Jak se žilo v Invalidovně? Pětatřicet vysloužilců na pokoji, vlastní škola i pivovar

Svědčil o tom i případ čtyřiapadesátiletého kapitána Jindřicha Bláhy z února 1919. Ocitl se v strašlivé situaci a řešení viděl právě v ubytování v Invalidovně. Proto se obrátil na její velitelství úpěnlivým dopisem.

„Můj zdravotní stav - nemohu choditi a jsem úplně zbaven zraku, kromě toho trpím často silnou neuralgickou bolestí v celém těle, zvláště v nohou - nedovoluje mi samovolně se pohybovati a víže mne stále na lože. Proto prosím, je-li to možno, o dobrotivé přidělení nějakého slunečního bytu v přízemí,“ žádal Bláha o umístění. Přístřeší skutečně získal, ale místo prosluněných místností na něj čekal jen malý pokojík a tmavá kuchyně. I tak to znamenalo úspěch.

Jiným se tak nezadařilo a osud se s nimi nemazlil (dějinami pražské Invalidovny se zabýval Pavel Heřmánek v knize Aby nemuseli nakonec žebrati, Epocha 2015). Bláha se dočkal alespoň nějaké satisfakce v jinak neutěšeném životě - ten ovšem začínal nadějně.

Už v mládí nakročil Jindřich Bláha k slibné kariéře. Rodák z Jaroměřic absolvoval Pěchotní kadetní školu v Kartouzích u Brna a svou službu začal u 16. pěšího pluku. Zajímal se o jazyky - vedle samozřejmé němčiny ovládal srbochorvatštinu, polštinu, ruštinu a francouzštinu. Stále si doplňoval vzdělání a navštěvoval elitní Válečnou školu ve Vídni.

Nakonec jej přidělili ke Generálnímu štábu a od roku 1905 působil jako kapitán u 13. zeměbraneckého pluku. Jeho život se vyvíjel úspěšně, nadřízení jej chválili za organizační schopnosti a nadhled, se kterým řešil problémy.

Všechno přerušil nečekaný zvrat - v roce 1906 Bláha ochrnul podle něj „následkem špatného léčení všeobecného zápalu nervové soustavy“. O dva roky později navíc úplně oslepl a zůstal upoutaný na lůžko a odkázaný na pomoc druhých. V roce 1908 jej s penzí přeložili do výslužby jako „invalidu neupotřebitelného ani k domobranecké službě“.

Nyní se o něj starali vojenský sluha a posluhovačka. Trpěl ale nedostatkem financí a po vzniku samostatné republiky v roce 1918 hledal útočiště v Invalidovně. Tam se postupně jeho zdravotní stav zhoršoval, nervové záchvaty pokračovaly a sluhové měli s péčí o něj stále těžší práci - při svých 190 centimetrech výšky vážil okolo 90 kilo. Zemřel v Invalidovně v roce 1926 na tabes dorsalis neboli strnutí šíje. V ústavu tak v poklidu dožil, stejně jako mnozí před ním, kteří zde nacházeli útočiště už od roku 1735.

V roce 1658 sepsal dvaatřicetiletý šlechtic a polní maršálek z florentského rodu Strozziů Petr Strozzi svou závěť. V jejím desátém článku představil svou nadaci, z níž by „sestárlí chudí důstojníci a vojáci zaopatřeni byli jídlem, nápoji, šacením a jinými potřebami, aby na tom žili a nuceni nebyli po věrných a dlouholetých službách válečných žebrati nebo docela ve zkázu přijíti“. Podmínkou k přijetí bylo římskokatolické náboženství a invalidita získaná pouze „ve vojště Nejjasnějšího arcidomu Rakouského“.

Nadační ústav měl spravovat pražský arcibiskup. S výstavbou vlastní budovy se počítalo ve východočeských Hořicích. Nakonec ale zařízení nevzniklo právě tam, ale v pražském Karlíně. Petr Strozzi zemřel bezdětný na zranění ve válce s Turky v roce 1664 a jeho závěť zaplnila mezeru v sociální síti státu.

Invalidní vojáci a staří vysloužilci do té doby totiž prožívali neutěšený život a stáří. Buď dosluhovali u své vrchnosti jako biřici či drábové, nebo končili ve špitálech a chudobincích či chorobincích. Poslední a nejhorší alternativou se stávala žebrota.

Díky dalším dárcům peníze v nadaci přibývaly, ale k založení stavby pro vysloužilce došlo až mnohem později z podnětu císaře Karla VI. Ten využil nadačních prostředků a základní kámen k Invalidovně na Špitálském poli u Prahy položil v srpnu 1732.

Vlastní budova, navržená architektem Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem, otevřela oficiálně svou bránu v roce 1737. První churavci ji však tou dobou obývali už dva roky. V polovině 19. století zaplnilo Invalidovnu už 1404 lidí.

Mezi lety 1922-1927 v ní vytvořil své rané dílo významný český fotograf, představitel meziválečné avantgardy Josef Sudek. Pobýval v ní poté, co ve Velké válce přišel na italské frontě po zásahu granátem o pravou ruku. Život v Invalidovně ubíhal svým tempem.

„Pán Bůh zaplať, je to tady dobrý. Páni mne mají rádi, dobře se mám, ráno ve čtyři mi varta odemkne bránu, jdu se podívat na execirák (vojenské cvičiště),“ pochvaloval si Invalidovnu v roce 1924 nejstarší vysloužilý voják republiky Jan Wolf, bývalý polní myslivec.

Narodil se v roce 1840 a vojenská služba mu začala u polních myslivců o dvacet let později. Účastnil se prusko-rakouské války v roce 1866 a poté se živil jako ponocný a obecní strážník.

Ke stáru od roku 1924 bydlel v Invalidovně a tam také v roce 1930 oslavil své devadesáté narozeniny.

Velitel ústavu mu tehdy předal peníze, dýmku, tabák a láhev likéru. Stařík se chlubil obdivuhodnou pamětí a fyzickou svěžestí. Od velitelství Invalidovny si vymohl, aby směl v době před snídaní ve čtyři ráno na procházku po vojenském cvičišti a parku patřícím k areálu. To byla výjimka, Invalidovna měla svůj daný řád.

V Invalidovně se vstávalo v šest ráno a uléhalo v deset večer. Podle místní legendy zastával funkci bubeníka, který ohlašoval budíček a večerku na počátku 20. století, jakýsi ožralka. A to až do okamžiku, kdy se v ochmeleném stavu ubíral navečer za svou povinností a před vraty jej zastihl prudký poryv větru. Buben se začal převracet, klátil se ze strany na stranu a nebožák se do jeho řemene tak zamotal, že se málem udusil.

Našli jej už modrajícího kolemjdoucí známí a „od té doby přestalo navždy vytrubování a bubnování večerky“.

Invalidé žili pohromadě v jedné ubytovací místnosti, takzvané ubikaci. Pobývalo jich tu až pětatřicet. Soukromí prakticky neexistovalo. Umývárny s vanami užívali společně. Lépe na tom byli důstojníci, často i s rodinami, kterým přidělovali takzvané galeriové byty přístupné po točitých schodech. Invalidovna představovala jakousi minivesnici. Děti vysloužilců v ní navštěvovaly vlastní školu, měla i do roku 1891 vlastní pivovar u úpatí Vítkova, dále pekárnu a kantýnu, v níž se vařilo pro celý ústav.

Nechyběly ani obchody - v přízemí vysloužilci nakupovali v obchodě řeznickém, krupařském, hokynářském. A zašli i do trafiky pro tabák i klevety. Prodejci zpravidla patřili k civilistům, trafikant dostal v Invalidovně i byt.

V Invalidovně nejvíce nemocných mužů trpělo sešlostí věkem, rozedmou plic, ochrnutím, nervovým zhroucením po amputacích. Měli k dispozici nemocnici s lékárnou a s vojenskými lékaři, jejíž součástí byl i slepecký ústav. Žili v ní ale i lidé relativně mladí a ne tak vážně nemocní. Vykonávali úklidové a dozorčí služby v samotné budově. Někteří pracovali i mimo ústav, například jako hlídači v galeriích a muzeích. Jistý vysloužilec Jan Bašta vykonával dozor v pražském Belvedéru „k úplné spokojenosti všech“.

I ti více postižení dostali šanci vyhnout se zahálce a zaměstnat se. Slepci například pracovali v kartáčnické dílně, jejíž výrobky - kartáče, košťata, smetáky, mazáčky na koňské podkovy - se dobře prodávaly. Někdy invalidé začínali i nový život - žádali velitelství Invalidovny o povolení k sňatku a leckdy se poté z ústavu vystěhovali. (Ten ostatně platil pro mladé rodiny i porodní bábu.)

Důstojníci jako privilegovaná vrstva nepracovali - bavili se v severním traktu v čítárně a důstojnickém kasinu se salonními zrcadly a zeleně potaženými pohovkami. Tam hráli karty a poslouchali koncerty. Na rozdíl od obyčejných „pěšáků“ vlastnili peníze, které mohli utrácet. K Invalidovně patřil i domácí soud s auditorem a vězení s dvanácti celami - ne každý veterán se chlubil příkladným chováním.

V srpnu 1930 si vojín Alexandr Reif, šofér I. autoroty z Vršovic, postavil na nádvoří Invalidovny auto - majetek ministerstva národní obrany. Poprosil hlídače ústavu, aby mu na něj občas koukl, a šel se podívat na cirkusové představení. Po jeho konci se vrátil pro vůz, kterým měl odvézt generála Aloise Eliáše do jeho bytu. A podivil se - v autě chybělo všechno nářadí.

Nakonec se prokázalo, že je „čmajznul“ sedmatřicetiletý válečný invalida Josef Drda. Právě s krádežemi vedení Invalidovny bojovalo nejvíc. Následovalo opilství. Tak například v roce 1921 přijali do ústavu jednapadesátiletého válečného poškozence Jana Svobodu. Zpočátku se choval vzorně, to jej ale nakonec opustilo, vykrádal se z budovy, opíjel se a několikrát jej zatkli pro žebrotu. Vedení Invalidovny nakonec Svobodu poslalo na protialkoholní léčbu.

S alkoholem se pojily bitky, vzájemné urážky a nejrůznější surovosti. A to i u personálu. Dvaadvacetiletý vojín František Lechnýř „si kroutil vojnu“ v ústavní nemocnici a projevoval se všelijak.

Půjčoval si u pacientů, klímal při službě v nemocnici, vytrácel se, kdy chtěl a jak chtěl. V roce 1925 při letní bouřce „lehl si do postele jednoho chorého a spal tak tvrdě, že za prudké bouře se vůbec neprobudil a musel býti nemocným vyburcován, aby zavřel okna“. Stálo ho to ztrátu dovolené.

Jinak tresty v Invalidovně nepatřily k nijak drsným - domácí vězení, prosté věznění, odejmutí kuřiva. Pouze velké krádeže či znásilnění končily u vyšších instancí, například divizního soudu v Praze. Přes všechny nesnáze Invalidovna své poslání splnila. Sociálně válečné invalidy zabezpečila a poskytla jim zázemí.