Před 80 lety mohl být zneškodněn Adolf Hitler. Atentátník však ztroskotal na své důkladnosti

Zdivo, krovy a trámy o váze několika tun usmrtily hned tři lidi (dalších pět zemřelo po převozu do nemocnice) a přes šedesát „starých bojových druhů“ bylo vážně zraněno. Adolf Hitler, na kterého útok směřoval, však mezi oběťmi nebyl. Se svým doprovodem již v té době seděl v limuzíně a spěchal na nádraží.

Byla to až neuvěřitelná shoda náhod. Z pracovních důvodů totiž původně zamýšlel svůj proslov na setkání „starých bojovníků“ odvolat. Ale protože výročí pivnicového puče z roku 1923 náleželo k důležitým svátkům nacistického kalendáře, rozhodl se, že řeč nakonec pronese, ale ještě téhož večera se vrátí do Berlína.

Jelikož se jeho osobní pilot kvůli možné mlze nočního letu obával, padlo rozhodnutí, že vůdce pojede vlakem. Proto byl tradiční program zkrácen a začátek projevu stanoven na dřívější hodinu – tak, aby Hitler stihl odjezd rychlíku ve 21:25 hodin. Sál tudíž opustil ve 21:07.

Tentýž večer ve vzdálené Kostnici na německo-švýcarské hranici poslouchali rozhlasový přenos Hitlerova projevu i dva úředníci na zdejší celnici. Stáli přitom u okna a pozorovali svůj úsek hranice. Najednou zahlédli muže, který se zahradou sousedního domu blížil ke švýcarské hranici. Vyrazili za ním a zadrželi ho. Prokázal se propadlou průkazkou pro malý pohraniční styk a tvrdil, že chce ve Švýcarsku navštívit známého.

Vzali ho na celnici a tam mu prohledali kapsy. Našli malou peněžní hotovost, trvanlivý salám, štípací kleště, spirálová pera, obálku se záznamy o výrobě granátů a jejich různá označení, odznak Svazu rudých frontových bojovníků a pohlednici mnichovské Měšťanské pivnice.

Podivná nesourodost věcí vzbudila u celníků několikeré podezření – pokusil se ten malý muž jménem Georg Elser ilegálně přejít hranici, protože se chce vyhnout vojenské službě, nebo je to sabotér, špión či komunista? Sepsali protokol a předali ho na centrálu gestapa v Kostnici. Tady ho při novém výslechu popsali jako „nenápadného muže, nanejvýš 1,60 metru vysokého, vlnitých vlasů, hubeného zarputilého obličeje a temného pohledu“.

Zjistili, že jde o 36letého nezaměstnaného truhláře ze švábského Königsbronnu, který trval na tom, že byl zatčen neprávem. Nevíme, zda předtím Elser na celnici zaregistroval, že Hitlerův projev skončil mnohem dříve než v minulých letech. V každém případě byl v té chvíli jediným člověkem na světě, který věděl, že Hitler může toho večera řečnit naposledy.

Podivný narušitel hranic měl za sebou nepříliš šťastný život. Narodil se v roce 1903 v obci Hermaringen ve východním Württembersku jako první mezi pěti sourozenci. Otec měl chabě prosperující obchod s dřívím, často pil a někdy potom zbil matku, na níž byl dospívající Georg zvláště závislý.

Jako nejstarší syn musel často pracovat za otce a pečovat o sourozence. I když brzy prokázal zvláštní nadání pro práci s dřevem, vyučil se soustružníkem kovů a díky své trpělivosti a perfekcionismu absolvoval průmyslovku jako nejlepší žák ve třídě.

Později změnil obor a ve 22 letech se stal kvalifikovaným uměleckým truhlářem. Tehdy se otočil zády k domovu i svému nešťastnému mládí a odešel hledat práci do světa. Vystřídal několik zaměstnavatelů – pracoval i ve Švýcarsku a na Bodamském jezeře – ale když vypukla roku 1929 krize, nemohl najít žádné místo a musel se vrátit domů.

Během pobytu v Kostnici ovlivnili Georga jeho komunističtí spolupracovníci. Věřil, že komunistická strana je s to zajistit spravedlivou mzdu i životní podmínky dělníkům a řemeslníkům, k nimž sám patřil. Členem této strany se však nikdy nestal, i když komunistům při volbách dával hlas a krátce byl i členem s komunisty spřízněné „obranné síly“, která si říkala Svaz rudých frontových bojovníků.

Politika jako taková ho nezajímala, ale přesto zaujal jedno pevné a neměnné stanovisko: tvrdošíjně odmítal přizpůsobit se novému, nacistickému režimu. Možná to byl i důsledek neradostného dětství. Hitlerova hesla mu nejspíš připomínala velkohubé chvástání jeho neustále opilého otce.

Jak se stalo, že se Georg Elser proměnil z obyčejného nepřizpůsobivce v atentátníka? O jeho motivech se svět dověděl až dlouho po druhé světové válce, kdy byly zpřístupněny jeho výslechové protokoly. Vyplývá z nich, že se k odstranění Hitlera rozhodl na podzim 1938.

„Po sudetské krizi se v dělnictvu podle mých zjištění všeobecně počítalo s válkou,“ řekl na gestapu v listopadu 1939. „Také já jsem se domníval, že kvůli sudetské otázce dojde k válce. Byl jsem již minulého roku přesvědčen, že Hitler u mnichovské dohody nezůstane, že Německo vznese další požadavky vůči jiným zemím a že válka je nevyhnutelná. Mnou zjištěná pozorování vedla k závěru, že poměry v Německu lze změnit pouze odstraněním momentálního vedení,“ řekl Elser nacistickým vyšetřovatelům.

K Elserově radikalizaci jistě přispěly i další faktory. Především jeho životní podmínky byly v roce 1938 stejně nesnesitelné jako před 13 lety, kdy z domova odešel. Otcovo hospodářství nakonec úplně zkrachovalo a rodina se rozpadla.

On sám na tom byl také mizerně. Běhal za vdanou ženou a platil výživné na dítě, které nikdy nechtěl. Těžko hledal práci a šokovalo ho, jak mezitím klesly dělnické mzdy, které jen stěží stačily na holé živobytí. Shrnuto: Elserova motivace nevycházela z ideologie, ale z materiálních životních poměrů a katastrofy předvídané v důsledku Hitlerovy válečné politiky.

Myšlenka na likvidaci Hitlera se od té chvíle stala ústředním bodem jeho života. Vše tomu podřídil, ale nikomu se nesvěřil. Brzy nalezl odpověď na základní otázku, kde zvolit místo pro svou akci. Zjistil, že vždy jednou za rok stojí vůdce na témže místě, v tutéž hodinu a na stejně dlouhou dobu – při tradiční řeči večer 8. listopadu v Měšťanském pivovaře.

Právě toho dne se vydal v roce 1938 do Mnichova na průzkumnou cestu. Dostal se po skončení akce do sálu a zapamatoval si umístění řečnického pultu, od něhož Hitler krátce předtím mluvil. „V následujících týdnech jsem si pozvolna ujasnil v hlavě, že nejlépe bude umístit do sloupu za řečnickým pultem nálož a přivést ji nějakým zařízením ve správný čas k výbuchu,“ řekl při výslechu.

Ačkoli neměl do té doby s výbušninami žádné zkušenosti, dokázal bez cizího návodu spočítat nezbytné množství trhaviny. Začal pracovat v kamenolomu, aby se k trhavině dostal. Večery a víkendy pak trávil ve své dílně plánováním a experimentováním, až dospěl k takové velikosti nálože, kterou pokládal za uspokojivou.

Mimořádně zručný Elser také sám sestrojil mechaniku roznětky spouštěné hodinovým strojkem. Komplikovaný zápalný systém se dal nastavit na 144 hodin, tedy šest dní předem. Pro jistotu přidal rezervní hodinový mechanismus, který se měl spustit, kdyby první selhal. Časovač byl nastaven tak, aby k explozi došlo 8. listopadu 1939 ve 21:20 hod. – tedy někdy uprostřed předpokládané délky Hitlerova projevu.

Když měl vše připraveno, vydal se počátkem srpna 1939 znovu do Mnichova. Vždy večer krátce před zavřením hostince se vplížil do odkládací komory, kterou objevil, a nechal se v budově zavřít. Několik hodin setrval na židli, až si byl jistý, že je zcela sám.

Takto se nechal v pivovaru zamknout 35x, téměř každou třetí noc v něm pobyl 3–4 hodiny. Práce šla mučivě pomalu. Stejně mučivý byl i strach, že ho někdo objeví. Měl až neuvěřitelné štěstí, pouze jednou ho ráno překvapil nájemce pivovaru v odkládací komoře a spokojil se s podivuhodnou výmluvou: Elser mu řekl, že si chtěl vymáčknout nežit na noze a styděl se to udělat na toaletě.

Uvolněnou suť smetal na kobereček, který po práci sroloval a schoval v komoře. Ráno, když byl pivovar otevřen, vynášel vydlabaný materiál v kufru. „Večer 2. listopadu jsem nařídil oboje hodiny na správný čas a uvedl je do chodu,“ přiznal později při výslechu.

Konečnou montáž ale skončil až nad ránem 6. listopadu, když musel předtím dlouho do noci čekat, neboť se v sále konal ples. Nyní měl dost času zmizet za hranicemi – ale ozval se jeho smysl pro rodinu, s níž během svého tříměsíčního pobytu v Mnichově přerušil veškeré styky. Odjel k sestře do Stuttgartu, aby jí sdělil, že odejde přes hranice do Švýcarska. I potom ho však jeho chorobná důkladnost ještě jednou přivedla do pivnice. Fanatik přesnosti chtěl mít absolutní jistotu.

„Ze Stuttgartu jsem 7. listopadu jel rychlíkem do Mnichova a kolem 21:30 jsem byl na hlavním nádraží,“ přiznal policii. „Dveře u sálu nebyly zamčené. Šel jsem rovnou na galerii a poslouchal u dveří ve sloupu, jestli hodiny jdou. Zavíracím nožem jsem dveře otevřel, potom i dvířka od pláště k hodinovému stroji, a podle svých hodinek se přesvědčil, jestli se hodiny nepředcházejí nebo nejdou pozdě. Šly naprosto přesně.“

Hned 9. listopadu byla na Himmlerův příkaz vytvořena zvláštní vyšetřovací komise a po opakovaných výsleších personálu pivovaru se vykrystalizoval jeden podezřelý: tmavovlasý muž s nápadně silným švábským akcentem. Někdo takový přece seděl ve sklepě mnichovské centrály gestapa – zadržený muž na hranicích v Kostnici.

Vyšetřovatelé záhy shromáždili mnoho dalších indicií. Jejich tíha byla obrovská. Nakonec se Elser po tvrdých výsleších zhroutil a v noci na 15. listopadu se doznal. Tvrdil ovšem, že jednal úplně sám. Hitler tomu nevěřil. „Použijte všech prostředků, aby se ten zločinec přiměl k mluvení,“ nařídil Heydrichovi. „Chci vědět, kdo jsou jeho podněcovatelé a co se za tím skrývá.“

Navzdory opakovanému mučení, přes pokusy s pervitinem, hypnózou i s přizvaným jasnovidcem Elser setrvával na své verzi: neměl spolupachatele ani žádnou podporu od britské tajné služby či exilové Černé fronty, z čehož ho nacisté podezřívali. Když byl vyzván, aby své tvrzení dokázal tím, že sestrojí stejný typ bomby, časovače a detonátoru, k úžasu vyšetřovatelů vyrobil přesnou repliku svého smrtelného zařízení.

Hitler se však ani poté nevzdal možnosti využít Elsera proti Britům. Truhlářský všeuměl nebyl postaven před žádný soud a ještě počátkem roku 1941 byl držen v podkroví berlínské centrály gestapa. Potom ho odvezli do koncentračního tábora Sachsenhausen.

Měl status zvláštního vězně s trvalou stráží a zařídili mu truhlářskou dílnu, aby mohl pracovat na nových nápadech. S blížícím se koncem války však bylo zřejmé, že nesehraje roli, kterou pro něho nacisté chystali.

V únoru 1945 byl převezen do Dachau.

O dva měsíce později dostal velitel tábora od Himmlera příkaz, že se má při nejbližším leteckém útoku na Mnichov stát obětí fatální nehody. Ještě téhož večera – 9. dubna 1945 – esesák Theodor Bongartz odvedl Elsera do ústraní a ranou do týla ho zastřelil.

Po válce převzali mnozí historici nacistickou interpretaci případu Georg Elser. Ani oni totiž nedokázali rozumným způsobem sladit rafinovanou promyšlenost Elserova činu s jeho prostými pohnutkami.

Zrodila se řada mýtů. Podle jednoho byl agentem britské tajné služby, podle jiného zase nastrčenou loutkou nacistů. Byl chápán jako „van den Lubbe č. 2“ (žhář Říšského sněmu v roce 1933) a vykreslován coby prostoduchý obětní beránek navedený k „incidentu“, který pak inspirátoři budou moci využít ke svému prospěchu.

Trvalo několik desetiletí, než se prokázalo, že Georg Elser nebyl nástrojem nikoho. Byl očištěn od všech obvinění a jeho jméno se nakonec ocitlo na seznamu uznávaných odpůrců nacistického režimu.

Byl osamoceným pěšcem a osamoceným pachatelem, protože jako „muž z lidu“ připravoval a uskutečnil něco, co většina Němců té doby odsuzovala. Osamělý byl i proto, že ostatní odpůrci nacistického režimu nedokázali jeho čin zařadit.