Portugalský mořeplavec se před 500 lety vydal dokázat, že Země je kulatá

Podnik, kterému nevěřil portugalský dvůr, se Magalhãesovi podařilo zrealizovat přes Španěly, zejména vlivného obchodníka Juana de Arandu a krále Karla V.

Ti souhlasili s tím, aby podepsal se španělským panovníkem dohodu o podmínkách námořní výpravy na západ okolo Ameriky, směrovanou k Molukám a dalším místům, která měly být podle informací čerpaných z legend bohatá nejen na koření, ale především na zlato, stříbro a drahokamy.

Významná dohoda, od které si obě strany hodně slibovaly, byla po řadě diplomatických tahanic nakonec skutečně podepsána, a to 23. března 1518.

„Není tajemstvím, že výjimečným člověkem, který nakonec dovedl pro cíle výpravy ostatní přesvědčit, nebyl ani tak sám Aranda, jako spíše chytrý a diplomatický schopný Magalhães, který měl, zdá se, velké ideály i schopnost komunikace v krvi,“ řekla Novinkám historička Michaela Košťálová.

Magalhães se narodil v roce 1480 do portugalské šlechtické rodiny ve městě Sabrosa ležícím v provincii Tras os Montas na severovýchodě dnešního Portugalska. Jeho otcem byl Pedro Rui de Magalhães, jeden ze služebníků královny Eleonory, manželky krále Jana II., a zároveň starosta města Sabrosy. Kromě otce a matky měl též bratra a sestru, o rodiče bohužel přišel v pouhých deseti letech.

Od útlého věku byl však veden ke sledování otcových šlépějí. Přímo magnetem pro něj navíc bylo odjakživa moře. Od roku 1505 proto působil na lodi admirála d’Almeidy, která se plavila do Indie. Magalhães prožil na moři řadu momentů, mezi které patří i nejrůznější bitvy, například u indického pobřeží Malabar.

O něco později (1511) ho cestování po moři – nikoli však ještě kolem světa – zavedlo i na zmíněné ostrovy Ternate a Moluka, tedy „Ostrovy koření“.

S místodržitelem ostrova Ternate Albuquerquem si ovšem nepadl příliš do oka a jeho cesta směřovala již po několika měsících se zavazadlem pochutin nazpět do Portugalska. Tu pak následovala několikaměsíční vojenská služba v Africe, kde bojoval proti Maurům a přivodil si vážné zranění kolena.

Roku 1513 se proto už jako vysloužilý voják soustředil výhradně na kreslení plánů a lodních map. Jeho snem bylo dostat se znovu na „Ostrovy koření“, avšak nikoli klasickou lodní cestou, nýbrž zcela opačně – cestou západního směru.

Tak se postupně začala rodit nejen myšlenka o nové cestě na ostrovy, ale také idea obeplout svět. (Primárně se Španěly i proto, že když ilegálně obchodoval s Maury, byl 15. května 1514 propuštěn z portugalských státních služeb, načež se svého národa rozezleně zřekl.)

„Ve svém okolí byl za snílka a jeho pro ostatní nepochopitelný nápad nehodlal nikdo podpořit, přesto se nevzdával. Tak se postupně přibližoval rok 1519, na jehož závěru vynikl nejen nový fenomén mezi historickými mořeplavci, byť pro Magalhãese posmrtný, ale stejně tak byla tehdejší společnost konfrontována s poznáním, že Země je skutečně kulatá a ne placatá, což byla při plánování možná větší výzva než plavba samotná,“ vysvětlila Košťálová.

Na prahu rodícího se novověku byla myšlenka o placatosti Země v lidských myslích místy pořád zakořeněná, byť již středověk dokázal navázat na antické dědictví, kdy byl objeven správný tvar naší planety.

Lidé se v hluboké minulosti samozřejmě domnívali, že zeměkoule je placatá jako deska stolu a voda na jejích okrajích jen přepadává přes okraj. Otázky kam a proč přitom podle historičky nebyly řešeny do důsledků. Věřilo se, že okraje planety obsahují jakési kapsy či jeskyně, ve kterých voda z moří obíhá.

Definitivní tečku za podobnými fantaziemi nakonec učinila až Magalhãesova výprava, která přinesla o kulatosti Země finální důkaz. Navíc obeplula Jižní Ameriku, objevila Ohňovou zemi či mys Horn. Skrz Magalhãesův průliv se prosmýkla mezi jihoamerickým kontinentem a Ohňovou zemí z Atlantiku do Tichého oceánu, který výprava pojmenovala.

Mořeplavba se zkrátka stala jeho životní doménou, inspirací i výzvou. Jak ale přesně tuto putování probíhalo?

Když 10. srpna 1519 lodě Victoria (o váze 90 tun, 42 mužů na palubě, kapitán Luis de Mendoza), Trinidad (130 tun, 55 mužů, kapitán Fernão de Magalhães), San Antonio (130 tun, 60 mužů, kapitán Juan de Cartagena), Concepción (90 tun, 45 mužů, kapitán Gaspar de Quesada) a Santiago (60 tun, 32 mužů, kapitán João Serrão) vypluly, pravděpodobně posádka v úspěch výpravy příliš nevěřila.

Vědělo se, že jde o riskantní podnik, přesto touha po získání bohatství, které mělo čekat na každé plánované zastávce, byla u mnohých členů posádek silnější. Jiní prostě jen potřebovali odcestovat, opustit pevninu, utéci.

Celkem se tedy odvážné, leč vysoce riskantní výpravy na palubách lodí zúčastnilo 234 mužů. „Přičemž o účasti nějaké ženy nejsou známy žádné informace,“ doplnila Košťálová.

Lodě vypluly ze Sevilly směrem na Tenerife (Kanárské ostrovy). Plavba pokračovala přes Atlantský oceán jihozápadním směrem přes rovník.

Počasí příliš nepřálo – vály nepříznivé větry a „pršelo pak šedesát dnů bez ustání, což odporuje názoru starých mořeplavců,“ stojí v knize Zpráva o první cestě kolem světa (Praha: Mladá fronta, 1975), která vychází ze zápisků Magalhãesova přítele, italského dobrodruha a kronikáře cesty Antonia Pigafetty.

Poté se dostali do zátoky dnešního Rio de Janeira, dále skrze ústí řeky La Plata – přístav Puerto San Julian, tzv. Magalhãesův průliv, kde na ni čekal první objev (daný průliv a souostroví Ohňová země), a dále přes Tichý oceán (další objev), který od výpravy získal své jméno proto, že za dobu celých sto dní, kdy zde lodě pluly, neproběhla žádná bouře.

Směr Magalhãesovy cesty pokračoval na Mariánské ostrovy (Filipíny), z Filipín směrem na ostrovy Cebu a Mactan, a již s loďmi i posádkou v poněkud dezolátním stavu pak na Borneo. Odtud skrze mys Dobré naděje vedla vytoužená cesta zpět do Španělska.

Než se tak stalo, uběhly v kalendáři více než tři roky, během nichž výprava zaznamenávala nejen objevy, ale především četné ztráty. Šlo o ztráty na životech, majetku i samotných lodích. Jako nejtíživější bývají popisovány situace, kdy na jednotlivých palubách střídavě propukal hlad a mnoho členů posádky onemocnělo kurdějemi, konkrétně u Jižní Ameriky.

„Tři měsíce a dvacet dnů jsme vůbec neměli čerstvou stravu. Jedli jsme suchary, vlastně ne už suchary, ale jen prach s hrstmi červů smíchaný, protože ti to lepší sežrali; smrděly velmi myšími chcankami a vodu žlutou, až shnilou jsme pili po mnoho dnů, a také hovězí kůže jsme jedli, co byly na hlavním stěžni, aby stěžeň stožárové lano nepředřel. Od slunce i od deště a větrů byly velice tvrdé. Nechávali jsme je čtyři až pět dnů v moři namočené, pak jsme je na chvíli položili na řežavé uhlí a tak jsme je jedli a často i piliny z prken. Krysy se prodávaly za půl dukátu jedna, jen kdyby jich dost bylo. Nad všechna neštěstí však toto bylo nejhorší: Dásně některým z nás naběhly, a sice jak nahoře, tak i dole, takže vůbec jíst nemohli a tak na tento neduh umírali. Zemřelo 19 mužů a také jeden Indijec ze země Verzinu. Dvacet pět či třicet mužů onemocnělo na pažích, na nohou či na jiném místě, takže jen málo zdravých nás zůstalo. Z boží vůle jsem já sám žádný neduh nedostal,“ vyprávěl o celé situaci Pigafetta.

Nekonečná plavba na jih navíc zesílila rozpory mezi Španěly a Portugalci na Magalhãesových lodích a prohloubila nenávist mezi Cartagenou a vůdcem. Počátkem dubna 1520, kdy flotila kotvila v zálivu San Julian, vypukla na lodi San Antonio, kde velel Cartagena, otevřená vzpoura. Magalhães, ač byl na počátku v menšině, přemohl vzbouřence – jednoho nechal zabít, jiného dal výstrahu popravit a Cartagenu vysadil na pustém pobřeží Patagonie.

Přesto expedice, nehledě na ztráty všeho druhu, pokračovala dále.

Je nicméně ironií osudu, že iniciátor a nejdůležitější osoba celé výpravy se nakonec slavnostního návratu a završení nedočkal. Osudným se Magalhãesovi nestalo moře, ale na první pohled obyčejné přistání na Filipínách, kde se odvážný mořeplavec zapletl do sporu místního vládce s vládcem sousedního ostrova s vírou, že vše vyřeší.

Opak byl pravdou. Jeho život nakonec vyhasl 27. dubna 1521 na ostrově Ligazawa pod palbou šípů, kamení a oštěpů. Pigafetta se mu sice snažil pomoci, ale marně.

„A tak jsme spolu s několika jinými dobrou hodinu bojovali a nechtěli jsme ustoupit. Ale jeden domorodec vrhl kapitánovi bambusový oštěp do obličeje. On jej svým kopím hned zabil a nechal mu ho v těle, ale když pak chtěl meč vytasit, nemohl jej vytáhnout, jenom do poloviny, protože měl paži raněnu bambusovým kopím. Když to viděli, všichni se na něho vrhli. Jeden s velikým krátkým mečem, který je jako zakřivená šavle, ale větší, jej zranil na levé noze, takže kapitán padl tváří vpřed. Hned u něho byli se svými železnými a bambusovými oštěpy a těmi svými krátkými meči, až zabili naše zrcadlo, naše světlo, útěchu naši a opravdového vůdce,“ uvedl Pigafetta ve svých vzpomínkách.

„Doufám ve Vaši Nejjasnější Výsost, že sláva tak statečného kapitána nebude vymazána z našich věků. Mezi jinými ctnostmi, které měl, bylo i to, že při něm stála Štěstěna, jak při nikom jiném. Snášel hlad trpělivěji než všichni ostatní a byl nejspravedlivější člověk na světě, v mapách se vyznal a řídil lodě podle nich a z toho všeho je zřejmé, že nikdo jiný neměl tolik nadání, ani důmyslu, aby mohl svět obeplout, tak jak to učinil on,“ napsal pak zprávu králi.

Fernão de Magalhães tedy zemřel, přesto nebyl s jeho velkolepou výpravou konec. Do čela jejího pokračování se dostali portugalští kapitáni Barbosa Duarte a João Serrão. Lodě, kterých se situace nově týkala, byly Victoria, krátce Concepcion a Trinidad. Ty pokračovaly ve směru na Borneo.

Dne 6. listopadu 1521 se výprava dostala k jednomu z hlavních bodů výpravy – Molukám a ostrovu Ternate. V tu dobu se už situace týkala jen Victorie a Trinidadu, neboť Concepcion se mezi tím stal osudným oheň.

Odpověď na otázku, jaký zisk plynul z cest v otázce pokladů, přesně nevíme. Co je ale jisté: speciálního exotického koření měla výprava po jedné z posledních zastávek přímo nadbytek. Dokonce takový, že se začali obávat z porušení dohody o rozdělení koloniálního bohatství.

K tomu loď Trinidad, které se obava týkala především, byla na další cesty velmi poškozená. I když se o vyplutí a pokračování pokusila, z technických důvodů se nakonec musela vrátit zpět na Moluky a její posádka byla krátce na pevnině zajata Portugalci. Španělská posádka se ale nakonec domů do Španělska vrátila, a to hlavně díky králi Karlu V., který to umožnil.

Cíl cesty tak měla ve svém držení už jen Victoria. Ta zamířila skrz mys Dobré naděje přímo do Evropy, kde 6. září 1522 jako první evropská loď, jež dokončila cestu kolem světa, slavnostně přistála. Slavným mořeplavcem, který plavbu nakonec reálně dokázal, jen už nebyl zesnulý Magalhães, nýbrž jeho kolega Del Cano (Juan Sebastián Elcano), se kterým se vrátilo zbylých 18 mužů.

„Historie byla jednou provždy přepsána. Del Cano se sice záhy vrátil na moře, ale s plánem podobného rozsahu si lidé dali ještě přece jen načas. Odvážný Magalhãesův čin zopakoval v podobném rozsahu v letech 1577 až 1580 Angličan Francis Drake. Jeho úmysly ovšem nebyly ani tak slávychtivé jako spíše úhybné, kdy pro četné potíže musel nutně prchnout z pevniny na moře. I on ale obeplul svět,“ shrnula Košťálová.

Magalhãesova cesta přinesla na světlo světa řadu nových geografických vědomostí, díky kterým bylo již snazší určit například tvar a rozměry naší planety. Pojmenovala nejen Tichý oceán a náhodou znovuobjevila Ameriku. A hlavně se do historie zapsala i skrze svůj podmanivý význam jako „cesta kolem světa“.

Právě cestování okolo světa se stávalo v pozdějších letech a staletích stále více zmiňovanou záležitostí, v závěru 19. století přímo věcí kultovní. Stalo se tak zejména ve chvíli, kdy slavný romanopisec a literát Jules Verne (1828–1905) vymyslel a roku 1873 v Londýně vydal svou Cestu kolem světa za 80 dní.

Tato cesta sice již počítala s vlastní a výhradně lodní osou minimálně, jelikož hlavní hrdina dobrodružného příběhu Phileas Fogg využívá pro své cestování převážně prostředků „hromadné dopravy“, tj. vlaků, drožek, povozů i samozřejmě lodí, ale přesto je čímsi podobná. Minimálně touhou zdolat za co nejkratší dobu celý svět.