Článek
O Pearl Harboru a průběhu bojů v Pacifiku u nás vyšlo mnoho knih, z nichž řada se detailně věnuje i jednotlivých bitvám, ať už na moři nebo na Guadalcanu či Iwodžimě a dokonce i v Barmě. Skřivanova kniha ale dává nahlédnout do japonské politické scény, kde v třicátých letech hrály stále větší roli ozbrojené síly - armáda a námořnictvo. Ty nakonec zcela vytlačily politické strany a vedly ustavení vojenské diktatury v čele s premiérem Hidekim Tódžoem, který současně zastával i funkci ministra války a i náčelníka štábu námořnictva, takže soustředil do svých rukou největší moc od dob šógunátu.
Americký prezident Roosevelt podepisuje vyhlášení války Japonsku.
Kniha ale ukazuje i soupeření dvou idejí v ozbrojených silách, kam vést agresi s cílem rozšířit říši, zda na sever, jak prosazovala skupina císařské cesty kodoha spjatá a kuantungskou armádou, nebo na jih, jak si přála skupina kontroly toseiha, která měla zájem dobýt na suroviny bohatou jihovýchodní Asii, zejména Nizozemskou východní Indii s jejími ropnými poli na Sumatře.
Britští vojáci se v Singapuru vzdávají japonským
Skřivan ukazuje, co vše vedlo k tomu, že Japonko nakonec zaútočilo na Havaj a ne na SSSR. Vedla k tomu porážka Francie a Nizozemska i těžká situace Británie bojující s Německem a Itálií, což dávalo větší šanci agresi na jih, i neúspěch v střetnutí se SSSR v mongolských stepích u Chalchyn-golu. Přibližuje i složitá jednání s nacistickým Německem při vytváření paktu proti Kominterně a o Ose Berlín-Řím-Tokio. Japonsko nakonec nevyužilo německého útoku na Sovětský svaz, ale napadlo USA, aby si otevřelo prostor v agresi na jih.
Kniha však neposkytuje jen obrázek o dění v Japonsku, ale také ukazuje, že propuknutí druhé světové války předcházely další konflikty. A nebyla to jen španělská občanská válka, prvním byl v roce 1931 útok Japonska proti Mandžusku, což vyústilo v jeho odtržení od Číny. A následovaly další japonské útoky. Kniha tak nepřímo vyvrací občas opakovanou ideji, že u počátku druhé světové války stály pro Německo příliš tvrdé podmínky Versaillské smlouvy. Ty se Japonska netýkaly a k mukdenskéu incidentu došlo ještě před tím, než se dostal Hitler k moci.
Škoda, že se Skřivan víc nevěnoval tomu, jak velkou roli hrály v expanzionistické politice Japonska dopady světové hospodářské krize, protože vynikající text už vyšel na konci devadesátých let v nakladatelství Themis a rozšíření tímto směrem by mu ještě pomohlo. Ocenit je naopak třeba bohatou fotografickou a mapovou přílohu, která umožňuje dobře pochopit, kde se bojovalo a jak strašné byly následky bojů, ale také vidět málo známé tváře japonských politiků a generálů.
Americká letadlová loď USS Yorktown zasažená v bitvě u Midwaye
Japonská válka také ukazuje, že bitva u Midway a boje na Guadalcanalu sice představovaly bod obratu ve válce, ale že se Japonsko do té doby jen nebránilo. Ještě v roce 1944 útočili v Barmě na Imphál a Kóhimu s cílem proniknout do Indie a až do roku 1945 pokračovala poslední ofenzíva v Číně, která ohrožovala Čankajškovo, dočasné hlavní město Čchung-čching.
Mapa bitvy u ostrova Leyte
Kniha také nepřímo naznačuje, proč se stala jihovýchodní Asie po druhé světové válce novým ohniskem konfliktů. Japonsko v rámci budování Velké východoasijské sféry vzájemné prosperity, což byla snaha vytvořit v Asii říši na Tokiu závislých vazalských států, dalo už v roce 1943 formální svobodu jednotlivým koloniím, které dobylo na Britech a Američanech, ať už to byla Barma nebo Filipíny. Nakonec ji dalo i Vietnamu, Kambodži a Laosu. Po osvobození se však opět staly koloniemi nebo územími pod správou, jak tomu bylo v případě Filipín nebo osvobozené Koreje, což vedlo k řadě osvobozeneckých válek, protože nikomu, kdo už jednou dostal svobodu, byť jen na papíře, se nechtělo vracet pod koloniální správu.
Obal knihy Japonská válka
Aleš Skřivan: Japonská válka, 2021, Epocha 602 stran