Komunistický prokurátor Urválek: Od justičních vražd až po záhadnou sebevraždu

Josef Urválek zemřel 29. listopadu 1979, píše se v Lexikonu nejvyšších představitelů československé justice a prokuratury v letech 1948–1989, který nedávno vydal Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR).

Spoluautor zmíněného lexikonu Adam Zítek z Národního archivu nicméně Novinkám sdělil, že k okolnostem Urválkovy smrti bohužel nic bližšího říci nemůže. Přesná příčina jeho úmrtí se nikde neuvádí, natož motiv nebo způsob, jakým si sáhl na život. Obecně se má totiž za to, že spáchal sebevraždu.

Urválkova sebevražda je zmíněna v diplomové práci Petra Stehlíka „Elity Komunistické strany Československa na stránkách Rudého práva v 50. letech 20. století“, která byla v roce 2015 obhájena na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, avšak daná zmínka podle historika Michala Stehlíka z pražské Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (FF UK) neobsahuje zdroj.

O tom, že Urválek svůj život skutečně ukončil sebevraždou, rozhodně nepochybuje historik Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. „Běžně se to uvádí, nikdy jsem nezaznamenal žádné pochybnosti. I když já tedy podrobnosti neznám a myslím, že ani známy nejsou,“ řekl Novinkám.

Vrchol Urválkovy kariéry nastal v 50. letech minulého století. U soudů žádal v politických procesech jeden trest smrti za druhým. V této souvislosti Michal Stehlík z Ústavu českých dějin FF UK připomněl, že Urválek byl součástí širšího systému, v některých procesech byl jedním z několika žalobců, v případě procesu s Rudolfem Slánským prokurátorem hlavním.

„Tehdejší justice ovšem fungovala tak, že prokuratura nedohlížela na práci bezpečnosti, bylo tomu naopak. Státní bezpečnost (StB) organizovala celý systém vyšetřování, obžaloby a procesu,“ vysvětlil Stehlík.

Urválek byl u procesu s představiteli řádů v roce 1950, u procesu s Miladou Horákovou v témže roce, kde padly čtyři tresty smrti, u procesu se Slánským v roce 1952, kde padlo jedenáct rozsudků smrti.

Ještě po Slánského procesu navrhoval v roce 1953 tresty smrti pracovníkům ministerstva zahraničí, ale soud udělil tresty odnětí svobody na doživotí. Jako prokurátor schválil obžalobu Ludvíka Frejky, Rudolfa Margoliuse, Eugena Löbla, u soudního líčení byl hlavním žalobcem mimo jiné Ludvíka Frejky.

„Byl aktivní součástí zločinného systému,“ konstatoval historik Stehlík.

Josef Urválek se narodil 28. dubna 1910 v Českých Budějovicích jako syn strojvedoucího. V roce 1929 maturoval na místním gymnáziu, pak nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, promoval 2. července 1934.

Již za studií práv během první republiky se podle Stehlíka angažoval v sociální demokracii. Za protektorátu pracoval u budějovického soudu, odkud přešel na tamní státní zastupitelství. Během 2. světové války, zejména v letech 1940 a 1941, byl žalobcem v běžných kriminálních případech jako krádeže, ublížení na zdraví z nedbalosti, výtržnictví, domácí násilí nebo podvody. Roku 1944 byl nasazen do smaltovny jako dělník a posléze úředník.

Bezprostředně po válce vstoupil do KSČ a angažoval se jako veřejný žalobce u retribučních procesů u Mimořádného lidového soudu v Českých Budějovicích – šlo o vyrovnání se s válečnými vinami. „Už tady navrhl několik rozsudků smrti, které byly též vykonány,“ zdůraznil Stehlík.

Dále se jednalo například o proces s Radolou Gajdou (navrhoval doživotí, rozsudek zněl dva roky) či s představitelem protektorátního Vládního vojska generálem Janem Obručníkem, pro kterého žádal trest smrti, přičemž generál byl odsouzen na doživotí a propuštěn po 20 letech. Již zde byla jasně vidět Urválkova – mírně řečeno – nekompromisnost...

V roce 1947 byl jmenován náměstkem národního prokurátora v Praze. Jako aktivní komunista byl po únoru 1948 angažován jako osvědčený prokurátor u velkých politických procesů, byl využíván ve struktuře Státního soudu zejména mezi lety 1950 až 1954. Šlo o vrchol jeho kariéry.

V roce 1953 se stal „pro své zásluhy“ předsedou československého Nejvyššího soudu, kde procesy pokračovaly. Na základě usnesení předsednictva ÚV KSČ ze dne 4. března 1963 byl ale uvolněn z funkce předsedy Nejvyššího soudu a pracovně umístěn ve Vědeckovýzkumném ústavu kriminalistiky na Generální prokuratuře.

Na jaře 1968 se jeho aktivity v 50. letech dostaly pod veřejnou a stranickou kritiku. Urválek v té době vypracoval stanovisko ke své činnosti na žádost Pillerovy komise a poskytl také rozhovor Rudému právu. Odmítal přijmout osobní odpovědnost za nezákonnosti, vinu svaloval především na další aktéry, hlavně StB a tehdejšího prezidenta Klementa Gottwalda.

V roce 1968 se Urválek veřejně hájil tím, že neměl pochybnosti o přiznáních, ale podle Stehlíka máme doklady o tom, že již ve své době konstatovali příslušníci StB, že není spokojen s některými formulacemi.

Proč byl ale už roku 1963 uvolněn z funkce předsedy Nejvyššího soudu? „Souviselo to s rehabilitacemi, v tomto případě s tzv. Kolderovou komisí, která se zabývala převážně rehabilitacemi souzených komunistů, nikoli dalšími procesy. I přesto bylo v činnosti Josefa Urválka shledáno několik problémů a výsledkem bylo rozhodnutí o ukončení jeho role ve vedení soudu. On sám popsal svůj konec jako osobní rozhodnutí, v oficiálním usnesení je odchod na vlastní žádost ze zdravotních důvodů,“ popsal Stehlík.

Osobní veřejné uznání viny v případě Josefa Urválka nenajdeme, stačí se podívat na citát z jeho rozhovoru v roce 1968 pro časopis Reportér: „Co tedy, proboha, po mně chcete, abych udělal? Vy si myslíte, že si mám sáhnout na život? Ne, nemohu a nebudu skákat z petřínské věže, to není možné. Kdybych to, pane redaktore, udělal, vzal bych na sebe celou vinu, potvrdil bych svou vinu a já ji necítím, tu má někdo jiný. V tom je rozpornost celé situace tehdejších let i dneška.“

O jedenáct let později si přesto pravděpodobně sáhl na život. O přesných důvodech můžeme opravdu pouze spekulovat, jak vyplývá z vyjádření všech Novinkami oslovených odborníků.

Právě spolu s Helenou Válkovou (ANO) je podepsán pod článkem „Některé poznatky z výzkumu ochranného dohledu v souvislosti s prokurátorským dozorem“, který vyšel ve čtvrtletníku Prokuratura na jaře 1979. Zmiňovaný ochranný dohled se mnohdy využíval i proti disidentům. Válková se hájila, že Urválka neznala, což se stalo terčem značné kritiky. Kandidaturu na veřejnou ochránkyni práv si nakonec rozmyslela, zůstala nicméně ve funkci vládní zmocněnkyně pro lidská práva.

Jak byl ale Urválek znám v období normalizace? „Co se týká veřejné známosti, jeho jméno bylo ve veřejném prostoru přítomno v období pražského jara, kdy se v podstatě stal symbolem bezpráví komunistického režimu na počátku 50. let. V období normalizace ale procesy veřejně zmiňovány nebyly, povědomost o Urválkovi byla tedy spíš soukromá, a tedy odlišná v různých společenských skupinách,“ napsali Novinkám zástupci ÚSTR.

Veřejně známé Urválkovo jméno bylo i podle historika Tůmy. „Především v jarních měsících roku 1968 (ale i poté, minimálně ještě po většinu roku 1969) byly inscenované procesy a justiční vraždy 50. let opakovaně intenzivně probírány v masových médiích a Urválkovo jméno a jeho role, hlavně v procesech s Miladou Horákovou a Rudolfem Slánským, byla často zmiňována,“ poznamenal Oldřich Tůma, který se odborně zaměřuje zejména na tuzemské dějiny po roce 1945.

„Jeho jméno bylo poměrně známé, v roce 1968 se řešily politické procesy a i on byl oslovován médii, aby se k nim vyjádřil. Navíc dobově určitě zafungovaly filmové záznamy z procesu a jeho fanatické výkony před soudem v období stalinismu,“ doplnil Stehlík.

Je pravdou, že Urválek u soudů neuvěřitelně přeháněl, obviněné často i zesměšňoval. „Josef Urválek bral vše přes emoce. Měl různá přirovnání a často se uchyloval k zesměšňování svých protivníků. Například u Bedřicha Gemindera se opřel do jeho chabých znalostí češtiny a využil tehdy velice módního slova ‚kosmopolita‘ a v podstatě se ho snažil nějakým způsobem srazit k zemi,“ uvedl dříve Miloslav Turek z archivu Českého rozhlasu, který prokurátora přirovnal ke středověkému inkvizitorovi.

Při procesu se „spikleneckým protistátním centrem“ Rudolfa Slánského se zase prokurátor projevil následovně: „Občané soudci, ve jménu našich národů, proti jejichž svobodě a štěstí zločinci povstali, ve jménu míru, proti němuž se hanebně spikli, žádám pro všechny obviněné trest smrti.“

Jisté každopádně je, že Urválek za své činy nikdy nebyl přímo potrestán, pouze byl sesazen z vrcholu justice a odložen do tehdejšího výzkumného ústavu. Jak už bylo řečeno, sebevraždu měl podle dostupných informací spáchat 29. listopadu 1979.