Pomník rozporuplným vlasovcům? Ani historici nejsou zajedno

Řeporyjský starosta Novotný plánuje ve své městské části vybudovat pomník vlasovcům, záměr má projednat zastupitelstvo 16. prosince. Podle ruského velvyslanectví by pomník porušil mezinárodní závazky ČR vyplývající z úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů.

Pro Rusko představují vlasovci kolaborantskou ozbrojenou formaci vytvořenou nacistickým Německem. „V souladu s Chartou Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku jsou zločiny Andreje Vlasova a jeho kompliců kvalifikovány jako účast na spáchaných nacisty válečných zločinech a zločinech proti lidskosti a napomáhání jim,“ uvedla ruská ambasáda.

„Nevím o tom, že by se Norimberský tribunál přímo zabýval otázkou ROA, pokud vím, byla tato záležitost považována za vnitřní záležitost SSSR,“ reagoval na to pro Novinky odborník na moderní dějiny slovanských národů Jan Rychlík z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Novotný Rusům vzkázal, aby se nevměšovali do záležitostí suverénní samosprávy. V Řeporyjích podle něj stále žijí pamětníci květnových událostí roku 1945. „Vlasovci do Řeporyjí dorazili už 6. května,“ řekl. Sice přiznává, že si nedělá přehnané iluze o generálu Vlasovovi a ROA, Řeporyje si je ale podle něj pamatují jako zachránce.

„Nezvratným faktem je, že v Řeporyjích se po 5. květnu 1945 opravdu ROA usazovala. Oba hlavní velitelé, generálporučík A. A. Vlasov a generálmajor S. K. Buňačenko, krátce v domech, které se zde dodnes nacházejí, sídlili. V okolí tehdejší obce se nacházejí ostatky příslušníků ROA,“ doplnil pro Novinky historik a pedagog píšící také o 2. světové válce Zbyněk M. Duda.

Poslanec a historik Pavel Žáček, který stál v čele Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), Novinkám potvrdil, že záměr na vybudování pomníku podporuje. „Pokud by to současná ruská administrativa masivně nezpolitizovala, skoro nikdo by si toho ani nevšiml, jako v případně ostatních pomníků mrtvých vojáků, které již v Čechách existují: v pražských částech Stodůlky a Zličín či v Osově na Berounsku,“ zmínil.

Ze všeho výše uvedeného podle Dudových slov plyne, že jak v Řeporyjích, tak v blízkém okolí Prahy či přímo v pražských částech, kde už od 6. května I. divize ROA o síle 20 000 mužů ve zbrani s týlovým doprovodem byla operačně nasazena (Slivenec, Radotín, Zlíchov, Hlubočepy, Smíchov), nebo přímo v centru, mohou současníci mít pohnutky historické události připomínat.

„Vždy záleží na místním zastupitelstvu a občanech, jak se k návrhu vyjádří. A podle všeho, co zatím víme, je rozhodnutí řeporyjských přijímáno kladně. Proto je třeba toto i jiná svobodná rozhodnutí magistrátu, radnic, zastupitelstev a občanů plně respektovat a nezasahovat do dění České republiky skrze jiný stát,“ vyjádřil se historik Duda rovněž pozitivně k stavbě pomníku.

Situace okolo zvažovaného pomníku vlasovcům v Praze-Řeporyjích je podle Davida Svobody z Ústavu pro studium totalitních režimů malou kapitolou velké války, kterou vede Putinovo Rusko se Západem.

„Historie je jednou ze zbraní, po níž Moskva od sovětských dob sahá. Řeporyjská iniciativa má na můj vkus až příliš pouťové rysy, což souvisí s výstředním naturelem pana starosty. To nic nemění na tom, že ze strany obce jde o počínání naprosto legitimní a eticky ospravedlnitelné,“ řekl Novinkám Svoboda, který se profesně orientuje i na období druhé světové války, hlavně s důrazem na dění na Ukrajině.

Podle něj jde o pokračování dramatu kolem sochy maršála Koněva, na níž si Rusové prý testovali, kam až mohou zajít. „Koněv Prahu neosvobodil, zatímco ti, kdo za ni prolévali krev, se těší důstojné připomínce zatím hlavně jen na místní řeporyjské úrovni ‒ nepočítáme-li památník zdobící hromadný hrob zmasakrovaných vlasovců na Olšanských hřbitovech,“ zdůraznil Svoboda.

„Podíl vlasovců na osvobození Prahy je zásadní. Zasáhli jako jediná organizovaná vojenská síla na straně povstalců ve chvíli, kdy se nad povstalci s jejich chatrnou výzbrojí vznášela hrozba zničení. Svedli několik urputných bojů o strategická místa jako ruzyňské letiště a bránili včasnému propojení německých sil směřujících do města zvnějšku,“ pokračoval.

„Velení Rudé armády v předvečer Pražského povstání poskytovalo Američanům, odhodlaným postupovat až k Vltavě, lživé údaje, aby uchránilo pro Stalina nárokovanou sféru vlivu. Prahu tak mocenská hra sovětských ‚osvoboditelů' potenciálně odsuzovala k osudu Varšavy, zatímco vlasovci, tito ‚kolaboranti s Hitlerem', zachraňovali české životy,“ vysvětlil Svoboda.

O postup na Prahu měl zájem velitel 3. americké armády, která osvobodila jihozápad Čech, generál George Patton. Vrchní velitel spojeneckých vojsk generál Dwight Eisenhower schválil 4. května postup hlouběji do Československa, což tlumočil Pattonovi velitel 12. skupiny armády Omar Bradley. Americké ministerstvo zahraničí doporučilo 5. května postup až k Vltavě, generál Patton Bradleyovi večer 5. května řekl slavnou větu, že s ním teď ztratí spojení a zavolá mu zítra z telefonní budky na Václavském náměstí.

Bradley mu na to odpověděl, že postup na Prahu musí schválit nejvyšší velitel spojeneckých sil Eisenhower, ten se k plánu nestavěl kladně. Dodržel linii dotyku sovětských a západních vojsk Saská Ka­menice–Karlovy Vary–Plzeň–České Bu­dějovice–Linec, na čemž trvalo sovětské velení i během pražského povstání. Sovětský generál Alexej Antonov totiž tvrdil už 4. května, že Rudá armáda zahájila operaci s cílem osvobodit Prahu, jenomže útok z Olomouce Němci odrazili a Sověti nepostupovali.

I podle Žáčka přišla pomoc vlasovců v nejkritičtější chvíli. „Zabránili postupu německých útočných kolon, zejména Waffen SS do centra Prahy a potlačení povstání. Pokud by se shodou historických náhod neocitli těsně před vypuknutím Pražského povstání západně od Prahy, její centrum by shořelo,“ uvedl Žáček.

Zásah vlasovců ocenil před čtyřmi lety i prezident Miloš Zeman, i když se předtím dopustili zrady.

Co se týká kritizované spolupráce s Němci, je třeba si podle Svobody uvědomit, že k bojovému nasazení ROA na východní frontě došlo až v závěru války, za situace, kdy byly jakékoli zisky plynoucí ze spojenectví s Říší už pofidérní. Němci s generálem Vlasovem a jeho lidmi nehráli rovnou hru a vzájemné vztahy byly poznamenány vzájemnými antipatiemi.

„Křest bojem byl zásadním prvkem ve Vlasovově uvažování. Šlo mu o to, aby představil svou osvobozeneckou armádu světu jako samostatný subjekt a základnu budoucího protistalinského boje. Už během roku 1944 proto v tomto prostředí zaznamenáváme heslo ‚Proti Hitlerovi a Stalinovi', což měli vlasovci napsáno na tancích směřujících v květnu 1945 k Praze,“ připomněl.

„Osvobozenecká iniciativa absurdně předpokládala, že Stalin bude poražen s pomocí obrozeného Německa, které dospěje k čestné dohodě s uzdraveným Ruskem,“ poznamenal Svoboda.

Vlasov je zajímavý z hlediska psychologického. V mládí sloužil rudé moci jako likvidátor protibolševických povstání, v letech nejbrutálnějšího stalinského teroru byl členem vojenského tribunálu. Posléze v německém zajetí svůj obrat vysvětloval slovy, která tyto problematické stupně jeho kariéry opomíjela a od sovětského systému se zcela distancovala.

„Přesto je nutné vědět jedno: Byla to Moskva, kdo zradil tyto lidi, ne naopak. Stalin se sovětských válečných zajatců ostudně zřekl – byli pro něj méně než lidé. Tímto postojem nahrál Hitlerovi, pro nějž tito nebožáci představovali pro změnu podlidi a jako takoví byli vystaveni nacistické genocidě,” řekl Svoboda.

Svoboda připomněl, že SSSR se snažil o Vlasovovu likvidaci už před osvobozením. Jen část členů ROA dokázala vyváznout a usadit se na Západě výměnou za spolupráci s americkými zpravodajci. Vlasov byl Američany 12. května vydán a v srpnu 1946 v Moskvě odsouzen za vlastizradu a oběšen s jedenácti dalšími lidmi včetně pěti nejbližších spolupracovníků. Byl mezi nimi i Sergej Buňačenko, který v předvečer Pražského povstání Vlasova přesvědčil o nutnosti vystoupení proti Němcům.

„Soudní proces, který tomu předcházel, byl tajný a vedený po stalinsku, což vrhá podivné světlo na sebejistotu, s níž se dnes ruská strana ohání Norimberkem,“ dodal Svoboda. Někteří příslušníci ROA byli v rozporu s válečným právem navíc popraveni (zavražděni) hned na místě.

Postavení vlasovců po válce bylo nezáviděníhodné. Podle experta z ÚSTR nikoli Norimberk, ale Jalta byla místem, kde se mimosoudně rozhodlo o vlasovcích ‒ a o osudu dvou milionu zajatců, odvlečenců a sovětských emigrantů, zde již dávno občanů západních zemí.

Odlišný a poměrně nekompromisní pohled má na vlasovce již zmiňovaný historik Jan Rychlík. „Generál Vlasov byl zrádce a stihl jej zasloužený trest. Totéž platí o všech sovětských zajatcích, kteří vstoupili do ROA,“ napsal Novinkám.

Žádný stát na světě a žádný režim na světě podle něj nejedná s vojáky, kteří za válečného stavu přejdou na stranu nepřítele. Pro ně znají polní řády všech armád jediný trest: smrt. Není náhodou, jak tvrdí tento historik, že se od akce distancovala i většina „bílé“ emigrace v západní Evropě i v USA, a to včetně „bílých“ generálů a důstojníků, kteří za občanské války bojovali proti bolševikům se zbraní v ruce. (Tzv. bělogvardějci bojovali v Říjnové revoluci a za následující občanské války v letech 1918-1920 za obnovení carství ‒ pozn. red.)

Není však výraznou polehčující okolností role vlasovců při Pražském povstání? „I když se vlasovci skutečně zapojili do Pražského povstání, tento čin nemůže jejich zradu vykompenzovat, snad nanejvýš poněkud zmírnit,“ je přesvědčen Rychlík.

Skutečnost, že Spojenci bezprostředně po roce 1945 vydávali příslušníky ROA sovětským vojenským orgánům a neposkytovali jim azyl, je podle něj všeříkající. „Osobně tak návrh na pomník vlasovcům jednoznačně odsuzuji, jde jen o další antiruskou provokaci,“ prohlásil.

Žáček namítl, že Sověti si již v roce 1944 na západních spojencích vymohli, že jim vrátí každého vojáka či důstojníka pocházejícího ze SSSR, bez ohledu na to, zda s tím bude souhlasit či nikoliv. „Teprve po skončení války Západ pochopil, že tím Stalin chtěl likvidovat potenciální poválečnou opozici. S určitým odstupem je tak západní státy přestaly navracet a nakonec je začaly i podporovat jako politické exulanty,“ poznamenal Žáček.

V průběhu Pražského povstání ve dnech 5. až 9. května v bojích a na barikádách padlo více než 3000 občanů Prahy a jejich mimopražských posil, ztráty příslušníků ROA se odhadují na více než 300 osob, vojáků Rudé armády padlo 30, protože tanky generála Koněva dorazily do Prahy až 9. května, kdy většina německých sil hlavní město opustila a prchala na západ.

„Vojáci a důstojníci ROA se zkrátka ocitli v soukolí dvou zločinných ideologií 20. století: Stalinova bolševismu a Hitlerova nacismu, přičemž v obou případech nebylo z této pasti úniku. Na jedné straně bojujete s rudoarmějci za Stalina, ale nesmíte padnout do zajetí – jste zrádci a nemáte šanci přežít. V beznaději přecházíte k nepříteli a chcete změnit svou rodnou zem, ale bez Stalina a bolševiků – nevěří vám, ale po čase vás vyzbrojí – bojujete ve wehrmachtu za Hitlera proti Stalinovi, ani tento způsob nepřijmete – zradíte podruhé a bojujete proti oběma diktátorům,“ zmínil Duda dějinné paradoxy.

„V poslední fázi chcete ještě vypomoci dobré věci, ale už vám nevěří skoro nikdo, přesto tak učiníte, ale jsou tu domácí komunisté a mezinárodní dohody. Ty jedna strana ctí, přestože k ní nakonec odcházíte v domnění, že se zachráníte. Jenže kolo osudu příslušníky ROA semele nemilosrdně – zúčtují s nimi jak Rusové, tak Američané a Britové, kteří dodrželi ujednání o demarkační linii na rozhraní západních a jižních Čech,“ řekl Duda pro Novinky.

„Jsem názoru, že historie nás má nejen varovat před chybami budoucnosti, ale vybavit nás také soucitem s lidmi čelícími neřešitelným dilematům. A osud vlasovců je jedním z tisíců takových případů,“ dodal na závěr Svoboda.