Podivná cesta Andrého Simona k šibenici

André Simone patřil mezi jedenáct mužů, kteří byli v procesu s tzv. protistátním spikleneckým centrem odsouzeni k trestu smrti. Než je za úsvitu odvedli k dvěma šibenicím, psali v pankráckých celách své poslední dopisy – nejbližším příbuzným, ale většina z nich také Klementu Gottwaldovi.

„Jaká je pravda, kterou Vám chci sdělit?“ psal Simone uprostřed své poslední noci. „Nebyl jsem nikdy spiklencem, členem Slánského protistátního centra, nikdy velezrádcem, nikdy špionem, nikdy zavázaným agentem západních nebo jiných rozvědek. Vím, že ihned vyvstane otázka, proč jsem se tedy k těmto zločinům přiznal. Chci na tuto otázku odpovědět.“

Otto Katzovi bylo v době procesu 57 let a mezi obžalovanými byl nejstarší. Měl za sebou strhující a dobrodružnou kariéru.

Narodil se v Jistebnici u Tábora 27. května 1895 jako nejmladší z trojice synů v rodině zámožného židovského obchodníka Edmunda Katze. V roce 1913 byl poslán do Vídně na Císařskou exportní akademii. Studiu se příliš nevěnoval, neudělal zkoušky a byl vyloučen. Během toho jediného roku na akademii se však stačil zapojit do studentské socialistické organizace, což byl na prestižní obchodní škole výjimečný počin (nadšení pro socialismus v něm zažehl starší bratr Robert).

Po vypuknutí válečného konfliktu byl mladičký Otto poslán na frontu. Na Štědrý den 1914 byl raněn. Během rekonvalescence dezertoval. Chytili ho, sedm měsíců strávil ve vězení v pražské posádkové pevnosti a pak musel zpátky na frontu. Na začátku roku 1918 znovu dezertoval a šťastně se dočkal konce války.

Vystřídal několik zaměstnání za kancelářským stolem, ale nikde dlouho nevydržel. Podnikavého mladíka to táhlo ke psaní a k divadlu. Na přelomu let 1919–1920 pracoval několik měsíců v zákulisí vyhlášené divadelní scény v Teplicích.

V té době se seznámil se začínající herečkou Marlene Dietrichovou. Stali se z nich milenci a Katz později před svými přáteli tvrdil, že byli jeden čas i manželé. Žádné doklady o takovém sňatku však v archívech nejsou a Marlene Dietrichová o Katzovi nikdy nemluvila.

V roce 1920 se v Praze seznámil s Egonem Ervínem Kischem a stali se z nich doživotní přátelé. Na jeho popud vstoupil v roce 1922 do Komunistické strany Německa. To už pobýval druhým rokem v Berlíně.

Předtím, ještě v Praze, se fešný Otto zamiloval do Soňy Bogsové, o čtyři roky starší přitažlivé herečky. Nevadilo mu, že byla zadaná a měla se vdávat. Přebral ji jejímu snoubenci a na podzim 1921 spolu prchli do Berlína. Soňa se stala Ottovou první manželkou a brzy nato i matkou dcery Petry.

V Berlíně pracoval jako volný novinář a reklamní agent, psal divadelní scénáře a hry pro rozhlas. V roce 1924 nastoupil do redakce levicového časopisu Das Tagebuch. Jako provozní ředitel působil od roku 1927 v politickém divadle experimentujícího režiséra Erwina Piscatora. Ten ho posléze seznámil s předním činitelem Komunistické strany Německa Willim Münzenbergem.

Deset let úzce spolupracovali a tento významný sovětský agent v Německu se postaral o to, že Otto Katz odešel v roce 1931 na dvouleté „školení“ do Sovětského svazu, po němž se stal – obrazně řečeno – disciplinovaným vojákem Kominterny a zřejmě též agentem sovětské zpravodajské služby.

Sám André Simone ve zmíněném dopise před popravou poznamenal: „Teprve v Moskvě jsem začal chápat skutečné poslání a zásady komunistické strany. Hledím-li v těchto posledních hodinách svého života zpět na onu dobu, mohu podle pravdy prohlásit, že jsem se v sovětském ovzduší změnil.“

Koncem září 1931 přijela za Katzem Ilse Klagemannová (1903–1987) a nastoupila v novinách Kominterny Deutsche Zentralzeitung. Poznal ji krátce předtím v Berlíně, kde pracovala jako sekretářka v divadle. Byla oddanou členkou strany. V prosinci 1931 se za tehdy už rozvedeného Katze provdala a v dalších letech se stala jeho důvěryhodnou a stálou pomocnicí, která přijímala všechny zvraty jejich nejisté existence.

V roce 1933 se Otto Katz vrací do západní Evropy. Kominterna ho poslala do Paříže za Münzenbergem a oba se stali čelními postavami antifašistické fronty. Katz byl hlavním autorem Hnědé knihy o požáru Říšského sněmu a potom za velké účasti médií uspořádal v Londýně tzv. vzdoroproces, který měl odhalit nacistickou účast při požáru sněmu.

On sám při něm vystoupil v roli novináře Rudolfa Bredy – poprvé si zvolil falešné jméno. Od té doby využíval několik krycích jmen (především André Simone), aby znejasnil svou účast v rozsáhlé škále aktivit.

V říjnu 1935 odjel i s manželkou do Ameriky. V roli charismatického protifašistického bojovníka tam získal peníze na protihitlerovskou propagandu – ale také srdce i tvůrčí mozky Hollywoodu. Jeho historky o zvěrstvech nacistů i o tom, jak je dokázal obelstít, posléze inspirovaly scenáristy.

Jako typ neohroženého bojovníka za svobodu se stal počátkem čtyřicátých let předlohou postav ve dvou válečných oscarových trhácích – československého uprchlíka Victora Lászlóa ve filmu Casablanca (jednoho z nejslavnějších děl světové kinematografie) a hlavního hrdiny filmu Stráž na Rýně.

Po devíti měsících za oceánem se manželé Katzovi museli vrátit do Evropy. Zamířili do Španělska, kde v roce 1936 vypukla občanská válka. Během tříleté mise v bojující zemi jednal Katz v duchu instrukcí sovětské zpravodajské služby a za jeho činností dodnes zůstala řada otazníků.

I v tomto období aktivně publikoval. Pod pseudonymem O. K. Simon vydal v Paříži v roce 1938 knihu Hitler ve Španělsku. Po vítězství Franca se v roce 1939 vrátil do Paříže, kde příští rok zažil rychlou porážku Francouzů po Hitlerově vpádu do země. Už jako André Simone píše svou další, snad již desátou knihu – tentokrát o francouzské mnichovanské politice. Nazval ji J’accuse! (Žaluji!). Nejdříve vyšla anglicky v USA (1940), kde se stala bestsellerem, po válce pak ve Francii a později i česky.

Po obsazení Francie odjeli Otto a Ilse znovu do USA. Tam jim však úřady neprodloužily tříměsíční vízum, a tak se v říjnu 1940 přemístili do Mexika. Katzovi se připojili k okruhu přátel z německé antifašistické diaspory, mezi nimiž se už nacházel také dávný přítel E. E. Kisch.

Po válce možná André Simone zamýšlel odjet do Německa, ale nakonec se objevil společně s manželi Kischovými v březnu 1946 v Praze. Nejdříve byl spolupracovníkem a v roce 1948 se stal mezinárodněpolitickým komentátorem Rudého práva. Vedl také tiskové oddělení ministerstva zahraničí a učil na novinářské fakultě.

Při jedné cestě do Německa se po více než dvaceti letech opět setkal s dcerou Petrou, kterou musel opustit krátce po jejím narození. Studovala práva a po prázdninách začala jezdit do Prahy.

V červenci 1946 byl André Simone jmenován do skupiny žurnalistů, která doprovázela čs. delegaci na mírovou konferenci do Paříže. Jeden z jejích členů – Eduard Goldstücker – zaznamenal v pamětech důležitou epizodu.

„Ztuhl jsem, když sovětský ministr zahraničí Molotov jednoho dne zahlédl Simona, obrátil se na Clementise, a zeptal se nahlas, aby to všichni slyšeli: Co tu chce ten globetrotter? Ze starého komunisty, který věnoval celý život službě komunistické věci, byl najednou ‚globetrotter‘. Teprve později se ukázalo, že to byl jakýsi zástupný výraz pro kosmopolitu. Z kosmopolity byl brzy sionista a ze sionisty, ovšem neoficiálně, Žid. Možná už tehdy ucítil André Simone pach zlé předtuchy, že jeho domnělé bezdomovectví v Čechách skončí na jedné české silnici, kam kvůli náledí nasypali popel jedenácti popravených v prosinci 1952.“

Kompromitující materiál na Simona poskytl KSČ italský komunistický předák Vittorio Vidali. Na konci roku 1950 posílá do Prahy dokumenty, týkající se údajných „intrik a úchylkářství německých komunistů v Mexiku za druhé světové války“.

Především „nejinteligentnější“ ze skupiny Otto Katz byl prý od roku 1941 „jasný agent některé imperialistické velmoci, patrně Anglie“. K tomu dodal: „Katz, Francouz, Němec, Čech, ne-li Žid, činil dojem kosmopolity bez kořenů v žádné zemi a v žádném národě.“

O těchto nařčeních André Simone nevěděl. Ani o tom, že čs. bezpečnostní síly dostaly na podzim 1949 ze sovětského zdroje informaci, že v zemi působí francouzští špioni – a na seznamu byl i André Simone. Proto byl od října 1949 pod dohledem StB, která nařídila sledovat „objekt André Simone“, odposlouchávat jeho telefon a kontrolovat korespondenci.

Změny vůči své osobě však nemohl nevnímat. Přišel o místo redaktora a byl poslán do redakčního archívu, posléze musel z Rudého práva úplně odejít a pracoval v rozhlase.

V té době došlo k prvnímu důležitému zatčení v kauze, která nakonec vyústila v inscenovaný proces se „Slánského spikleneckým centrem“. Vyšetřování mělo několik fází a režii chystaného monstrprocesu určovali z pozadí sovětští poradci za iniciativní spolupráce čs. vyšetřovatelů ze Státní bezpečnosti.

Když se původní koncepce (protistátní spiknutí trockistického zaměření) proměnila v roce 1951 na antisemitskou a antisionistickou, byl v Moskvě za „hlavu“ spiklenců vybrán ústřední tajemník KSČ Rudolf Slánský. Po intervenci Stalinova emisara Anastase Mikojana nakonec Gottwald schválil, aby byl 23. listopadu 1951 zatčen.

Několik dní nato potkal Simone v pražské tramvaji Lise Londonovou. „Brzy tvé neštěstí skončí,“ řekl jí hned. „Zatčením Slánského se věci vyjasňují. To on nese odpovědnost za zatčení tvého manžela a mnoha dalších soudruhů. Já sám jsem byl perzekuován, měsíce mě šikanovali a diskriminovali. Ale teď jsem přesvědčen, že černé období, které jsme zažili, se brzy rozuzlí a všechno brzy dobře skončí.“

Ale neskončilo. André Simone byl zatčen 9. června 1952 – jako poslední oběť pro chystaný proces – a na podzim stál jako jeden ze 14 obžalovaných před státním soudem v pankrácké jednací síni. Jeho průběh vysílal od 20. listopadu rozhlas.

„Přiznávám svoji vinu v tom, že jsem byl členem protistátního spikleneckého špionážního centra, vedeného Slánským,“ vypovídal plynule. Ilse u rádia jeho hlas poznala, ale jeho slovům nemohla uvěřit.

„Přiznávám svou vinu dále v tom, že jsem stál ve službách francouzské, anglické a americké výzvědné služby a prováděl aktivní špionážní činnost proti lidově demokratickému Československu… Budu vypovídat pravdu. Jsem synem továrníka, vychovaným v duchu buržoazní ideologie… Rozkládal jsem jednotu dělnické třídy a dělnického hnutí v různých kapitalistických zemích a stejnou linii jsem prováděl v Československu jako účastník spiknutí Slánského…“

Rozsudek soud vynesl 27. listopadu. Když Gottwald zamítl žádosti o milost, byla v podvečer 2. prosince povolena návštěva manželek. Ilse se zeptala: „Ty jsi skutečně dělal věci, které jsi přiznal před soudem?“ Otto neodpověděl. Ani poté, když svou otázku opakovala. Žádal ji, aby na všechno rychle zapomněla a za nějaký čas, až jí to dovolí, odjela za bratrem do západního Německa.

Svoje počínání se snažil objasnit až v dopise Gottwaldovi: „Když jsem byl zatčen, byl jsem ohromen, protože mně bylo hned řečeno, že jsem členem spiknutí Slánského a špionem. Referent mi řekl, že jsem byl vyloučen ze strany, že mé zatčení znamená, že strana mne již odsoudila, že nemám právo podávat důkazy, že když se nepřiznám, že mne bude střídavě s kolegou vyslýchat celou noc. Vyhrožoval mi temnicí, bitím, a že bude zatčena moje žena, když se nepřiznám.“

Přesto se André Simone – při fyzickém a psychickém mučení – snažil dva týdny hájit svou nevinnost. Pak se vzdal naděje, že jeho výpovědi budou akceptovány. „Dospěl jsem k přesvědčení,“ vysvětloval Gottwaldovi, „že obrat může nastat jedině na zásah nadřízených orgánů. Rozhodl jsem se proto přiznat, co si referent přeje, ale učinit taková doznání, nad kterými se představení referenta pozastaví, prozkoumají případ a dají mi možnost dokázat svou nevinu. Bohužel se tato naděje – a uznávám dnes, že byla pošetilá – nesplnila.“

V závěru dlouhého dopisu bilancoval: „Vím, jakou strašnou vinu jsem svými falešnými přiznáními na sebe naložil… Soud a také Vy jste nemohli postupovat jinak, sám jsem si zatarasil cestu k jinému konci.

Uvažoval jsem o tom, zda nemám před soudem odvolat své výpovědi. Upustil jsem od toho, protože jsem si řekl, jak strašnou škodu bych natropil. Proto jsem se naučil protokol nazpaměť a hrál jsem svou úlohu až do konce…

Přeji Vám mnoho štěstí, a jestli si vzpomenete, že někde v Praze leží pohřben člověk, který si svůj konec sám zavinil, ale nikdy nezradil stranu, stát a Sovětský svaz, pak tento dopis splnil svůj úkol.“