Johannese Nádherného prostitutky obšťastnily i zničily

Pečlivě si je schovával a přiřadil je ke korespondenci se svou rodinou, šlechtickými přáteli a kolegy ze studií.

Vytvořil tak nevědomky jeden z fragmentů mozaiky skládající každodenní historii prostituce. To bylo značně neobvyklé, o podobných milostných zážitcích se zpravidla mlčelo. Johannesova vášeň pro návštěvy nevěstinců a veřejných domů vyhlížela až chorobně – např. v roce 1907 a 1908 je navštívil osmapadesátkrát. Ne že by jeho chování v aristokratických kruzích patřilo k výjimkám, podobné podniky měli v oblibě i členové panovnického rodu.

Většinou ale šlechtici dávali přednost vydržovaným milenkám. Ne tak Johannes. Své první sexuální zkušenosti získal v šestnácti. Do té doby vedl život typického mladíka z dobré rodiny (jeho biografií se zabývala Alena Wagnerová v knize Bol lásky prodejné, Argo 2013).

Johannes se narodil 21. března 1884 na zámku Vrchotovy Janovice rytíři Karlu Ludvíkovi Nádhernému a jeho ženě Amélii. Šlechtický titul rodiny obou manželů získaly za zásluhy o rozvoj zemědělství a průmyslu. Šestnáct měsíců po synkově narození přibyla ještě dvojčata Karel a Sidonie. Dětství měli všichni malí Nádherní idylické – krásný Středočeský kraj, volnost pohybu, svobodomyslnost otce i matky.

Vše skončilo v březnu 1895, když rytíř Karel Ludvík zemřel. Pro Amélii se starost o potomky stala smyslem života. S chlapci se ale rozloučila už o dva roky později. Johannes i Karel zvaný Charlie odjeli do Prahy, aby se stali chovanci známé Strakovy akademie. Ta patřila k nejmodernějším svého druhu se svým ústředním topením, šermírnami a malou nemocnicí.

Místní řád byl ale přísný a to se Johannesovi nelíbilo – v Janovicích si dělal, co chtěl, tady mu diktovali každý krok. Charlie se prostě přizpůsobil, zato jeho starší bratr posílal matce zoufalé, až afektovaně působící dopisy o tom, že chce zemřít a že po smrti tatínka se „rozkvetlá zahrada života změnila ve vyprahlý úhor“. Dlužno podotknout, že spolu se srdceryvnými stížnostmi přicházely i žádosti o povolení návštěvy divadla či varieté. Matka mu vyhověla. Zklamání z akademie se odrazilo i v prospěchu mladého pána.

Johannes se nejen zhoršil v prospěchu, ale začal se dopouštět i kázeňských přestupků. Nakonec jej matka „přesunula“ i s Charliem na německé gymnázium na Malé Straně. Jeho studijní výsledky se však nezlepšily – právě tehdy začal navštěvovat nevěstince a od roku 1910 si o poběhlicích psal své záznamy. První milenkou a zasvěcovatelkou do vábivého sexu se stala jakási Stephi, zřejmě postarší osoba. V seznamu poté následovala desetiměsíční pauza, snad pro něj znamenal krok do světa dospělých jistý otřes. Vždyť budoucí historik Josef Šusta při podobné příležitosti z bordelu uprchl, a ještě se pozvracel.

Mladý Nádherný se ale „pochlapil“ a po zmíněné době navštívil Dezortův nevěstinec v Jakubské ulici, aby obšťastnil jistou Emmu. Zalíbil se mu i Šuhův podnik v Benediktinské ulici. V té době už jeho matka i poručník Vilém dostávali zprávy o tom, že baron jezdí po Praze ve fiakru s herečkami a vůbec pochybnými ženštinami. Navíc v septimě propadl. Amélie a Vilém nešetřili výhrůžkami i prosbami.

Johannes si něco z napomínání vzal k srdci – v roce 1903 složil maturitu a zapsal se ke studiu filozofie a dějin umění na filozofické fakultě pražské německé univerzity (dokončil je v roce 1908.) Při jeho milostné vytíženosti – měl už za sebou zkušenost asi s třiceti ženami – je s podivem, že si vzdělání nadále prohluboval.

Johannes se zajímal o výtvarné umění i o díla všech moderních autorů německé i světové literatury, od Henrika Ibsena po Thomase Manna a Fjodora Michajloviče Dostojevského. Stejnými ctiteli literatury byli i jeho sourozenci. Na fakultě k jeho zájmům přibyla filozofie, představovaná především německým filozofem a psychologem Franzem Brentanem. Rád cestoval, zajímal se o malířství a fascinovala jej architektura. Působil jako člen Svazu pro ochranu mateřství, který usiloval o zlepšení životních podmínek svobodných matek. Také vstoupil do Spolku pro reformu manželského práva, prosazujícího uzákonění civilního sňatku.

Dobře si uvědomoval neslučitelnost svých zájmů s častými návštěvami veřejných domů. A také věděl, že jeho budoucí žena nesmí mít s nevěstkami nic společného. V roce 1903 si zapsal: „Z lásky k životu a z úcty k té, se kterou chci jednou prožívat nekonečné štěstí bez hranic, si slibuji, že už si nikdy nic nezačnu s prodavačkou lásky.“ Své předsevzetí nesplnil.

Mladý Nádherný nadále zůstával v nevěstincích oblíbeným hostem. Zatím hledal nekomplikovaný, nezávazný vztah a prostředí, v němž by se, na rozdíl od společenských norem svého stavu, mohl cítit svobodným. Zvlášť v oblibě měl renomovaný salon Abrahama Goldschmieda v Kamzíkové ulici. Pyšnil se Velkým a Modrým salonem, „japonským“ separé, jedlo se stříbrnými příbory.

Právě tam poznal Johannes na jaře roku 1906 Maďarku Pirošku z uherského Hatvanu. Někdy si také říkala Anuška – prodejné děvy si často měnily jména. S mladým mužem navázala příjemný, účelový vztah. Dával jí drobné dárky, květiny, medailon, prsten. O rok později ale ztrácel tělesný žár milenců podle dopisů na intenzitě. O to překvapivěji zapůsobilo oznámení zaslané aristokratovi Piroškou v roce 1908 z Hatvanu: „Jéžiš Janesy, kdybys tak viděl naše pokřtěné dítě, jak je milé světlé vlásky modrá očka a tak tlusté milé Janesy, napíšeš mi brzy?“ Otázka otcovství byla ovšem nejasná.

Bývalý milovník se zachoval, jak se dalo čekat. Na zprávu nereagoval. Ostatně měl další zástoje.

„Milovaný Jeníčku. Přijmi odemne srdečný pozdrav a tisíc polipku. Byla jsem již jednou u Vás a Vy jste nebyl doma. Těším se na shledanou,“ psala Johannesovi v roce 1908 jediná dívka, u níž známe celé jméno – Bětuška Frišová. Navštěvovala jej v jeho pražském bytě v Dlouhé ulici a zřejmě nepatřila k profesionálkám, ale k služebným či dělnicím. Barona zaujal nejen její mizerný pravopis, ale i „půvabný obličej a veselost, a výborně mne bavila“.

Ženy, které si vybíral, vykreslovaly přepestrý vějíř lásky, potkával je nejen v přepychových veřejných domech, ale i v parku před nádražím Františka Josefa, na Staroměstském náměstí, v ulicích. Některým platil dluhy, jiným psal doporučení pro „počestná“ povolání. Další si o dárky přímo říkaly. Tělesné rozkoše ale pomalu začala brzdit nemoc, o níž vzdělaný baron musel při svém nevázaném sexuálním životě alespoň uvažovat – syfilis.

„Buďte ujištěn, že klid, s jakým přijmu tu Jobovu zvěst, bude stejně velký jako má radost, když gonokoky (gonokok je původce kapavky – pozn. red.) nenajdete,“ psal Nádherný s hranou lhostejností v roce 1907 profesoru Vítězslavu Janovskému, známému lékaři pohlavních chorob. Jeho výsledky ovšem potvrdily, že má kapavku. Nákazu se podařilo vyléčit – snad v reakci na tuto zkušenost se stal Johannes členem Společnosti pro potírání pohlavních chorob se sídlem v Berlíně.

Na svém životním stylu ale nezměnil nic. V červenci 1908 u něj Janovský diagnostikoval syfilis. Baron se domníval, že jej nakazila mladá Vídeňanka Aranka, která měla kolem krku „Venušin náhrdelník“ – skvrny pro nemoc typické.

Podstoupil operaci tvrdého vředu, která měla podle tehdejších představ zabránit šíření spirochét do celého těla. Samozřejmě zákrok nepomohl. Následovala vyrážka. Svou chorobu nesl šlechtic statečně, co mu také zbývalo? Jeho stav se načas stabilizoval a Johannes začal uvažovat o napsání disertace z oboru filozofie. Už se k ní nedostal, v roce 1910 mu zemřela matka a on převzal péči o janovické panství. Dlužno podotknout, že si vedl dobře.

Baron zvětšil janovické panství a zařízení zámku rozmnožil o cenné dekorace, starožitný nábytek a obrazy. V té době se také vášnivě zamiloval do mladičké Valentiny Mladotové zvané Niny ze sousedního Červeného Hrádku. Znal ji od dětství, ale jako ženu ji začal vnímat až v roce 1909. Bylo jí osmnáct. Psal jí vášnivé dopisy, zralý muž se zkušenostmi, který hledá partnerku na celý život. Dívku to zaskočilo – intenzita Johannesových vyznání ji děsila. Jejich rodící se vztah ukončil anonym jedné z „bordelových ženštin“, který Nině vylíčil šlechticovy dřívější pletky s „dámami“.

Nádherný propadl zoufalství, stále dívku ujišťoval o svých citech a zřejmě všechno popíral, ale nakonec se poměr mezi nimi jaksi rozplizl. Dalšího pokračování se Johannes zřekl kvůli své nemoci. Přes všemožnou léčbu zemřel 28. května 1913. Bylo mu devětadvacet let.