Přesně před 80 lety vpadla třetí říše do Sovětského svazu

Ještě ve dvě hodiny ráno přejel přes řeku Bug poslední vlak s obilím, které na základě dohody dodával Sovětský svaz Německu. Nic nenasvědčovalo, že za chvíli třetí říše zaútočí. Noční klid rušilo jen hlasité kvákání žab, ve kterém se ztrácel případný ruch nacistických jednotek chystajících se k útoku. Ale vojáci wehrmachtu už byli připraveni.

O dva týdny dříve - 9. června - byla vydána směrnice k provedení útoku na SSSR a 12. června bylo odesláno krycí heslo Dortmund, že se operace Barbarossa zahájí 22. června ve 3:30 místního času (který bude nadále uváděn, moskevský má o hodinu více). Některé akce však probíhaly ještě před hodinou H. Zvláštní jednotky, předsunuté hlídky i dělostřelectvo a letectvo zahájilo útoky v čase H minus 30 minut nebo H minus 15 minut.

Jako první překročili hranici příslušníci zvláštních sil, z nichž mnozí byli navlečeni do uniforem sovětských vojáků nebo milicionářů. Měli zajistit klíčové dopravní uzly a stavby, aby nebyly zničeny a nacisté je mohli hned využívat. Prováděli také sabotáže, aby zabránili rychlému přísunu sovětských jednotek.

Hned se zahájením dělostřelecké palby se prvosledové jednotky vrhly na mosty, aby je ovládly, než budou zničené. Většinou se jim to povedlo. Protože severně od Brestu žádné mosty nebyly, museli Němci nasadit tanky speciálně upravené pro překonání řeky Bug. Byly utěsněné a měly namontovanou tři a půl metru dlouhou rouru zajišťující posádce i motoru vzduch.

Od čtvrté hodiny ranní začalo útočit na 1300 letadel Luftwaffe, mezi jejich cíli bylo 31 letišť. Protože většinou letadla nečelila žádnému odporu, zničila hned během prvního dne války 1200 letadel.

Sovětská letadla stála na letištích nezamaskovaná vyrovnaná v řadách. Josif Vissarionovič Stalin dlouho zakazoval jakákoli předběžná opatření na jejich rozptýlení nebo zamaskování, aby nevyprovokoval válku. Rozkaz, že se mají zamaskovat, přišel až na poslední chvíli a nepodařilo ho splnit.

Sovětští piloti se sice urputně bránili, ale většina jejich letadel zaostávala za německými Messerchmitty Bf-109 pilotovanými ostřílenými bojovníky se zkušenostmi z bitev nad Francií, Británií, Balkánem a severní Afrikou. Němci nahlásili první den na 300 sestřelených letadel.

Jako první zareagovalo sovětské námořnictvo v Sevastopolu, už ve 3:13 zapnulo světlomety a pak začalo pálit na přilétávající bombardéry. Přestože se Stalin snažil Němce neprovokovat, byl před půlnocí 21. června vydán rozkaz: „Mezi 22. a 23 červnem je možný překvapivý německý útok na frontách Leningradského, Pobaltského, Západního, Kyjevského a Oděského vojenského okruhu.“ Nařizoval jednotkám přejít do stavu bojové pohotovosti, zaujmout palebná postavení v opevněných prostorech na státní hranici, vojska rozptýlit a zamaskovat.

Stalin se o německém útoku dověděl ve 3:40 (4:40 moskevského času), když mu do vily v Kuncevu zavolal Georgij Konstantinovič Žukov, náčelník generálního štábu Rudé armády. Stalin tam večer byl s veliteli a zůstal tam i spát.  Do telefonu dlouho mlčel, jen oddychoval, ale svolal politbyro do Kremlu, kam dorazil ve 4:45. O patnáct minut dříve předal ministrovi zahraničí Vjačeslavovi Michajloviči Molotovovi německý velvyslanec Friedrich Werner Schulenburg nótu, ve které stálo, že Sovětský svaz „soustředil všechny své síly v pohotovosti na německých hranicích, tím sovětská vláda porušila své smlouvy s Německem a chystá se vpadnout Německu do zad. (...) Vůdce proto nařídil své branné moci, aby se této hrozbě postavila všemi dostupnými prostředky“.

Přestože v tajné depeši Schulenburg dostal nařízeno, že „se nemá vůbec pouštět do diskusí o této zprávě“, když se ho Molotov zeptal, jestli je to válka, tak mu odpověděl, že podle něj „to je válka“.

V 6:15 byla vydána směrnice podepsaná lidovým komisařem obrany Sovětského Svazu Semjonem Konstantinovičem Timošenkem, tajemníkem ÚV KSSS Georgijem Malenkovem a Žukovem, kde se sice nemluvilo o válce, uvádělo se však v ní, že „22. června ve čtyři ráno německá letadla bez jakékoli příčiny provedla lety nad našimi letišti a městy podél západních hranic a bombardovala je, přičemž současně německé síly na řadě míst zahájily dělostřeleckou palbu a překročily naše hranice“. Stalin zřejmě ještě doufal, že jde jen o demonstraci síly před ultimátem, i když Molotov a generálové říkali, že skutečně vypukla válka.

Podstatná byla druhá část rozkazu nařizující vojskům, aby „všemi silami a dostupnými prostředky zaútočila na nepřítele a zničila jej v oblastech, kde narušil sovětskou hranici“. Současně se měly podnikat letecké útoky do hloubky až 150 kilometrů na německé jednotky. I když se na mnoha místech rudoarmějci tvrdě bránili a letci se snažili napadat letadla Luftwaffe, zastavit útok se nedařilo. Zřízeno bylo pod jménem Stavka vrchní velitelství.

Jeho předsedou se stal Timošenko, kterého 19. července nahradil Stalin. Ten také rozhodl o evakuaci průmyslu za Ural a do Střední Asie. Rada pro evakuaci byla zřízena 24. června a o tři dny později politbyro nařídilo převést z Moskvy státní rezervy vzácných kovů a drahokamů. Poslední červnový den byl vytvořen válečný kabinet - Státní výbor obrany (GKO), který byl nadřízen i Stavce, jíž zadával úkoly.

K národu Stalin promluvil až 3. července, přičemž volil neobyčejně vlídné oslovení: „Soudruzi! Občané! Bratři a sestry, bojovníci naší armády a vojenského loďstva. Obracím se na vás, přátelé.“ V projevu připomínal často vlast a ruské hrdiny, také chválil Winstona Churchilla.

Německo nasadilo velké síly, pro operaci Barbarossa vyčlenilo až 3,5 milionu vojáků s 600 000 vozidly, tři čtvrtě milionu koní, 3330 tanků, přes 7100 děl a až 3000 bojových letadel, k nimž je potřeba připočítat rumunské, finské, maďarské a později i italské a slovenské jednotky. Bombardérů ale měla Luftwaffe o dvě stě méně než při útoku na Británii.

V prvním sledu bylo sto německých a rumunských divizí, ale celkem jich bylo nasazeno při útoku na SSSR 180. Pancéřové divize však byly oproti útoku na Francii poloviční, rozdělily se, aby jich bylo více. Proti nim stálo v prvním sledu 171 sovětských divizí z 2,5 milionu vojáků, celkem bylo na západě 202 z 303 sovětských divizí, mnohé však neměly plný stav.

Vzhledem k ohromné rozloze nebylo záměrem Berlína obsadit celý Sovětský svaz. Cíl stanovovala směrnice č. 21 z 18. 12. 1940 Operace Barbarossa: „Německé ozbrojené síly musejí být připraveny k tomu, aby byly schopny ještě před ukončením války proti Anglii porazit sovětské Rusko rychlým polním tažením. Rychlým pronásledováním je nutné dosáhnout linie, za níž už ruské letectvo nebude schopno napadat říšskoněmecké území. Konečným cílem operace je odstínění asijského Ruska přibližně z linie Volha-Archangelsk. V případě nutnosti pak bude možné vyřadit leteckými útoky poslední zbývající ruskou průmyslovou oblast na Uralu.“

To však bylo možné až po postupu na východ. Vývoj čtyřmotorových bombardérů Junker Ju-89 a Dornier Do-19 byl v roce 1937 zastaven, když byl zrušen program Uralbomber a Luftwaffe se soustředila především na přímou podporu pozemních vojsk a její bombardéry Heinkel He-111, Dornier Do-17 a Junkers Ju-88 měly bojový dolet 950 km, což nestačilo ani pro bombardování Moskvy.

V prvním fázi šlo o to zatlačit sovětské jednotky za řeky Dněpr a Dvinu. Německé síly byly rozdělené do tří skupin armád Jih, Střed a Sever. První měla za úkol zadržovat sovětská vojska a pak dobýt Ukrajinu a pobřeží Černého moře. Cílem druhé bylo obklíčit hlavní ruské síly a pak dobýt Moskvu. Její ovládnutí mělo paralyzovat SSSR. Poslední měla ovládnout Pobaltí a poté dobýt Leningrad.

Hlavní německou silou byla skupina armád Střed, které velel Fedor von Bock. Tvořily ji dvě pěší a dvě obrněné armády s 1,18 milionu mužů a 1770 tanky, které poskytovala vzdušnou podporu 2. letecká flotila s 1500 letouny. Postupovala přes Minsk a Smolensk směrem na Moskvu, jejím hlavním úkolem bylo u Minsku západně od Dněpru a jižně od Dviny obklíčit sovětské jednotky. Proti této skupině armád stály jednotky Západního vojenského okruhu, jimž velel Dmitrij Pavlov, které byly slabší, protože se hlavní útok čekal na jihu.

Už v prvních dnech Němci poznali, že tažení na východ nebude procházkou růžovým sadem. V cestě jim stála brestlitevská pevnost. Němečtí průzkumníci hlásili v sobotu 21. června, že posádka není v pohotovosti, ale noční rozkaz Žukova a Timošenka dorazil včas. Němci sice bez problémů překonali Bug, ale před pevností se zastavili, protože 3500 vojáků a pohraničníků ji tvrdě bránilo. Nevzdávali se, i když jinde odpor utichl. Obránce položil až nálet Junkersů Ju-88, které na pevnost svrhly 30. června 1800 kg pum. Některé její části však obránci dokázali držet dvacet dní.

Němcům pomohla taktika bleskové války, kdy se body odporu obcházely a udržoval se rychlý postup vpřed. Kvůli tomu neuspěl sovětský protiútok z boku. Němci postupovali tak rychle, že vyšel do prázdna. V bialostocko-minské bitvě se Němcům podařilo obklíčit hlavní sovětské síly. Nevyšel ani plán na jejich stažení, protože Luftwaffe zničila mosty a další nálety zabránily, aby se z kotle probojovalo na východ více vojáků. Rudá armáda přišla o 341 000 mužů, přičemž 280 000 jich bylo zajato. Minsk padl 28. června.

Na počátku července pronikla skupina armáda Střed o 600 kilometrů, i když se Rudé armádě podařilo zorganizovat obranou linii mezi Oršou a Vitebskem, která byla částí Žukovova obranného bloku. Německý postup zpomalovala i tvrdá obrana obklíčených jednotek, jejichž příslušníci se přidávali k partyzánům.

Skupina armád Jih, které velel Gerd von Rundstedt, útočila jižně od Pripjatských bažin, jež donutily Němce rozdělit síly. Bažinatá oblast o velikosti Skotska byla považovaná za neprostupnou, útoky proto byly vedené severně a jižně od nich. Skupina armád Jih měla v severní části fronty tři armády s 797 000 muži, která stály proti Kyjevskému vojenskému okruhu s 870 000 muži v pěti armádách a v osmi mechanizovanými sborech. Jen Vlasovův IV. mechanizovaný sbor měl 460 nových tanků T-34 a KV-1 a KV-2 z celkového počtu jednoho tisíce.

Němcům se však podařilo přerušit telefonní linky a mezi sovětskými obrněnými sbory propukl zmatek, takže nepostupovaly koordinovaně. Sovětský protiútok začal až 26. června, Němci sice museli ustoupit, ale rychle postup obnovili, protože protiútok nezasáhl čelní jednotky, které postupovaly rychleji, než sovětské velení čekalo. IX. sbor pod velením Konstantina Konstantinoviče Rokossovského byl navíc vyzbrojen jen lehkými tanky a utrpěl zničující ztráty. Koncentrovaná sovětská dělostřelecká palba u Rovna však pozdržela německý postup o týden.

Sovětská 6. armáda nakonec vyklidila 27. června předsunuté pozice, ustoupila do Lvova a pak stáhla dále na východ. Velitel Kyjevského okruhu Michail Petrovič Kirponos dostal rozkaz ustoupit do 9. července do staré Stalinovy obranné linie za bývalou hranicí SSSR s Polskem, ještě ale zdržel německý postup, když podnikl útok z boku.

Proti formujícímu se Oděskému vojenskému okruhu stála německá 11. armáda se 175 000 muži a rumunské 3. a 4. armáda. Jejich cílem bylo hlavně chránit Rumunsko a jeho ropná pole a poutat ruské síly, 2. července však zaútočila jižní část skupiny armád Jih na území Moldavské SSR. I na jihu se Sověti stáhli do bývalé Stalinovy linie. V bojích na Ukrajině ztratili Sověti skoro 175 00 vojáků, 4381 tanků a 1200 letadel. Mezi obětmi jsou však i zastřelení dezertéři a oběti útoků Ukrajinské osvobozenecké armády.

Snazší úkol měla německá skupina armád Sever pod vedením rytíře Wilhelma von Leeba se 614 000 muži, proti které stál Pobaltský zvláštní okruh. Jejím úkolem bylo obsadit Pobaltí i Kronštadt a Leningrad. Němci se už 23. června dostali za řeku Dubysu, ale obě předmostí rudoarmějci zničili. Navíc 6. obrněná armáda čelila 24. června útoku do svého boku z lesů, kdy Sověti nasadili moderní tanky T-34 a supertěžké tanky KV-1 a KV-2, které německá protitanková děla nedokázala zničit. Sověti ztratili v Pobaltí za tři týdny 90 000 vojáků. Na úplném severu pak útočila finská armáda se 150 000 vojáky.

Postup usnadňovalo, že Němci byli v Pobaltí vítáni jako osvoboditelé. Protisovětské povstání nepropuklo jen v Litvě, kterou Němci ovládli za deset dní, ale také v Lotyšku a Estonsku, takže na konci srpna už Rudá armáda držela jen sever Estonska. Němci nálad obyvatel však nedokázali využít, nevrátili pobaltským zemím samostatnost, ale utvořili na jejich území říšský komisariát Ostland.

Němci nevyužili ani nabídky zájmu Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN-R) vyhlásit vazalskou, třetí říši oddanou samostatnou Ukrajinu. Do dobytí Lvova byl sice nasazen dobrovolnický prapor ukrajinských nacionalistů Nachtigall z příslušníků věrných Stepanu Banderovi, o jehož založení rozhodl 25. února 1941 šéf Abwehru Wilhelm Canaris.

Když však Banderův spolupracovník Jaroslav Stecko vyhlásil 30. června ve Lvově samostatnou Ukrajinu, Němci Banderu zatkli a poslali ho do koncentračního tábora Sachsenhausen, i když v jím připraveném prohlášení stálo: „Obnovený ukrajinský stát bude úzce spolupracovat s národně­-socialistickou Velkoněmeckou říší, jež pod vedením Adolfa Hitlera zavádí nový pořádek v Evropě i na světě.“ Chorvatský model se nezopakoval.

Za pouhé dva týdny ztratil Sovětský svaz 589 537 mužů. V Bělorusku činily denní ztráty 23 000 mužů, na Ukrajině 16 000 a na severu pak 5000. Němci uváděli, že zničili za první tři dny 4614 sovětských letadel, z toho 1438 ve vzduchu, sami ztratili 330 letadel. K 12. červenci uváděli nacisté, že zničili 6857 sovětských letadel, při ztrátě 550 vlastních.

Stalin v projevu 3. července přiznal katastrofické ztráty území - Litvy, západního Lotyška, západního Běloruska, části západní Ukrajiny. Sověti ustoupli v severním sektoru o 400 až 450 km, v Bělorusku o 450 až 600 km a na jihu o

300 až 350 km.

To byl ohromující německý úspěch, ovšem snižovalo ho to, že často šlo o území, které SSSR připojil až po podepsání paktu Molotov Ribbentrop v roce 1939 a sovětské jednotky se dokázaly stáhnout do opevněné Stalinovy linie za bývalou hranicí.

Klíčovou roli při německém postupu sehrávaly vedle obrněných jednotek dělostřelectvo s kvalitními protitankovými děly ráže 50 mm s dlouhou hlavní a protiletadlovými děly ráže 88 mm, které se osvědčily i proti tankům. Důležitá byla letecká podpora, zejména útoky střemhlavých bombardérů Ju-87 Stuka.

Velké ztráty měl i wehrmacht, když přišel do konce června o 25 000 mužů a do 13. červenci o 92 120, tedy 3,6 procenta celkového stavu. Ztráty byly o polovinu větší než k při útoku na Francii, kde přišel o 60 000 vojáků.

Válka na východní frontě překonala dosud známá měřítka nejen co do počtu nasazených sil, ale i délky fronty, která z 1600 km v době útoku protáhla až na 2400 km, když sahala od Leningradu až po Oděsu. Lišila se však i nebývalou brutalitou jak vůči nepřátelům, tak i zajatcům a civilnímu obyvatelstvu. Vojáci dostali za úkol být nekompromisní.

„Bolševismus je úhlavním nepřítelem národněsocialistického německého národa. Boj Německa je namířen proti této rozkladné ideologii a jejím exponentům. Tento boj vyžaduje bezohledné a energické tažení proti bolševickým agitátorům, partyzánům, sabotérům a Židům a vyžaduje naprostou likvidaci jakéhokoli aktivního i pasivního odporu,“ stálo ve směrnici pro chování bojových sil z 19. května.

Tento přístup spolu s uplatněním zvrhlých teorií o nadřazenosti árijské rasy a snaze získat pro Němce na východě větší životní prostor („Lebensraum“) také bránil možnosti spojit se s protisovětským silami. Nejpatrnější to bylo na Ukrajině.

Poznal o i volyňský Čech generál Miloslav Masopust, který byl později raněn na Dukle: „Když k nám fašisti přišli v jednačtyřicátém, tak je naši západní Ukrajinci vítali jako osvoboditele, ale během několik dnů poznali, že jsou to krvelační vrazi. Ukrajinské vesnice likvidovali a ničili, co mohli, takže pak se všechno otočilo proti nim.“

Popsal i řádění nacistů: „Když přišli, to jsem ještě chodil do střední školy. U Dubna byl velký zajatecký tábor, ale neměl žádné přístřešky, nic. Když pršelo, všichni zajatí vojáci tam byli v blátě. Denně jich spousty umíraly a nahé na dvoukolových vozíčkách je vyváželi za Dubno na hřbitov. Tam je dávali na hromadu a tu pak zapálili.“

Podobný názor má i současný ukrajinský velvyslanec v Praze Jevhen Perebyjnis: „Pro Ukrajince byly oba totalitní režimy stejné, část Ukrajinců, kteří po krutých událostech, jež zažili pod Stalinem, myslím hladomor, měla určité naděje, že možná německá armáda bude lepší, ale hned prvních několik týdnů po tom, co nacisté přišli na území Ukrajiny, Ukrajinci včetně těch, kteří žili na západní Ukrajině pochopili, že je to stejně krutý režim, jehož úlohou je zničení ukrajinského národa.“

Nacistické sny o bleskovém vítězství se rozplynuly ještě v prvním roce války, když se ubránila Moskva. Sověti se od revoluce připravovali na vyčerpávající konflikt, jímž se nakonec válka stala. Byli také připraveni na rychlé převedení civilního průmyslu na válečný, zatímco v Německu se ještě na začátku roku 1941 omezovala válečná výroba.

Útok na SSSR zatáhl Německo do války na dvou frontách, čemuž se původně chtěl Hitler vyhnout. Nakonec se stalo z východní fronty hlavní bojiště a Rudá armáda na něm zvítězila.

Chris Bellamy: Absolutní válka, Academia 2011

Chris Bellamy: Absolutní válka, Academia 2011 Paul Carell: Operace Barbarossa, Mustang 1996

Chris Bellamy: Absolutní válka, Academia 2011 Paul Carell: Operace Barbarossa, Mustang 1996 Len Deighton: Krev, slzy a pošetilost, Argo 1996

Chris Bellamy: Absolutní válka, Academia 2011 Paul Carell: Operace Barbarossa, Mustang 1996 Len Deighton: Krev, slzy a pošetilost, Argo 1996 Basil Liddell Hart: Dějiny druhé světové války, Jota 2004

Georgij Konstatinovič Žukov: Vzpomínky a úvahy, Svoboda 1971