Krvavá msta Jiřího z Kopidlna

A tak nebylo divu, že místo nahoru na Hrad do písařské kanceláře mířil častěji do hospody dole ve městě. Rychle se tam skamarádil s rytířem Janem Cukrem z Tamfeldu a při hře v karty probendil, co se dalo. Prohru však neunesl a v šermířském souboji nešťastného pana Cukra probodl.

Staroměstský purkmistr Daniel Rauš konal rázně. Městští biřici uvrhli provinilce do vězení a purkmistr ho v přítomnosti narychlo svolaných tří konšelů rovnou odsoudil. Každý přece ví, že v době jarmarku vládne frýd (z německého friede neboli pokoj a mír), tedy všeobecný klid zbraní. Kdo ho poruší, propadne hrdlem, ať je to urozený pán, či sprostý chlap. Zákon platí pro všechny. Spíš než hledání spravedlnosti však byla v procesu patrná snaha pokořit zpupného mladíka.

Podle nového zřízení zemského totiž měšťané neměli právo pány soudit, Jan podléhal pouze pravomoci pražského purkrabího. A urození pánové z purkrabského úřadu by muže svého stavu popravit nenechali. Staroměstští se proto nezdržovali ani sháněním faráře, který by mu poskytl duchovní útěchu. Ještě týž den po západu slunce kat mladíka sťal. Ostatky uložil do hrubé truhly, kterou na káře odvezl za město do vsi Proseku, kde nebožtíka zahrabal poblíž kaple.

Potupná Janova poprava, urážka celého rodu Kopidlanských, volala po pomstě. Chopil se jí Janův starší bratr Jiří. A v průběhu několika let přerostla do stavu hraničícího s občanskou válkou. Abychom pochopili, jak to vůbec bylo možné, musíme se vrátit o pár let zpátky. Konkrétně do roku 1500, kdy šlechta prosadila Vladislavské zřízení zemské.

Počátkem 16. století se ze šlechticů začali stávat podnikatelé. Renta z polností, hlavní zdroj jejich příjmů, klesala, a tak hledali nové zdroje: pěstovali ve velkém ovce, chovali ryby a vůbec začínali hospodařit. Jak píše Petr Hořejš v Toulkách českou minulostí: „Feudálové, jejichž pyšní předci se vyznamenávali v bitvách, se nyní při slavnostních hostinách dostávali do sporu o problém, jestli se kapr tře jednou, či třikrát do roka.“

V zaměření na obchod se ovšem šlechta zákonitě musela střetnout s městy, která dosud považovala trhy za svou doménu. Rozhořela se nemilosrdná politická bitva, umocněná nepřítomností krále Vladislava Jagellonského, který pobýval většinu času v Uhrách. Starosti s vládnutím přenechával vyšší šlechtě a jí také stranil ve většině konfliktů. Jak trefně popsal kronikář Starých letopisů českých, „bujní koně vedli bezmocného vozku“.

Roku 1500 prosadili čeští velmoži u krále takzvané Vladislavské zřízení zemské, které omezilo panovnickou moc, posílilo pozice urozených pánů, města v podstatě škrtlo z politického života a značně jim snížilo zisky z podnikání. Situaci ještě zhoršovaly družiny zchudlých drobných rytířů, jež nacházely snadné živobytí v loupežných přepadech kupeckých karavan. V zemi vzrůstala anarchie.

Nevůle měst, která během husitských válek přivykla podílu na moci, se odrazila v zášti proti urozeným. Mnozí měšťané odmítali uznat Vladislavské zřízení a přísně stíhali přestupky šlechticů uvnitř svých hradeb. Patřil k nim i Daniel Rauš, který exekuci na Janu Kopidlanském považoval za skvělou příležitost ukázat, na čí straně je právo. Janův starší bratr Jiří však považoval rozsudek za justiční vraždu a rozhodl se vzít spravedlnost do vlastních rukou.

Hned v říjnu 1506 přepadl u Mnichova Hradiště staroměstské formany Blažka a Haška. „U každého vozu byli zapřaženi tři koně. Všechny vozy byly plně naloženy. V prvním sudy s žitavským pivem, v druhém herynky v soli a sušené ryby, v třetím hovězí i drahé kůže kozlečí a také kbelíky s polským medem, všechno to zboží pro Prahu...

V tom se z obou stran silnice vyřítilo asi deset ozbrojených mužů. Strhli vozataje z koní. Před formana se postavil mladý muž s tasenou šavlí, vedle něho chlap jako hora se strašným šrámem přes obličej. Forman maně zvedl ruku se sekyrou. V tu chvíli rytíř ťal. A to tak mocně, že formanovi odlétla ruka i se sekyrou jako useknutá haluz: Dones ji Pražanům jako pozdrav od pana Kopidlanského!

Tak popsal na svém webu první záškodnickou akci Jiřího z Kopidlna spisovatel Otomar Dvořák. „Chlap jako hora“ poznamenaný jizvou se jmenoval Jiřík Vražda a věrný svému jménu sloužil Kopidlanskému coby kat. „Osekaný“ nešťastník, pacholek Zikmund Zalešák, byl pak první z dlouhé řady obětí. Mrzačení náhodně vybraných mužů se stalo Kopidlanského znamením.

Následovalo přepadení u Pískové Lhoty, při němž Jiří Vražda uřízl novoměstskému perníkáři Vítovi kus nosu a usekl obě ruce. Stejně naložil s jirchářem Hudcem, měšťanem staroměstským. Třetího obchodníka na poslední chvíli zachránili sedláci z okolních vsí, vyzbrojení kosami a vidlemi, před jejichž přesilou se dali lapkové na ústup.

Dne 18. července 1507 přibil Jiří na brány pražských měst tradiční opovědní list, kterým vyhlásil Praze válku: „Proti právu zemskému jste dali popravit rytíře Jana Kopidlanského. A protože se jako bratr zavražděného nemohu dovolat práva ani zadostiučinění cestou právní, budu o ně usilovat vlastními silami jako opovědník. Zříkám se krále, přestávám být obyvatelem Českého království a vlastními silami budu bránit čest svou i svého rodu. Doufám v pomoc všeho rytířstva v boji proti zlořečeným Pražanům a s nimi spojeným městům královským!“

Ještě téhož měsíce přepadl Jiří Kopidlanský pražské kupce při návratu z výročního svatojakubského trhu v Jičíně. O měsíc později další, kteří se vraceli z plzeňského jarmarku. Padaly údy, a dokonce i hlavy.

Podle Zemského zřízení se opovědník stával zemským škůdcem, tedy štvancem horším než palič, a jeho majetek měl propadnout králi. Tomu se ovšem Jiří šikovně vyhnul, když předem převedl rodový podíl na tvrzi a statku Kopidlno na matku Elišku a bratra Zikmunda.

A pak se začal mstít. Jak konstatoval historik František Palacký, „muž ten zdivočelý připojil k sobě několik odvážlivých dobrodruhů a bezpříkladnou svou smělostí i ukrutností daleko převýšil to, co potud o kusech loupežnických a rejtarských bylo slýcháno, přepadávaje co nějaký všudybyl pražské obyvatele, přátele a lidi poddané, kdekoli kromě zdí městských se ukázali“.

Ostatně mnozí šlechtici s Jiřím tiše sympatizovali a dávný způsob řešení sporu urozeného pána s „kramáři“ schvalovali. „Páni zemští tomu se dívajíce mlčeli a někteří snad toho vděční byli,“ postěžoval si kronikář Václav Hájek z Libočan.

V březnu 1508 to chvíli vypadalo, že se situace zklidní. Jiří Kopidlanský nečekaně dorazil do Prahy a navrhl konšelům smíření. Na oplátku požadoval postavení kaple na Proseku v místě, kde byl pochován jeho bratr Jan s tím, že kaplan bude denně sloužit mši za spásu jeho duše, když mu konšelé odmítli poskytnout předsmrtnou svátost. A pak chtěl už jen maličkost - odškodné ve výši dvaceti tisíc kop míšeňských...

„Váš bratr byl odsouzen podle práva. Domníváte-li se však, že se mu stala křivda, obraťte se na Jeho Milost krále,“ odbyli ho měšťané přezíravě. Tím Jiřího snaha o dohodu definitivně skončila.

V létě vzplály vesnice Michle, Jesenice, Vestec, Běchovice a Dolní Počernice. Kdo se Kopidlanskému postavil do cesty a chtěl hasit, toho zmrzačil. Pouze ve Strašnicích si sedláci vzpomněli na slavnou husitskou tradici a včas zahradili útočícím jezdcům cestu vozovou hradbou, na které se dokázali ubránit. Obyvatelům Kyjí se zas podařilo schovat v místním opevněném kostele, takže lapkové odtáhli s nepořízenou.

Počet zchudlých zemanů shromážděných okolo mstitele narůstal. Nakonec jeho loupeživá banda čítala stovku pěších a na dvě stovky jezdců. Loupili, mrzačili, vraždili. Zdáli se být všudypřítomní - a nepolapitelní. Při přepadení kupeckých vozů u Žebráku uřezali své oběti uši a spodní ret. V močálech u Cerhovic za sebou nechali dokonce mrtvé s kříži vyřezanými do hrudi.

Pražané na oplátku zorganizovali trestnou výpravu do Kopidlna pod vedením zkušeného válečného veterána Václava Kavana z Dědibab. Ten sice město vydrancoval, Elišce a Zikmundovi se však podařilo utéct, čímž se vyhnuli osudu rukojmích. Leč Pražané ve svém hněvu zapomněli, že Kopidlno už nepatří Jiřímu. Jeho matka a bratr neměli z hlediska práva se spory nic společného, a tak se obrátili na zemský soud.

Ve snaze oplatit vypálení Kopidlna se Jiří pokusil vpadnout Svinskou branou přímo do Nového Města pražského. Bdělí strážní mu však zabouchli veřeje před nosem, a zabránili tak krveprolití v ulicích. Zklamaný lapka si vybil vztek na dělnících z vinic, dvěma z nich, otci a synovi, zutínal ruce, dalšímu uřezal uši, rty a nos. Poté vypálil ves Nebužely na Mělnicku a v zimě zase předměstí Nymburka a Žatce. Odvážil se udeřit dokonce i na město Tábor.

To už dávno nebyla msta, ale loupeživé nájezdy. Váhavý král Vladislav, bombardovaný stížnostmi ze všech stran, se konečně rozhodl zasáhnout. Jeho prohlášení ovšem Pražany příliš nepotěšilo.

Jak král konstatoval, staroměstský primas odsoudil urozeného pána Jana Kopidlanského k hrdelnímu trestu bez vědomí a souhlasu všech konšelů. Navíc mu odepřel před smrtí duchovní spásu. Nemohou proto Pražané vyčítat bratru postiženého, Jiřímu Kopidlanskému, že jim za to rytířským způsobem opověděl válkou. Učinil tak na obranu rytířské cti svého rodu, a proto mu nemá být nadále kladeno za zlé nic z toho, co spáchal.

Nicméně za smrt bratra se už pomstil dostatečně, tudíž mu Pražané nebudou platit žádnou náhradu. Zaplatí však 5500 kop grošů českých paní Elišce Kopidlanské a jejímu synu Zikmundovi za škody způsobené žoldnéřem Kavanem, jehož odmítli vydat soudu. Další násilí král pod pohrůžkou trestu smrti zakazuje.

Tolik rozhodnutí Jeho Milosti. Aneb jak jadrně, leč trefně zhodnotil královský úředník Albrecht Rendl v dopise Petrovi z Rožmberka: měšťané „hovna nic nezjednali“...

Spolu s rytířem Kopidlanským byla omilostněna i většina jeho lapků, kteří se vrátili na své tvrze. Další osudy Jiřího pak popsal historik Milan Moník ve studii Opovědník, publikované ve Východočeských listech historických. Rytíř zamířil na Plzeňsko, kde se zapojil do probíhající války proti rýnským falckrabím. Vstoupil přitom do služeb Zdeňka Dobrohosta z Ronšperka a stal se purkrabím na jeho hradu Starý Herštejn. Dobrohost však nedostal za účast ve válce žold, a tak pokračoval v loupežných vpádech do hornofalckých vesnic i po uzavření míru v prosinci 1509.

V červenci 1510 došla nejvyššímu purkrabímu Zdeňkovi Lvovi z Rožmitálu s lapky trpělivost. Herštejn dobyl a srovnal se zemí. Jiří „potom jat jsa, konec života svého vzal“. Alespoň podle kronikáře Šimona Plachého z Třebnice. Ale podle Milana Moníka se mu možná podařilo uprchnout ze země.

Mohl by tomu nasvědčovat skleněný pohár benátské provenience, který se před druhou světovou válkou nacházel v Městském muzeu v Drážďanech (dnes je bohužel ztracený). Dělený štít s kozorohem na něm vyobrazený totiž nápadně připomíná erb Kopidlanských. A pod znakem je uvedena datace 1511 s iniciálami „GYzK“. Ty lze číst jako GY (rzy, tedy Jiří) z K(opidlna). Což by mohlo napovídat, že někdejší uprchlý opovědník opravdu přežil a dal se do služeb Benátské republiky.

Jak upozornil historik Jindřich Francek, týmž směrem ukazuje i jeden z rukopisů v pražské Národní knihovně. Pochází z dubna 1514 a zaznamenává žádost o odpustky od Jana Straníka z Kopidlna a Jiřího z Kopidlna, který je v něm titulovaný jako „papežův rytíř zlatý a jeruzalémský a hory Sión“.

Jistotu ohledně dalších osudů Jiřího Kopidlanského nemáme, jen tyto dva náznaky. Nicméně život žoldnéře by neklidné povaze „škůdce zemského“ vyhovoval. A stejně tak by mu odpovídala anonymní smrt kdesi ve víru jedné z nespočetných rvaček, jež tolik miloval.