Článek
Lidé při Pražském povstání podle Hřiba šli bojovat na barikády za svou svobodu, i když si byli vědomi převahy nacistů. „Na památku těchto lidí, kteří se nebáli vzít svůj osud, osud svého města do vlastních rukou, nesmíme nikdy zapomenout," uvedl. I díky nim byl podle primátora nacistický odpor na českém území zlomen a národ mohl získat zpět svou čest.
Je proto podle něj třeba si připomenout, že Rudá armáda dorazila do Prahy až poté, co se 8. května Němci vzdali České národní radě. „Sověti tak přijeli do města fakticky svobodného a nenesli hlavní zásluhu na jeho osvobození, i když si ji z politických důvodů připisovali a stále rádi připisují,” poznamenal.
Rudá armáda přijela na konci války do již svobodné Prahy, míní Hřib
Nikdo podle Hřiba nezpochybňuje roli Sovětského svazu na ukončení druhé světové války. „Je ale třeba na něj pohlížet také jako na jednoho ze strůjců tohoto nejkrvavějšího konfliktu v dějinách lidstva, který byl po první dva roky války spojencem nacistického Německa,” řekl.
S tím nesouhlasí odborník na moderní dějiny slovanských národů Jan Rychlík z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
„SSSR válku nevyvolal, to je nesmysl. Ale i kdyby ji vyvolal, tak by to z hlediska nás Čechů vůbec nevadilo. Válka byla totiž ve skutečnosti pro Čechy v roce 1939 jedinou možností, jak obnovit státní samostatnost. Česká otázka nebyla po vzniku protektorátu totiž řešitelná jinak než válkou. Stála mnoho životů, ale jinak to nešlo,” napsal Novinkám a dodal, že jsou ještě důležitější věci než mír – lidská důstojnost a svoboda.
Příjezd rudoarmějců do Prahy (9. května 1945)
Podle historika a pedagoga Zbyňka M. Dudy se nyní znovu překrucují historická fakta. „Nejde jen o to, kdo se svorně podílel na zrodu 2. světové války, na zničení Polska a dalších evropských států, ale také o to, kdo vydatně podporoval od roku 1941 SSSR, jenž se musel bránit obrovské převaze – bez pomoci USA by to stěží bylo možné. Kromě Sovětů to byli Američané, kteří jako jediní vedli čtyři fronty současně: Africkou, Atlantskou, Pacifickou a Evropskou,” vyjmenoval.
Praha a vlasovci osvobodili Koněva, nikoli Koněv Prahu.
Co se týká přímo Hřibova výroku o příjezdu rudoarmějců do již svobodného tuzemského hlavního města, s tím už historici příliš problém nemají. Vědecký pracovník Historického ústavu Akademie věd ČR Vojtěch Kyncl tvrdí, že primátor vystihl situaci „velmi přesně”, zmíněný historik Duda se s tím „plně ztotožňuje”.
„Jde o výrok v zásadě správný,” sdělil Novinkám i David Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), který se profesně orientuje též na období druhé světové války, hlavně s důrazem na dění na Ukrajině.
Před 75 lety začalo Pražské povstání
Ranní české zvolání dne 5. května 1945, kdy hlasatel Zdeněk Mančal oznámil: „Volá český rozhlas, voláme všechny Čechy...”, jímž dal podnět k bojové domácí operaci nazvané Pražské povstání, posléze podle Dudy zapadlo do směsice všech závěrečných zvratů 2. světové války v Evropě. Ve dnech 5. až 8. května vyrostly stovky barikád, na kterých bojovaly tisíce lidí z celé oblasti Protektorátu Čechy a Morava, přičemž více než 3000 z nich dalo své životy na oltář vlasti. „V rozhodující chvíli přispěchaly barikádníkům na pomoc dobře vyzbrojené oddíly Ruské osvobozenecké armády (ROA) pod velením generála Buňačenka. V bojích do 7. května padlo více než 300 příslušníků ROA,” řekl Duda Novinkám.
Pražské povstání, snímek z 5. května 1945
Samotné první mechanizované brigády tzv. 1. ukrajinského frontu (vojenská formace Rudé armády za 2. světové války – pozn. red.) se podle historika Svobody dostaly na pražské předměstí 9. května ve 4 hodiny ráno, tedy půl dne po kapitulaci vojska Rudolfa Toussainta, německého generála, který 8. května 1945 v 16:00 před Českou národní radou v čele s Albertem Pražákem podepsal kapitulační protokol o stažení Němců z Prahy a ponechání těžkých zbraní v Praze.
Pomník rozporuplným vlasovcům? Ani historici nejsou zajedno
Z Koněva osvoboditele Koněv osvobozený
„Onoho 9. května přes den však v Praze vzplanuly ještě místní menší přestřelky s fanatickými nacisty, kteří nebyli ochotni se vzdát. Ze 30 rudoarmějců, kteří v hlavním městě toho dne zahynuli, v nich podle ruského historika Kirilla Alexandrova zahynulo 10. Přesto platí, že to Praha s vlasovci osvobodili Koněva (maršál Ivan Koněv, velitel vojsk Rudé armády na východní frontě – pozn. red.), nikoli Koněv Prahu,” uvedl Svoboda.
„K tomu, jak jsme osvobodili Koněva, jen upřesnění: Sovětům totiž odpadly líté boje o každý dům. Bylo to to nejlacinější vítězství snad za celou válku,” doplnil.
Generál Vlasov se svými vojáky
Ne všichni zemřelí rudoarmějci padli v bojích
Také historik Kyncl připomněl, že Praha byla 9. května už pod kontrolou povstalců, ovšem zároveň zdůraznil, že bez tlaku Rudé armády by bylo povstání nakonec utopeno v krvi. „Stejně tak je ale faktem, že kdyby Sověti neujišťovali americké velení o své včasné pomoci Praze, byli by Američané ve městě již o dva dny dříve, a tím by padl argument SSSR o své sféře vlivu, kterým zaštiťoval svoji politiku ve střední Evropě dalších padesát let,” vysvětlil pro Novinky.
Nevybuchlá puma v Liberci? Sovětský nálet z 9. května 1945, shodují se historici
„Rudá armáda tedy při závěrečných bojích ztratila tři desítky mužů. Tato fakta jsou nezpochybnitelná, ale pro úplnost k nim přidejme poslední údaje ruského badatele Vladimira Pomortzeffa, žijícího v Praze, který si dal k 75. výročí od ukončení války za úkol prozkoumat ruské státní archívy, aby mohl spolehlivě určit, kdo je na pražských Olšanech pochován, kde a na co zemřel. Po roce 1945 československá vláda přidělila zdarma Sovětům pozemek (totéž představuje britský, rumunský a bulharský vojenský hřbitov), kde je dodnes centrální místo padlých rudoarmějců jak na území Prahy, tak i celé republiky, čímž se dosáhlo počtu kolem 500 pohřbených mužů. Badatel zjistil mnohé nedostatky v archivních zdrojích (špatně uvedená jména a hodnosti), ale hlavně potvrdil, že v samotné Praze padlo kolem 30 příslušníků RA, ostatní pak na různých místech Slezska, Moravy a Čech, ale ne vždy v bojích, nýbrž utopením, sebevraždami a alkoholickým zmožením. Své poznatky předal Velvyslanectví Ruské federace v Praze, které potvrdilo, že v brzy provede nezbytné opravy, aby vše ladilo s historickými fakty,” popsal Duda.
Hrob jednoho z příslušníků rudé armády na pražských Olšanských hřbitovech
Pomník u masového hrobu příslušníků ROA na Olšanských hřbitovech v Praze
„Devátý květen byl nepochybně významným dnem," uvedl Jan Rychlík ve svém nedávném článku pro deník Právo. V období tzv. reálného socialismu se stal podle něj nejprve hlavním, a pak i jediným státním svátkem. Legitimita komunistického režimu a spojenectví se Sovětským svazem se opíraly právě o osvobození země sovětskou armádou.
Na skutečnost, že naprostá většina státu byla skutečně osvobozena z východu, by dnes řada politiků nejraději zapomněla.
Po roce 1989 přestal být příchod sovětské armády do Prahy v květnu 1945 explicitně připomínán: proto byl už v roce 1990 přesunut státní svátek z 9. na 8. května, tedy dne kapitulace Německa a konce války v Evropě. Byla také zvýrazňována role Pražského povstání jako hlavního činitele osvobození.
Jenže to jsou „jen” události v Praze. „Na skutečnost, že naprostá většina státu byla skutečně osvobozena z východu, by dnes řada politiků nejraději zapomněla,” konstatoval Rychlík.
Rusko zahájilo trestní stíhání kvůli odstraněné soše Koněva
V souvislosti s odstraněním pomníku maršála Ivana Koněva radnicí Prahy 6 se tak znovu rozhořela vášnivá diskuse na téma, kdo vlastně osvobodil hlavní město. Byli to samotní pražští povstalci bojující na barikádách, anebo vojska maršála Koněva, která přispěchala Praze na pomoc? Anebo to snad byla dokonce Ruská osvobozenecká armáda (ROA) generála Vlasova, bojující nejprve na straně Němců?
| Výběr z textu historika Jana Rychlíka pro Právo (2. května 2020): |
|---|
| Na přelomu let 1944 a 1945 byly v protektorátu obnoveny už starší pokusy o vytvoření vrcholného odbojového orgánu – České národní rady (ČNR). Základem byla moravská odbojová organizace „Rada tří“, ilegální Ústřední rada odborů (ÚRO), působící jako stínová organizace v rámci oficiální kolaborantské Národní odborové ústředny zaměstnanecké (NOÚZ) a IV. prozatímní ilegální výbor KSČ, který se po faktickém rozbití komunistického odboje v roce 1943 znovu zformoval. |
| Nejprve bylo 24. února 1945 utvořeno pracovní předsednictvo příštího vrcholného orgánu a 29.–30. dubna se ČNR ustavila v konečné podobě. ČNR měla 24 členů, kteří pracovali v různých odborných komisích, fakticky však rozhodující vliv měli členové původního předsednictva. Předsedou se stal profesor Albert Pražák, přední osobnost české kultury, prvním místopředsedou Josef Smrkovský, reprezentant komunistického odboje. ČNR hodlala v závěru války vyvolat v protektorátu povstání a převzít veškerou moc. V politickém ohledu ale uznávala svrchovanost čs. vlády jmenované 4. dubna v Košicích, které potom měla být moc předána. |
| Počátkem dubna 1945 se sovětská armáda objevila na Moravě. Současně 18. dubna 1945 překročila na západě u Aše předválečné čs. hranice 3. americká armáda postupující z Bavorska. To vše zvýšilo výbušnou situaci v protektorátu. Pád Berlína a sebevražda Adolfa Hitlera 30. dubna 1945 pak vyvolaly spontánní hnutí mezi českým obyvatelstvem, které začalo odzbrojovat již značně demoralizované německé vojáky. |
| Nejprve se tak stalo v Přerově 1. května 1945, kde byla veřejně vyhlášena Československá republika. Z Přerova se povstání šířilo do okolních obcí a měst a už 2. května zasáhlo rovněž Olomouc. Přivolané jednotky SS tentokráte ještě povstání potlačily, avšak už následující den – 3. května – vypuklo nové povstání, tentokrát v českém Nymburku a v severovýchodních Čechách v oblasti Semil. |
| Jiskry přeskakovaly a povstání se nezadržitelně posunovalo na západ, směrem ku Praze. Dne 4. května odpoledne už v hlavním městě došlo k prvním nepokojům: obyvatelstvo místy odstraňovalo německé nápisy a symboly, vyvěšovalo čs. vlajky, někde demonstrativně pálilo obrazy Hitlera nebo německé nacistické vlajky. |
| Ve stejné době se zaktivizovala i protektorátní vláda, v jejímž čele stál od 19. ledna 1945 Richard Bienert, do té doby ministr vnitra. Bienert se jako vysoký rakouský policejní úředník zasloužil o pokojné provedení převratu v Praze 28. října 1918 a hodlal i nyní postupovat podle stejného scénáře. |
| Po dohodě s některými dalšími ministry se ráno v sobotu 5. května 1945 dostavil ke K. H. Frankovi, kterému předložil požadavek, aby s ohledem na to, že „říše již nemůže poskytovat Čechům ochranu“, byl protektorát zrušen. Moc měla být ihned zcela a bezpodmínečně odevzdána do rukou české vlády. Přítomného vojenského velitele Prahy generála Rudolfa Toussainta rovněž ultimativně požádal, aby německá armáda opustila město. Tváří v tvář realitě Frank i Toussaint s požadavky souhlasili, žádali jen, aby i z české strany byl zachován klid. Bienert slíbil v tomto smyslu ihned promluvit do rozhlasu. |
| Při pokusu použít městský rozhlas, jehož vysílací zařízení bylo ve Staroměstské radnici, byl Bienert povstalci zadržen a odveden do sídla České národní rady. ČNR prohlásila se až na další za jediný legitimní orgán státní moci v českých zemích. Protektorát prohlásila za zrušený. |
| Během 5.–7. května nabylo povstání právě v Praze masového charakteru a bylo potom proto později nazýváno „pražským“, ačkoli ve skutečnosti probíhalo na různých místech po celých Čechách, takže vhodnějším označením je spíše „květnové povstání“. |
| Němečtí vojáci armádní skupiny „Střed“ dislokované v Čechách v této době již měli jen jediné přání, totiž nepadnout do sovětského zajetí, ale dostat se do mnohem snesitelnějšího zajetí amerického. K průchodu k Američanům ale potřebovali udržet pod kontrolou hlavní komunikace a především Prahu jako důležitý dopravní uzel. Maršál Ferdinand Schörner, velitel skupiny „Střed“, jehož štáb sídlil ve Velichovkách u Jaroměře, poslal proti Praze tanky, jenže proti nim vyrostly ve městě stovky barikád, které učinily komunikace neprůjezdnými. Tehdy na pomoc Praze přišly také jednotky ROA, tj. kolaborantských jednotek složených ze sovětských zajatců a bojujících v poslední fázi války na straně Němců. |
| Část těchto jednotek, v Čechách obecně označovaných podle jejich velitele generála Andreje Andrejeviče Vlasova jako „vlasovci“, v té době rovněž ustupovala na západ s cílem dostat se do amerického zajetí a opětovnou změnou stran si chtěla před Američany vylepšit svůj vlastní obraz. Z čistě vojenského hlediska byla jistě i pomoc ROA vítaná, avšak ČNR si velmi dobře uvědomila politické následky, pokud by tuto pomoc přijala i oficiálně. Po krátkém váhání ji proto odmítla. „Vlasovci“ potom z Prahy odtáhli směrem na západ. |
| Dne 5. května osvobodila americká armáda Domažlice a 6. května vtáhla do Plzně, takže byla nyní vzdálena jen asi 100 km od Prahy. Velká část obyvatelstva i nekomunistické složky odboje v České národní radě očekávaly, že se Američané objeví už za několik hodin v Praze a předstihnou tak sovětskou armádu, která byla momentálně od Prahy mnohem dál – v Berlíně a na Moravě. |
| Komunisté v ČNR naopak o americkou pomoc příliš nestáli, neboť si uvědomovali propagační význam osvobození Prahy sovětskou armádou. To samozřejmě věděl i Stalin. Proto již dříve sovětské velení uzavřelo se spojeneckým vrchním velením v Evropě dohodu o hranici mezi americkou a sovětskou zónou v Čechách, která byla stanovena na linii Kraslice (městečko na saské hranici v Krušných Horách severozápadně od Karlových Varů) – Rokycany – Netolice – Horní Dvořiště (obec na hranici s Rakouskem) – Linec. |
| Na tuto linii postupu americká armáda skutečně dorazila 7. května 1945 a zde se postup zastavil. Opakovanou žádost velitele 3. americké armády generála George Pattona o umožnění postupu dále na Prahu vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě generál Dwight Eisenhower odmítl. Pro Američany nemělo obsazení Prahy větší politický význam: stejně jako Britové už tehdy celkem počítali s tím, že Československo bude tak jako tak v sovětské sféře vlivu a kvůli tažení na Prahu si nehodlali znepřátelit Sovětský svaz, jehož vojenskou pomoc potřebovali v dalším boji proti Japonsku. |
| Dne 7. května 1945 v 2:41 hodin ráno podepsalo německé velení v hlavním štábu spojeneckých vojsk ve francouzské Remeši bezpodmínečnou kapitulaci platnou od 8. května ve 23:01 středoevropského času, tj. z hlediska protektorátu, kde platil v té době letní (východoevropský) čas, od 0:01 hod. 9. května. Protože Schörner z Čech utekl, dodal si Toussaint odvahu a dojednal během 8. května s Českou národní radou rovněž kapitulaci pod podmínkou, že budou zastaveny bojové akce a německé armádě bude umožněn volný odchod na západ. |
| Dne 8. května odpoledne německá armáda z Prahy skutečně odtáhla. V časných ranních hodinách 9. května dorazily do Prahy nejprve ze severu přes Krušné hory početné sovětské jednotky 1. ukrajinského frontu a týž den o několik hodin později od východu ještě vojska 2. a 4. ukrajinského frontu. |
| Osvobodila tedy sovětská armáda Prahu? Ano i ne – záleží na úhlu pohledu. Z čistě vojenského hlediska nikoliv, protože německá armáda už ve městě nebyla. Rudá armáda zde narazila jen na malé zbytky bránících se fanatiků z SS, kteří se buď nechtěli vzdát, anebo spíše nestačili včas odejít na západ. Ovšem věc je ve skutečnosti složitější: generál Toussaint by nekapituloval, kdyby nebyla už 7. května podepsána všeobecná kapitulace v Remeši, a ta by zase nebyla podepsána, kdyby sovětská armáda nestála v Berlíně. |
| Oběti přinesené sovětskými vojáky a důstojníky při osvobozování Československa jsou hodné úcty a bylo by urážkou mrtvých je jakkoliv zlehčovat. Jinou věcí je ale politický odkaz osvobození Prahy. Sovětský svaz totiž z osvobození po dalších čtyřiačtyřicet let vyvozoval závěr, že hranice sovětského vlivu je tam, kam vstoupila noha sovětského vojáka. |
