Polsku se na německé straně zapojily také slovenské jednotky, a to dokonce již 1. září. Po porážce Polska získalo Slovensko území Oravy a Spiše, které Poláci obsadili v listopadu 1938, a dokonce i území, které Polsko získalo roku 1920 na základě konference v belgickém Spa.

Protektorát Čechy a Morava tvořil důležitý nástupní prostor německé 14. armády pro útok na Polsko. Německé úřady se obávaly případného povstání českého obyvatelstva a na vypuknutí války se pečlivě připravovaly.

Současně se zahájením útoku na Polsko provedlo gestapo v protektorátu rozsáhlou preventivní zatýkací akci, která měla ochromit opoziční síly a předejít jakékoli odbojové činnosti. Zatýkání probíhalo na základě údajů z takzvané kartotéky A, kde gestapo shromažďovalo údaje o potenciálních nepřátelích.

„Akce bývá v české literatuře často – ale nepřesně – označována jako akce ‚Albrecht I.', přestože tento pojem nemá oporu v dobových dokumentech,“ upozornil historik z ÚSTR.

Hlavní vlna zatýkání proběhla 1. a 2. září 1939, doznívala však až do poloviny měsíce. Preventivní úder mířil na představitele českého veřejného života, politiky, umělce, novináře, vědce, legionáře či duchovní.

Mezi zadrženými byli třeba novinář Ferdinand Peroutka, bývalý primátor Prahy Petr Zenkl, malíř a grafik Josef Čapek či kněz Josef Plojhar.

Přesný počet zatčených není dodnes znám. Z poválečných výpovědí gestapáků vyplývá, že akce postihla přibližně 2000 osob. Zatčení byli transportováni do koncentračního tábora Dachau a po několika týdnech do Buchenwaldu. Někteří intervenovaní byli v následujících letech propuštěni, mnoho jich ale zůstalo v koncentračním táboře až do konce války a řada z nich tam zahynula.

Konec tragické války v Evropě nastal až 8. května 1945 kapitulací Německa.

Za definitivní konec celosvětového konfliktu, který dohromady měl více než 72 milionů obětí, je pak považována kapitulace Japonska 2. září, k níž došlo po svržení amerických atomových bomb na japonská města Hirošima a Nagasaki.

Civilní ztráty na životech způsobené 2. světovou válkou představují asi 47 milionů lidí (z toho asi 20 milionů zemřelo během války v důsledku hladu a nemocí). Vojenské ztráty představují asi 25 milionů včetně pěti milionů válečných zajatců.

Spojenci ztratili asi 61 milionů lidí, státy Osy 11 milionů. Co do počtu nejvíce utrpěl Sovětský svaz: 23 200 000 mrtvých. Československo ztratilo přibližně 365 tisíc lidí.