17. listopad 1939: Jana Opletala i Václava Sedláčka stála protiněmecká demonstrace život

Na podzim roku 1939 se vzedmul odpor české inteligence vůči nacistické okupaci a represivním nařízením německé státní moci uvnitř protektorátu. Jako trest přišly záhy popravy studentských vůdců a zástupců dělníků.

Smrt čtyřiadvacetiletého Opletala po brutálním zásahu okupační moci se symbolicky považuje za první československou oběť druhé světové války.

Jan přišel na svět v rodině Štěpána a Anny Opletalových jako osmé dítě. Skutečným dnem jeho narození byl 1. leden 1915, avšak rodiče uvedli oficiálně datum 31. prosince 1914, aby mohl o rok dříve nastoupit do učení. Do obecné školy chodil poblíž svého rodiště v Nákle u Olomouce. Poté studoval gymnázium v Litovli, kde v roce 1934 odmaturoval.

Původně chtěl studovat leteckou školu v Prostějově, kvůli vadě zraku ale šel na školu pro záložní důstojníky v Hranicích, odkud byl přeložen na vojenskou prezenční službu u jezdectva v ruzyňských kasárnách. Na medicínu nastoupil až v zimním semestru roku 1936.

Osudného 28. října 1939 byl Opletal, tehdy student čtvrtého ročníku pražské Lékařské fakulty Univerzity Karlovy, postřelen při poklidné demonstraci v den 21. výročí vzniku Československa na rohu Žitné a Mezibranské ulice v Praze.

Protest nacisté tvrdě potlačili. Zraněno bylo 400 lidí, přímo na místě zemřel mladý pekařský pomocník Václav Sedláček (narozen 22. dubna 1917), zasažený střelou do srdce.

„Se studentem medicíny Janem Opletalem je nerozlučně spojen horník a pekárenský pomocník Václav Sedláček. Zatímco na Opletala, Moravana z Hané, se v proměnách času relativně nezapomínalo, na Sedláčka, pocházejícího z česko-německého vlasteneckého prostředí, se z mnoha ideologických důvodů na desetiletí zcela zapomnělo,“ řekl Novinkám historik a pedagog Zbyněk M. Duda.

„Přitom oba mladí lidé – intelektuál a dělník – mysleli naprosto stejně, neboť se vzepřeli nacistické moci, hájili porobenou vlast, přičemž položili své životy za ztracené ideály demokracie a humanismu,“ zdůraznil historik.

Dodal, že v tomto smyslu na odkaz těchto vlastenců symbolicky navázaly mladé generace v letech 1948, 1968 a 1989.

Opletal utrpěl průstřel břicha a byl operován profesorem Václavem Pačesem na klinice Arnolda Jiráska ve fakultní nemocnici na Karlově náměstí, nicméně 11. listopadu zemřel na zánět pobřišnice.

Jeho pohřeb z 15. listopadu se stal opět velkou manifestací proti okupantům a vedl k rozhodnutí Adolfa Hitlera zavřít české vysoké školy a k brutálnímu násilí na studentech. V noci na 17. listopadu tedy gestapo obsadilo koleje v Praze, Brně a Příbrami a zatklo více než 2000 studentů.

„Nacisté se rozhodli využít situace k likvidaci českého vysokého školství. Na poradě u Hitlera dostali 16. listopadu říšský protektor Konstantin von Neurath a státní tajemník Karl Hermann Frank zvláštní pokyny,” popsal pro Novinky historik a odborník na nacistickou okupaci Jan Zumr z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR).

„Večer se v Černínském paláci konala pod Frankovým vedením porada, které se zúčastnili vedoucí představitelé německé civilní správy a bezpečnostních složek. Na ní se naplánovalo zatýkání studentských vůdců, obsazení vysokoškolských kolejí a univerzitních budov,“ dodal Zumr.

Po Opletalově pohřbu tak došlo k uzavření českých vysokých škol, vedoucí představitelé vysokoškoláků byli zatčeni a devět z nich bylo popraveno: Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šaffránek a Jan Weinert. Dalších více než 1200 studentů bylo zbito a odvlečeno do koncentračních táborů.

„Bezpečnostní služba SD (Sicherheitsdienst neboli Bezpečnostní služba sloužila jako zpravodajská služba SS a NSDAP – pozn. red.) vytipovala skupinu studentských funkcionářů, kteří byli posléze popraveni 6. zesíleným plukem SS Totenkopf v Kasárnách Heinricha Himmlera na Ruzyni,” pokračoval Zumr.

V Ruzyni skončili i studenti zatčení pořádkovou policií a jednotkami SS.  „Za neustálého bití je doprovod nahnal do bývalé jízdárny, kde následovalo další týrání. V kasárnách přečkali krušnou noc a ráno byla většina z nich (propuštěni byli cizinci a mladiství) odeslána na nedaleké nádraží Praha-Ruzyně, odkud je čekal transport do koncentračního tábora Sachsenhausen,“ vysvětlil Zumr.

„Žádný moderní národ nemůže přežít bez vysokoškolsky vzdělaných lidí. Uzavření českých vysokých škol představovalo první krok k likvidaci českého národa a zároveň promyšlený úder proti tuzemské inteligenci a elitám,“ zmínil expert z ÚSTR.

Poprava devíti studentských funkcionářů byla podle něj v protektorátu prvním případem tzv. zvláštního zacházení (Sonderbehandlung), tedy exekucí bez soudního rozsudku provedených pouze na základě rozhodnutí policie.

„Demonstrace roku 1939 každopádně přispěla k tomu, že nacisté při zásahu proti studentům byli nuceni strhnout škrabošky a otevřeně ukázat pravou tvář. Reakcí na spořádanou manifestaci bylo noční přepadení spících studentů a počátek decimování nepřizpůsobivé národní inteligence,“ popisuje další historik, ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR Miroslav Vaněk.

Podle Vaňka nešlo jen o signál dovnitř společnosti, ale také o významný vzkaz do zahraničí. „Nikdo si nemohl dělat iluze o německých úmyslech na obsazeném území. Není proto divu, že se jedna z obětí, Jan Opletal, stala symbolem odporu a vzdoru mladé generace i v roce 1989, kdy se vysokoškolští studenti rozhodli na Albertově připomenout jeho památku a památku ostatních padlých a uvězněných,“ doplnil.

Hitlerem nařízené uzavření deseti českých vysokých škol mělo podle Jana Zumra z ÚSTR trvat tři roky. Jejich budovy a koleje si pro sebe zabrala okupační správa. Například Kounicovy koleje v Brně se staly věznicí brněnského gestapa, kde byli vězněni, mučeni a vražděni odbojáři z celé Moravy. Univerzitní klinika v Praze-Podolí se pro změnu stala lazaretem SS.

„Časové omezení doby, po kterou měly být školy zavřeny, bylo od počátku fikcí,” upozorňuje však Zumr. „Jejich znovuotevření se neplánovalo. Naopak v dalších letech bylo české školství dále omezováno.”

Přibližně 1200 vysokoškoláků bylo nicméně postupně propuštěno, poslední v roce 1943. Útrapy věznění v koncentračním táboře ale nepřežilo 35 z nich. „Zajímavostí je, že mezi zatčenými studenty bychom nenalezli žádné studentky. Akce byla namířena výhradně proti mužům,“ dodal Zumr.

V protektorátu fungovaly po 17. listopadu 1939 tři německé vysoké školy: Německá universita Karlova v Praze, Německá vysoká škola technická v Praze a Německá technika v Brně, jak vyplývá z webů Karlovy univerzity, Českého vysokého učení technického (ČVUT) v Praze a Vysokého učení technického (VUT) v Brně.

Českojazyčné vysoké školy zůstaly až do zániku protektorátu v květnu 1945 uzavřené. Někteří čeští studenti dokončili studium v Bratislavě.

V souvislosti s letošním kulatým výročím je nicméně podle Zumra tristní, že do dneška neexistuje databáze zatčených studentů. Nemáme k dispozici ani údaje o tom, kolik z nich se po propuštění zapojilo do odbojové činnosti a kdo byl následně znovu zatčen či zavražděn.

„Svoboda zkrátka není samozřejmostí a není zadarmo. Naši předkové ji vykoupili velkými obětmi, nato bychom neměli zapomenout. O svobodu je třeba neustále pečovat a jednoznačně se postavit snahám o její omezení, ať už přicházejí zprava nebo zleva,“ uzavřel.

O půl století později se v listopadu 1989 stala připomínka Opletalovy památky jedním z impulzů ke svržení komunistického režimu v Československu, takzvané sametové revoluce.

Univerzita Karlova udělila už roku 1945 Opletalovi in memoriam titul MUDr., v roce 1996 ho prezident Václav Havel vyznamenal in memoriam Řádem Tomáše Garrigua Masaryka. V rodném Nákle na Olomoucku byl na jeho počest vztyčen pomník, v řadě měst (Praha, Olomouc či Poděbrady) jsou po něm pojmenovány ulice.

A i díky Janu Opletalovi je 17. listopad státním svátkem, který se od letoška oficiálně jmenuje „Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva”. Daný název má lépe reflektovat listopadové události obou přelomových roků: 1939 a 1989.

Více o 17. listopadu se dozvíte zde.