Jak byl zvolen sametový prezident

Prezidentem byl Havel zvolen 29. prosince 1989, více než měsíc po vypuknutí sametové revoluce.

„Bylo to velmi zvláštní. Když jsem v televizi sledoval rozpravu před volbou a viděl jsem, jak mé zvolení doporučují poslanci jménem všech možných státem dosud řízených organizací, od Svazu žen až po Československou lidovou armádu, měl jsem vskutku pocit absurdity. Vždyť titíž lidé ještě před několika dny či týdny hlasitě schvalovali mé stíhání či věznění!“ popsal Havel své pocity z prezidentské volby v knize rozhovorů s publicistou Karlem Hvížďalou Prosím stručně (2006).

„Zajisté hrál v chování parlamentu svou významnou roli strach, ale zároveň v tom byla přítomna – byť třeba jen stopově – jakási odpovědnost za stát... Poslanci vlastně jen přihlédli k reálnému stavu věcí a respektovali – byť možná se zaťatými zuby – obecnou vůli. Nikdo z nás tehdy nevěděl, co by se stalo, kdyby mne nezvolili. Těm lidem vlastně nic jiného nezbývalo, pokud měli aspoň trochu soudnosti,“ dodal Havel.

Po jmenování vlády národního porozumění Mariána Čalfy prezident Gustáv Husák abdikoval. Na uvolněné prezidentské křeslo byl téhož dne, v neděli 10. prosince, při manifestaci u příležitosti Dne lidských práv na pražském Václavském náměstí poprvé veřejně navržen Václav Havel.

Byl to výsledek několikadenních diskusí v rozhodujících grémiích Občanského fóra (OF) a Veřejnosti proti násilí (VPN). V noci na 6. prosince se v krizovém štábu OF usilovně probírala situace, která vznikla po hrozbě premiéra Ladislava Adamce demisí a jeho naznačených prezidentských ambicích.

Otázka musela být zvažována v různých vazbách: mocenských (premiér-prezident), národnostních (Čech-Slovák) i stranických (komunista-nekomunista). Přítomní zástupci VPN nad ránem 6. prosince Havlovu kandidaturu jednoznačně podpořili, ale po třech dnech - s ohledem na veřejné mínění na Slovensku - ji byli nuceni podmínit: nový prezident bude v úřadě pouze do svobodných voleb, aby se poté mohl o nejvyšší státní úřad ucházet i na Slovensku velice populární Alexander Dubček.

Václav Havel tuto podmínku přijal. Při odpolední debatě 9. prosince v krizovém štábu OF poznamenal: „Je to silný politický argument pro mě. Šíleně se z něj raduji, protože strašně souzní s mou privátní touhou nesedět na zadku na Hradě pět let.“

Jakmile Václav Havel kandidaturu přijal, muselo se začít vyjednávat s Alexandrem Dubčekem, druhým vážným uchazečem o prezidentský úřad. „Vzpomínám si, že ho nikdo nedokázal nebo se ani neodvážil přesvědčovat, aby své ambice vzdal,“ vyprávěl Havel s odstupem sedmnácti let Karlu Hvížďalovi.

„A tak to nakonec padlo na mne. Byl to jeden z nejabsurdnějších úkolů, které jsem v životě měl: sám kandidát na prezidenta, navíc tak trochu z donucení, měl jsem za úkol někomu jinému vysvětlovat, že se nemá o tuto funkci ucházet. Měl jsem s ním více důvěrných hovorů.“

K žádné dohodě však mezi nimi nedošlo. Oba se pokoušeli přemluvit toho druhého stejným argumentem: že chtějí být prezidenty jen do svobodných voleb a pak z úřadu odejdou. Ani jeden tomu druhému nevěřil, že to myslí vážně. Oba chtěli do funkce hned.

Nicméně 13. prosince na zasedání Koordinačního centra OF Petr Pithart sdělil, že Alexander Dubček nepřímo vyjádřil souhlas s nominací do funkce předsedy Federálního shromáždění a ochotu v takovém případě Havlovu prezidentskou kandidaturu podpořit.

Jak však dosáhnout, aby je komunistický parlament do nejvyšších funkcí zvolil? Vždyť Dubček nebyl ani poslancem a Havla znalo jen malé procento obyvatelstva, a to ještě většinou v negativním světle.

To vše si Havlovi spolupracovníci uvědomovali, včetně těch, kteří měli na starosti volební kampaň. Ta se navíc měla odehrávat v situaci, kdy média spočívala téměř výhradně v rukou protivníka a Občanské fórum mělo pouze nejasně formulovanou možnost tlaku na parlament.

Nového prezidenta mělo podle ústavy do dvou týdnů zvolit Federální shromáždění (FS). Komunisté však přišli s překvapivou iniciativou na referendum (přímou volbu), ačkoli disponovali v parlamentu absolutní většinou.

Předpokládali, že při takovém způsobu volby by dosáhli vítězství, neboť podle bleskových průzkumů veřejného mínění o oblíbenosti kandidátů vedl Ladislav Adamec, s velkým odstupem následovali Alexander Dubček a Valtr Komárek a s ještě větším Václav Havel a Čestmír Císař.

KSČ argumentovala tím, že přímou volbou hlavy státu se vyjeví skutečná vůle lidu a výrazně se posílí demokratické cítění. Dále poukazovali na to, že není vhodné, aby nového prezidenta volil parlament ve starém složení, jenž nemá důvěru veřejnosti.

Kromě komunistického návrhu na referendum se při jednání Federálního shromáždění objevil 13. prosince také návrh lidovecký. Ten doporučoval částečnou rekonstrukci parlamentu odvoláním zkompromitovaných poslanců a doplnění uvolněných míst kooptací, přičemž měla být lhůta ke zvolení nové hlavy státu prodloužena zákonem ze 14 na 40 dnů.

K tomuto návrhu se přiklonilo i Občanské fórum, které zároveň souhlasilo s demonstracemi na podporu Havlovy kandidatury před budovou parlamentu (s možností vyhlášení generální stávky) a rozhodlo se prosazovat veřejnou a jmenovitou volbu prezidenta ve Federálním shromážďění. Lavírování OF mezi revolučním a ústavním řešením bylo bezvýchodné a ukazovalo se, že stěží zabrání vůli KSČ prosadit referendum.

Do této rozjitřené atmosféry vstoupil premiér Marián Čalfa. Několik dní pozoroval zmatečné počínání Občanského fóra, které rozjelo bombastickou kampaň, a přitom nevědělo, jak svého kandidáta do prezidentského úřadu dostat.

Nechal tudíž 15. prosince přes prostředníka vzkázat, že se chce s Václavem Havlem sejít k jednání mezi čtyřma očima. Schůzka se uskutečnila téhož dne v jedné prázdné kanceláři na úřadu vlády. Komunistický premiér byl již rozhodnut zpřetrhat vazby s mateřskou stranou a vystupovat jako neformální mluvčí státní struktury a jejích nových zájmů.

Během hodinového jednání Čalfa předestřel prvnímu muži opozice technologii na urychlení procesu mocenské transformace. Vyšel přitom vstříc záměru Občanského fóra, tj. spořádanému a rychlému předání moci v rámci právní a ústavní kontinuity.

Nejdříve slíbil, že se postará o to, aby komunističtí poslanci již nadále neprosazovali přímou volbu prezidenta a podrobili se vůli demokratického hnutí reprezentovaného OF a VPN. Souběžně s tím zařídí, aby lhůta ke zvolení nového prezidenta byla prodloužena jen do 29. prosince.

V rámci předloženého harmonogramu dále přislíbil, že napomůže tomu, aby Federální shromáždění akceptovalo Václava Havla jako jediného prezidentského kandidáta a zvolilo Alexandra Dubčeka svým předsedou (objasnil také, jak lze zajistit jeho kooptaci do FS za nějakého odstoupivšího slovenského poslance). Všechny změny se měly uskutečnit ústavním způsobem, i když některé, jak připustil, i pod nátlakem.

Jednotlivé kroky na sebe logicky navazovaly a měly vyústit volbou prezidenta. Dohodli se i na vzájemné koordinaci a na utajení dohody. V kruhu přátel posléze Václav Havel řekl, že to bylo vůbec nejdůležitější jednání, jaké bylo dosud vedeno.

Všechny body dohodnutého scénáře obě strany v příštích dnech splnily. Premiér Čalfa vystoupil 19. prosince ve Federálním shromáždění s programovým prohlášením a současně jménem vlády vyzval poslance, aby v zájmu politické stability zvolili Václava Havla československým prezidentem.

Všichni vystoupivší poslanci (včetně komunistických) unisono návrh podpořili, i to, aby se volba uskutečnila ještě v roce 1989. O týden později pozměnilo FS text prezidentského slibu (byla vypuštěna pasáž o věrnosti socialismu) a schválilo návrh na kooptování nových poslanců - tj. jejich zvolení přímo parlamentem namísto doplňovacích voleb.

Mezi prvními 23 kooptovanými poslanci byl 28. prosince také Alexander Dubček, jehož plénum vzápětí zvolilo předsedou Federálního shromáždění. Příští den pak řídil slavnostní zasedání FS, které zvolilo nejvýznamnějšího muže opozice prezidentem republiky.

Při slavnostní volbě ve Vladislavském sále 29. prosince 1989 nebyl nikdo proti a nikdo se nezdržel hlasování. Přítomno bylo 326 z 350 poslanců a mezi hlasujícími bylo 93 procent těch, kteří byli do FS zvoleni v roce 1986.