Zákon o postrku byl zrušen až před 70 lety

Šupu se musel podrobit i jistý Jan Karafiát, šestadvacetiletý nádeník a člen postrkové stráže. Předcházely mu události ze středy 11. února 1828. Měl dopravit jednoho muže z Vinohrádek na lichtenštejnském panství Moravský Krumlov do Velkých Pavlovic – jeho domovské obce.

Celkem obvyklá rutina až do okamžiku, kdy mu vběhl do cesty rychtář z blízkých Branišovic František Čech. Táhl za sebou urostlého mladíka, vandrovního tovaryše Augustina Blumenstocka, dalšího postrkovaného, a prohlásil, že Karafiátovi přidá „ještě jeden kousek“ se stejným cílem. Na námitky, že dva chlapi je na jeden doprovod moc, mávl Čech rukou s bohorovným: „Proč by asi utíkali?“

Jenže to se právě stalo. V Pohořelicích na trhu se vandrovník vyškubl a ztratil se mezi místními včelaři. Karafiátovi nezbylo než pokračovat v cestě do Velkých Pavlovic se zbylým mužem.

Hned druhý den nahlásil útěk vrchnosti. Necítil se vinen – na rozdíl od statných postrkovaných byl menší a tělesně slabší, navíc „je dostal bez pout“. Celou věc vyšetřoval krajský úřad ve Znojmě, který strážce osvobodil a naopak odsoudil starostu Čecha za nepozornost a nepřiměřené jednání na 48 hodin do šatlavy.

Právě útěk z postrku (doprovodu za asistence četníka nebo postrkové stráže) patřil k častým deliktům. A sám tento pojem patří neodmyslitelně k tuláctví a žebrotě stejně jako ke kriminálním deliktům.

V listopadu roku 1867 se v jihomoravské obci Blučina u židlochovického panství odehrála nemilá událost. Před obecní představenstvo se starostou v čele se dostavila jistá Regina Dlasková s obviněním, že její vlastní děvečka Františka Veselá z Velkých Němčic pod Pálavskými vrchy jí pravidelně obírala o kukuřici a žito a ještě k tomu brala zelné hlávky.

Bylo rozhodnuto, že za svůj přečin děvečka zaplatí pět zlatých a bude postrkem poslána do své domovské obce Velkých Němčic. A to se také stalo.

Obdobných přečinů přibývalo, což odpovídalo i zhoršení životních podmínek těch nejchudších už od 18. století a nárůstu počtu nemajetných vůbec. I proto vládní kruhy osvícenských časů začaly uvažovat o chudinství a o jeho případném řešení.

Vagabundy, povaleče a „lidi práce se štítící“ považovaly ovšem především za „jho společného bytí“ a politický ekonom Johann Heinrich Gottlob je charakterizoval následovně: „Stát má v žebrácích nejen neužitečné obyvatele, kteří nepřispívají ani v nejmenším k jeho blahu, nýbrž tito neužiteční členové společného bytí chtějí být také živeni pílí ostatních občanů.“

Odtud zbýval už pouhý krok k postrku – vykázání jedince z určitého místa a jeho převoz do domovské obce.

„Všude jsme obklopeni vojskem neohrožených žebráků. Žádají zcela nebojácně rychlými hlasy tu peníze, tu oděvy, a jestliže následuje odmítavá odpověď, musí si člověk nechat líbit tisíce smělých a hanebných výtek, zlých kleteb a hromských nadávek,“ stěžoval si na poměry 18. století výše zmíněný Gottlob.

Už v 16. století se objevila idea zodpovídání obcí za své chudé, ale nařízení o „vymýcení žebráků a tuláků“ se prosadila až o 200 let později. Teprve patent Josefa II. z roku 1777 stanovil princip politického domicilu – tedy stálého bydliště, kam se lidé postrkem vraceli na náklady obce.

Tento statut prakticky nahrazoval teprve rodící se síť chudinského zabezpečení. Za tuláky se označovali jedinci bez práce, bez zaměstnání, kteří se potloukali z místa na místo a žili z darů lidského soucitu. Někdy se pokoušeli získat jídlo, šaty, peníze jakýmikoli prostředky – krádežemi a vůbec kriminální činností.

Společnost je považovala za nebezpečné, ba přímo zločinné, i když si občas příležitostně přivydělávali. Naproti tomu žebráci „pracovali“ většinou na stálém místě – na ulici, před kostelem či docházeli do oblíbených štědrých domácností.

Členy obou skupin se občané mohli stát z nejrůznějších důvodů – nejen kvůli lajdáctví a lenosti, ale i kvůli sociální a politické situaci. Dostali se mezi ně sirotci, bezprizorní děti, nalezenci, alkoholici, prostitutky, propuštění vězni, nemocní… A každý z nich měl v některé obci domovské právo.

„Dříve jsem se živila počestně jako děvečka a ručními pracemi, později… jsem se dostala do nemravné společnosti. Ostatně kdyby mě k tomu nepřinutila bída, jistě bych si nevybrala tento způsob života,“ vypovídala roku 1839 o svém životě na magistrátu města Vídně šestadvacetiletá Marie Vaníčková.

Dcera pastevce z Dobřínska ve znojemském kraji sice pracovala jako služka a děvečka, ale nakonec o místa přišla a zůstala bez peněz i dokladů. Proto si přivydělávala v hlavním městě monarchie občasnou prostitucí a krádežemi.

Několikrát ji vykázali do rodné obce, ale vždy se jí podařilo odtud znovu uprchnout, takže se podle historičky Zdeňky Stokláskové (sborník Chudinství a chudoba jako sociálně historický fenomén, čl. Postrk jako nástroj chudinské péče, Historický ústav 2013) stala „postrkovou recidivistkou“.

Navíc u ní lékař diagnostikoval pohlavní chorobu, údajně syfilitidu. Z toho důvodu ji Dobřínsko ani nechtělo přijmout. O jejím dalším osudu není nic známo. Zřejmě si ani svého domovského práva neužila.

Podle Ottova slovníku získal občan domovské právo „narozením, vdáním, přijetím ve svazek domovský a nabytím veřejného úřadu“. Děti spadaly pod domovské právo otce, ženy provdáním získaly domovské právo svého manžela.

Cizí příslušníky mohla obec vypovědět, pokud se něčím prohřešili a nevedli spořádaný život, a poslat je postrkem domů, jako tomu bylo v případě zlodějky zelných hlávek Františky Veselé.

Příslušnost k obci zaručovala také chudinskou podporu podle zákona z roku 1868. Churaví a příliš staří občané – nikoli nezaměstnaní – museli prokázat, že nejsou schopni výdělečné činnosti, a poté jim bylo poskytnuto bydlení zpravidla v obecní pastoušce.

Prostředky na sociální péči se realizovaly soukromou dobročinností a vůbec všemi možnými prostředky – prodejem pohlednic, lístků, představení „ve prospěch chudých“. V některých vesnicích vznikl z pastoušky oficiálně chudobinec, zpravidla o jedné místnosti. A i na mizerný pokojík se čekalo – zájemců bylo bezpočet a na každého se nedostalo.

Tak o štěstí mohla v roce 1872 mluvit ve Velkých Němčicích Klára Černá, babička Františka a Heleny Svobodových, dvou nezletilých dětí. Jedno ze čtyř míst v chorobinci se uvolnilo smrtí stařičké obyvatelky a dostala je právě Černá. Pouze do té doby, dokud se děti nebudou samy živit či nezemřou, a s podmínkou, že bude „očišťování kolem chrámu Páně a jiné práce konati“. Poměrně smutný obrázek.

Zákon o domovské příslušnosti se změnil až v roce 1896. Podle jeho novely mohl získat domovské právo v určité obci každý, kdo v ní bydlel nejméně 10 let, a během této doby nebyl trestán ani nepoužíval výhod chudinské péče.

Mezitím ovšem stále stoupalo množství těch, kteří se z nějakého důvodu nemohli sami uživit a tvořili průmyslovou rezervní armádu. K nim a k postrku se vztahoval říšský zákon o postrku z roku 1871.

„A tak, když mne vedli postrkem, dostal jsem zlost a zpíval policajtu svoji píseň Přijde jaro, přijde, strach má z něho lid, místo květu bude vonět dynamit. A dostal jsem vedle tuláctví trest i za pobuřování,“ komentoval svoji cestu z Prahy pod policejním dohledem do rodných Sedlčan Josef Hájek, tulák z povolání.

Učinil tak před pražským zemským soudem 27. května 1885. Tehdy už platil protitulácký zákon z května 1873. Ten zakotvil možnost na základě soudního rozhodnutí internovat osobu bez stálého bydliště a bez stálého pracovního poměru v donucovací pracovně až na dobu tří let. Tuláctví se tak stalo trestným činem.

Zákon doplnila novela z roku 1885, která zvýšila tresty za potulku na dobu jednoho až tří měsíců.

Zákon o postrku (der Schub; z něj vychází rčení – jít šupem) pak zahrnoval „z policejních důvodů“ přesně vymezené skupiny osob: „Tuláky a jiné práce se štítící osoby, které využívají veřejné dobročinnosti, individua bez průkazu a bez určení, která nemohla prokázat žádný příjem a žádné povolené živobytí, prostitutky, které neuposlechly úřední příkaz k odchodu z obce, jakož i vězně a trestance, pokud ohrožují bezpečnost osob a majetku.“

Postrk postihoval především nejchudší, někdy celé rodiny. Navíc celé postrkové právo se octlo v přímém rozporu s ústavou. Zvlášť s ustanovením na ochranu osobní svobody, které stanovilo, že občan má právo na volný pohyb a že nesmí být nucen pobývat v místě, kde žít nechce.

Právní norma měla i další temné stíny – mohla být politicky zneužita. Platilo to především o sociálních demokratech. Tak např. Ladislava Zápotockého, otce pozdějšího prezidenta, vypověděli do jeho domovské obce Kovárů, kde strávil celých šestnáct let.

Naproti tomu sociální demokrat Josef Hybeš měl větší štěstí, jako poslanec chráněný imunitou se postrku a dohledu vyhnul. Tak či tak, ke zrušení postrku došlo až v roce 1950.