Pandemie v dějinách nelítostně kosily

V dnešní proočkované, civilizované Evropě plné antibiotik na to rádi zapomínáme, nejde však jen o minulost. Staré nemoci se vracejí a nové vznikají. U nejmladší generace se snižuje preventivní vakcinace vymýcených nemocí, antibiotika přestávají zabírat, objevují se nové nemoci a viry mutují.

K trojici nejobávanějších zabijáků v našich dějinách patří bakterie Yersinia pestis, která u lidí způsobuje mor. Ať už šlo o mor plicní, kdy postižený kašle krev, dýmějový s hnisavými boláky, nebo septický, při němž maso černá a odpadá z kostí, výsledkem bývala skoro stoprocentní úmrtnost během několika dnů.

Dokonce i moderní léčba širokospektrálními antibiotiky dává šanci na uzdravení pouze jedna ku jedné, kvůli rychlému průběhu nemoci totiž musí být zahájena do třiceti hodin od nakažení. Není proto divu, že právě tato strašná nemoc dala obecný název morová rána všem středověkým epidemiím: lidé tak označovali nemoci, které je hromadně kosily, aniž by rozlišovali, o jakou konkrétní jde.

Pandemie způsobená bakterií Yersinia pestis propukla v roce 541 v Etiopii. Podle vládnoucího císaře dostala název justiniánský mor. Prohnala se jako smršť celým Středomořím a pronikla až do Galie a Irska. A několikrát se vrátila, takže v rozmezí let 541 až 750 skosila až padesát milionů lidí. Pandemie na dlouhou dobu zlomila vojenskou moc Byzance, což umožnilo rozšíření islámu ve Středomoří.

S ještě ničivější silou se mor vrátil o šest set let později. Tehdy jej vyděšení lidé nazvali černá smrt, protože u postižených docházelo k podkožním výronům krve, kvůli kterým kůže doslova zčernala. Zrodil se v píscích mongolské pouště Gobi a stačila mu jediná generace, aby zlikvidoval dvě třetiny obyvatel Číny. Poté ho mongolští nájezdníci dovezli na Krym, odkud ho janovští námořníci zavlekli do Evropy. V říjnu 1347 přistála nakažená obchodní flotila v sicilské Messině.

Místní bezostyšně rabovali opuštěné lodi, jejichž posádky vymřely, takže nemoc brzy roznesli po ostrově a na pobřeží Itálie. Do konce roku zpustošil mor Janov, Benátky a Pisu, dva roky poté už pohltil Francii, Španělsko, Německo, Anglii (kam se dostal s nákladem červeného vína z Bordeaux) a do tří let pronikl až do Ruska.

„Umírání bylo ukrutné. Lidskému jazyku je nemožné vylíčit tu strašnou věc. Oběti umíraly téměř ihned. Otékaly pod pažemi a ve slabinách a padaly k zemi mrtvy během řeči. Otec opouštěl dítě, žena muže, jeden bratr druhého, neboť tato nemoc, zdálo se, zachvacovala dechem a pohledem. A tak umírali,“ zapsal léta Páně 1348 sienský kronikář Agnolo z Tury.

Nedal se nalézt nikdo, kdo by zakopal mrtvého za peníze nebo kvůli přátelství. Ani zvony za mrtvé nezněly. Umírali po stovkách ve dne v noci a všichni byli vhazováni do jam a zahazováni hlínou. A jakmile se tyto jámy naplnily, vykopávaly se další. A já, Agnolo z Tury, zvaný Tlustý, jsem vlastníma rukama zakopal svých pět dětí. A někteří byli jen tak málo pokryti hlínou, že je psi vytahovali ven a po městě požírali těla. Nebyl už nikdo, kdo by plakal pro něčí smrt,“ popsal kronikář.

Marně se kajícníci bičovali, marně se Židé na mučidlech přiznávali ke světovému spiknutí. Flagelantství rozhněvaného Boha neusmířilo, a dokonce ani vypalování ghett mor nezastavilo. Spravedlivě kosil chudé i bohaté, nerozlišoval mezi křesťany a muslimy. Pandemie zahubila asi třetinu obyvatel Evropy a Asie, vyplenila také Konstantinopol a oblasti ovládané muslimy: Káhiru, Asuán, Antiochii, Damašek, Jeruzalém, Tunis, Mekku. Jen samotné první vlně v letech 1348 až 1350 padlo za oběť okolo pětadvaceti milionů lidí, epidemie se vracela až do 20. století. Celkově si mor vyžádal ke dvě stě milionům životů.

Pandemie prohloubila krizi, v níž se Evropa nacházela na konci 13. století kvůli zhoršení podnebí, a urychlila společenské změny: oslabila šlechtu, posílila pozice měšťanstva. Někde vedla nejistota k eskalaci náboženského fanatismu, jinde prožité hrůzy podlomily víru v církev a lidé začali volat po její očistě. Nepřímým důsledkem zoufalé situace těch nejchudších byly mimo jiné i husitské války.

Mor není jedinou metlou, která stíhala lidstvo. Ještě zákeřnější byl virus z čeledi Poxviridae, původce pravých neštovic. První příznaky nemoci jsou podobné chřipce, pak se objeví typická vyrážka. Horečka vystřelí nahoru, puchýřky zhnisají a prasknou a za dva týdny je překryje pevná krusta. Většina postižených zemře na oběhové selhání, u hemoragické formy na vykrvácení do podkoží. Ti, kteří přežijí, zůstanou do smrti poznamenaní hlubokými bledými jizvami.

Neštovicím podlehla anglická královna Marie II. Stuartovna, francouzský král Ludvík XV. nebo ruský car Petr II., ale také starověký egyptský faraon Ramses V. Tato nebezpečná choroba, latinsky zvaná Variola vera, zahubila jen během 20. století podle odhadů až pět set miliónů lidí.

Neštovice zavlekli do starověkého Říma druhé poloviny 2. století, za vlády Marka Aurelia, legionáři. Podle vládnoucího rodu Antoninovců dostala epidemie přízvisko antoniniánský mor. Podlehla jí čtvrtina obyvatel, asi pět milionů lidí.

„Strašlivá choroba řádila v Římě i v provinciích a lidé padali jako mouchy. Na jejich tělech se objevovaly boláky, které praskaly a šířily mor dál. Nakažení šíleli. Rozškrabávali si vředy, do kterých se dostávala špína, takže nešťastníkům nakonec hnisalo celé tělo a po městě se šířil strašný puch,“ popsal události historik Cassius Dio. Podle anglického historika Edwarda Gibbona patřila epidemie neštovic ke spouštěcím mechanismům, jež vedly o dvě století později k rozpadu římské říše.

Neštovice se vracely po celé generace, takže vůči nim získali Evropané částečnou imunitu. Pro původní obyvatele Ameriky, kam je španělští dobyvatelé zavlekli na přelomu 15. a 16. století, byly však decimující. Pád říší Inků a Aztéků nezpůsobily jen „hromové hole“ a vychytralá taktika conquistadorů – i když se hrdlořezové jako Francisco Pizarro a Hernán Cortés hodně snažili.

Cestu ke genocidě celého kontinentu, která dodnes nemá v dějinách obdoby, umetl kolonizátorům virus neštovic. Kvůli němu se brutální vojenské diktatury předkolumbovské Ameriky zhroutily jako domečky z karet. Kdo nepodlehl variole, toho vyhladily dvě vlny epidemie zvané cocoliztli, zřejmě paratyfu C. Za pouhých sto let od objevení Ameriky v roce 1492 bylo vyhlazeno až devadesát procent původních obyvatel.

Ani neštovice však na žebříčku pandemií nezabírají první místo. Nejhroznějším zabijákem – alespoň z hlediska počtu mrtvých za nejkratší časový úsek – byla na počátku 20. století španělská chřipka. Virus typu A/H1N1, který ji vyvolal, zmutoval zřejmě v Asii přenosem z ptáků na člověka. Útočil hlavně na imunitní systém a tělo se mu bránilo tak sveřepě, že obrana napáchala víc škody než nemoc samotná. Proto také na španělskou chřipku umírali ti s nejsilnější imunitou, zejména mladí lidé ve věku 20 až 40 let.

Vražedná byla zejména rychlost nákazy: na rozdíl od běžné chřipky se virus H1N1 dokázal množit i v plicích, takže úmrtnost 20 procent stačila na to, aby nemoci podlehlo za půl roku až sto milionů lidí. Jen pro srovnání: 1. světová válka stála patnáct milionů lidských životů.

Pandemie začala 4. března 1918 v kansaském vojenském táboře Funston. Napřed se na marodku dostavil kuchař s běžnými příznaky chřipky, do dvou dnů onemocnělo dalších 522 lidí. Američtí vojáci pak ve víru bitev první světové války zavlekli nákazu na evropský kontinent. Za čtvrt roku zpustošila Itálii, Anglii, Španělsko, dále Čínu a Japonsko, došla i na Sibiř a do jižní Afriky.

Veškerá léčba selhala. Nepomohly gázové roušky, zákaz kašlání či podávání rukou na ulicích, marná byla dezinfekce telefonních sluchátek alkoholem, o vytrhávání mandlí a zubů nebo nošení kousku síry v kapse ani nemluvě. Nakažení přeplnili nemocnice, mrtví márnice. Pohřbívalo se do hromadných hrobů. Úřady, školy a obchody zavřely. Města se hroutila. Aby zabránili panice, uvalili vojáci na informace o zabijácké nemoci přísné embargo. Výjimkou bylo neutrální Španělsko, tamní tisk o nemoci jako jediný informoval, což chřipce dalo – neprávem – přízvisko „španělská“.

Neštovice, mor, chřipka, ale také tyfus, tuberkulóza, dětská obrna či cholera trápily Evropu až do konce 20. století. Tehdy se díky vakcinaci, antibiotikům a dodržování základních hygienických pravidel podařilo ty nejhorší nemoci vymýtit. Stačily nám dvě generace a už jsme na ně skoro zapomněli. Ale neměli bychom. Jak rychle se dokáže kolo dějin otočit zpět, připomněl spisovatel a blogger Marian Kechlibar v knize Zapomenuté příběhy.

V roce 1972 vyrazil pětatřicetiletý muslim Ibrahim Hoti z Kosova na svatou pouť do Mekky. Aby ušetřil, vybavil se místo očkování jen zfalšovaným razítkem. To mu však imunitu nezajistilo, takže se vrátil 15. února 1972 s čestným titulem hadži, ale také nakažený pravými neštovicemi. Jako první na ně počátkem března zemřel v bělehradské nemocnici jeho přítel Latif Mumdžič. Koncem března už bylo v Kosovu nakažených 140 osob.

Občané tehdejší Jugoslávie však měli štěstí v neštěstí, protože do bělehradské nemocnice chodíval příležitostně konzultovat 85letý profesor Kosta Todorovič. Díky tomu, že ordinoval už před první světovou válkou, okamžitě poznal, s jakou hrůzou má tu čest. Tajná noční exhumace Mumdžičova těla diagnózu potvrdila: Variola vera! Vláda se snažila vše utajit. Bělehradskou kliniku obklíčily policejní jednotky, telefonní linky z nemocnice byly přerušeny. Nastalo horečné pátrání, s kým vším přišel nakažený do kontaktu. Nakonec padlo rozhodnutí přeočkovat celé Kosovo, na to však nouzové zásoby očkovací látky nestačily.

Teprve v této situaci přiznala Jugoslávie pravdu celému světu. Díky tomu izolovali hannoverští lékaři včas nakaženého gastarbeitera, takže se neštovice nerozšířily do Německa. Desítky zemí se o své vakcíny solidárně podělily a epidemie neštovic byla v polovině dubna zastavena. Přesto stihla nakazit 174 lidí, z nichž 35 zemřelo.

Poslední oficiální obětí pravých neštovic se stala 11. září 1978 fotografka Janet Parkerová, která se omylem nakazila při focení viru v birminghamských laboratořích. Poté všechny státy světa s výjimkou jedné americké a jedné ruské laboratoře zásoby viru Poxviridae zničily. V roce 2018 se však americkým biologům povedlo virus pravých neštovic zrekonstruovat uměle, což se do té doby považovalo za nemožné. Cena takové syntézy se pohybuje v desítkách korun na smrtelnou dávku a biologickou bombu toho druhu lze poslat třeba poštou…

Ke katastrofě však ani není potřeba zlý lidský úmysl, pandemie si lidstvo najdou samy. V roce 2010 byl objeven nový druh tuberkulózní bakterie. Kuba přiznala epidemii cholery v Havaně v roce 2013. Poslední epidemie moru na Madagaskaru proběhla v roce 2017. Objevují se nové nemoci jako AIDS, ebola, BSE (nemoc šílených krav). Viry mutují ze zvířat na člověka (ptačí chřipka, prasečí chřipka, SARS, MERS) a je jen otázkou času, až se objeví takový, který bude stejnou měrou smrtící jako nakažlivý.

V říjnu 2019 proběhla v USA epidemiologická „válečná hra“ Event 201. Odborníci z různých oborů při ní nasimulovali, jak by probíhala pandemie fiktivního koronaviru. Výsledek? „Nákaza“ se za půl roku rozšířila z Brazílie do celého světa, o rok později už měla na kontě 65 milionů „mrtvých“ a vyvolala globální finanční krizi.

Ani ne čtvrt roku poté se v čínském městě Wu-chan objevil skutečný nový koronavirus, který dostal název SARS-CoV-2 a způsobuje nemoc Covid-19. Pokud by byl stejně smrtící jako nakažlivý, mohla by lidstvo zachvátit pandemie, kterou popsal Event 201.