Hon na generála Píku skončil před 70 lety justiční vraždou

Dopis předal synu Milanovi, který se svou manželkou Taťjanou a Píkovým obhájcem Rastislavem Váhalou sdíleli poslední hodiny jeho života. Podle Váhalových pamětí byl generál naprosto klidný. Opakoval, že je nevinen a stal se obětí zvůle politických nepřátel.

„Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti,“ vysvětloval adresátům své poslední vůle, „studí mě však lítost nad tím, že zmizela spravedlnost, pravda a šíří se nenávist, mstivost. Zmizel smysl pro snášenlivost, pro svobodu myšlení a projevu. Jak lehce se pravda překroutila v pravý opak a není dovoleno dáti jediného svědectví a důkazu k obhájení pravdy.“

„Pokud jde o můj ,zločin‘, který mám smýt krví, věřte, že v těch tragických chvílích nezatěžuji svědomí hříchem a lží, když vám říkám, že jsem úplně nevinný a že se za mě nemusíte stydět,“ snažil se dvaapadesátiletý muž uklidnit své nejbližší.

„Věřte, že jsem ze všech sil obhajoval, všemi použitelnými prostředky a schůdnými cestami bojoval za náš stát a jeho nezávislost a že jsem se vystříhal všeho, co by mu mohlo škodit. Ve válce jsem se snažil sjednotit všechny proti hitlerismu. Spojil jsem se s každým, kdo nám při tomto úkolu pomáhal.

Věřil jsem prezidentovi republiky, plnil jsem rozkazy vlády a nadřízených jako poctivý voják, který měl to štěstí bojovat za ujařmený národ. Dokumenty, svědkové a historici později jasně dokážou, že jsem pro urychlení spojeneckého vítězství přispěl měrou nemalou, že jsem udržoval víru v Sovětský svaz a jeho vítězství po celou válku a první léta snad jediný vůbec. V době, kdy celý svět nevěřil a očekával zhroucení SSSR. Historie se nedá lehce falšovat.

O procesu vám jednou podrobně řeknou obhájci, nechci se zabývat tendenčností či pomstou. Věřte, že jsem žil pro celek. Věřte, že přináším i svou oběť, věřte, že budu umírat klidně.“

Přináším svou oběť a budu umírat klidně? I tato slova myslel Heliodor Píka zcela vážně. Potvrdil je neobvyklým způsobem.

Rozhodnutí o zamítnutí všech žádostí o milost (včetně té poslední, kterou poslal jeho obhájce 20. června 1949 telegraficky prezidentovi Gottwaldovi) přijel do Plzně odsouzenému sdělit předseda senátu státního soudu Otakar Matoušek. Oznámil mu, že výkon trestu bude proveden 21. června v 6.00 hod na nádvoří trestnice.

Generál požádal o dovolení rozloučit se s rodinou, napsat dopisy na rozloučenou a také o kněze. Ve všem mu bylo vyhověno. V šibeničně krátké lhůtě mohli do Plzně přijet pouze syn s manželkou a obhájce. Manželka byla na návštěvě v Hranicích a nebyla telefonicky k zastižení

Generál požádal o dovolení rozloučit se s rodinou, napsat dopisy na rozloučenou a také o kněze. Ve všem mu bylo vyhověno. V šibeničně krátké lhůtě mohli do Plzně přijet pouze syn s manželkou a obhájce. Manželka byla na návštěvě v Hranicích a nebyla telefonicky k zastižení .

Povídali si celou noc. JUDr. Váhala ve svých pamětech uvedl, že generál v těchto okamžicích požádal syna, aby otevřel láhev šampaňského, a poté si s nimi připil na lepší osud republiky.

Tuto epizodu z cely smrti potvrdil autorovi článku osobně Ing. Milan Píka při rozhovoru v roce 1992. Vyprávěl, že na láhev sektu přišla mezi nimi řeč na jaře 1948, kdy byl otec hospitalizován ve střešovické vojenské nemocnici v Praze. Zničehonic při jedné návštěvě Taťjany a Milana Píkových v žertu poznamenal:

„Až se budu s vámi loučit, tak přineste láhev šampaňského a vypijeme si na naše zdraví a na lepší budoucnost našeho národa.“

Milan Píka tato slova nebral vážně. Když však taková situace nastala, vzpomněl si na otcovo přání a láhev s sebou skutečně vzal.

„Generál opouštěl tento svět v přesvědčení, že odchází za spravedlivou věc,“ přibližoval tehdejší okamžiky. „On to byl, který mě, rodinu a prostě nás všechny utěšoval. Byl přesvědčen o své nevině, a proto se odhodlal a nás přiměl k přípitku na šťastnější budoucnost. Velice na mě celá situace zapůsobila a dávalo mi to později sílu při překonávání mnoha překážek.“

Teprve v roce 1968 se podařilo manželce Marii, synovi a JUDr. Váhalovi úspěšně dovést do konce rehabilitační řízení a splnit generálovo poslední přání, které vyslovil těsně před popravou: „Až bude příznivější doba, očistěte mne.“

Heliodor Píka vyrostl ve skromných poměrech. Narodil se 3. července 1897 v rodině koláře v malé slezské vesnici Štítina na Opavsku. V místní škole byl vyhodnocen jako nejnadanější žák, a proto mu rodiče – jako jedinému ze svých šesti dětí – umožnili i za cenu velkého odříkání studovat na českém gymnáziu v Opavě.

Místo plánovaných studií farmacie byl v roce 1915 odveden do armády. Na haličské frontě při první příležitosti přeběhl na ruskou stranu a v zajateckém táboře se přihlásil do vznikajícího čs. zahraničního vojska. Na podzim 1917 odjel jako jeden z prvních dobrovolníků do Francie k tamním čs. legiím a účastnil se bojů na alsaské frontě.

Do vlasti se vrátil v roce 1919 jako poručík a v armádě zůstal. Zpočátku působil na Vojenské akademii v Hranicích, kde se seznámil a po roce oženil s dcerou rolníka Marií Sehnalovou. Z jejich manželství se v roce 1922 narodilo jediné dítě, syn Milan.

Heliodor Píka absolvoval vojenské kurzy a školy (mezi nimi i francouzskou vojenskou akademii v Saint-Cyr a posléze také École Militaire v Paříži). Pracoval poté na generálním štábu a v letech 1932 až 1937 působil jako vojenský atašé v Rumunsku. Po nacistické okupaci se podílel na činnosti vojenské odbojové organizace Obrana národa, z jejíhož pověření odešel na sklonku března 1939 do exilu.

Prezident Beneš poslal podplukovníka Píku do Bukurešti, kde vedl čs. odboj na Balkáně. Vytvořil zde zpravodajskou ústřednu Dora a navázal kontakty s anglickou tajnou službou. Za svůj život mu v příštích měsících vděčilo mnoho čs. uprchlíků, internovaných zajatců a také československých Židů.

Po fašistickém převratu v Rumunsku v říjnu 1940 se musel přesunout do Istanbulu, kde pokračoval v odbojové a zpravodajské činnosti podle směrnic ministra národní obrany exilové londýnské vlády generála Sergeje Ingra. Horké místo v Moskvě

Z jeho a prezidentova pověření zde navázal styky s představiteli Sovětského svazu v zájmu obnovení jednání o zpravodajské spolupráci. V dubnu 1941 odjel s několika dalšími čs. důstojníky do Moskvy, kde se z této skupiny – po napadení SSSR nacistickým Německem a vstupu Sovětského svazu do války – stala oficiální čs. vojenská mise. A Píka z příkazu Beneše jejím náčelníkem.

Stal se nejvyšším čs. vojenským představitelem na území SSSR a nastala nejožehavější etapa jeho válečného působení. Ocitl se ve složité situaci. Musel naslouchat požadavkům čs. exilových úřadů v Londýně, ale posuzovat i potřeby sovětských institucí (čs. zájmy se ne vždy kryly se sovětskými) a k tomu také vnímat postoje čs. vyslance Zdeňka Fierlingera a politiku československých komunistů.

On sám o tom svému obhájci poslední noc před popravou říkal: „Celý život jsem bojoval za samostatnost a nezávislost naší republiky, ale dostával jsem se mezi mlýnská kola dvou politických směrů. Byl jsem voják a jako voják jsem musel respektovat pokyny a směrnice svého ministra národní obrany, prezidenta republiky a naší vlády.“

Dokumenty potvrzují, že se Píka v Moskvě aktivně podílel na projednání a podpisu vojenské smlouvy mezi čs. a sovětskou vládou, měl velký podíl na formování čs. jednotek v SSSR, ale třeba i na přípravách Slovenského národního povstání (vytrvalým urgováním požadavků na zásilky zbraní a munice povstalcům) a také na organizování čs. výsadkových skupin v Sovětském svazu.

Přes všechny problémy a občasné konflikty však Píka nikdy nepožádal o své odvolání. Po válce se vracel do osvobozené republiky jako hrdina, vyznamenaný mnoha řády – mezi nimi i čtyřmi sovětskými.

I když měl v Moskvě s československými komunisty neshody a střety vyplývající z různých politických stanovisek i odlišných představ o poválečném uspořádání státu, bylo po jeho návratu do Prahy zdánlivě vše v nejlepším pořádku.

Stal se podnáčelníkem pro zvláštní účely u Hlavního štábu čs. branné moci a z titulu nové funkce měl na starosti styk s vojenskými představiteli cizích států a zastupoval armádu při různých příležitostech.

Podílel se také na přípravě mírových jednání a účastnil se mírové konference v Paříži (v červenci až říjnu 1946). Po návratu z Francie byl povýšen na divizního generála a jmenován do funkce zástupce náčelníka Hlavního štábu.

Jistě mohl předpokládat, že jeho političtí odpůrci z časů jeho působení v Moskvě nezapomněli a toužili vyrovnat si „válečné účty“. Představoval pro ně silného a informovaného protivníka, který nesouhlasil s přístupem komunistů k poválečnému vývoji ani s jejich pojetím armády. Netušil však, že už několik měsíců po válce začal hon na jeho osobu, který skončí vykonstruovaným procesem a hrdelním rozsudkem…

Již v roce 1946 si nechal náčelník 5. oddělení Hlavního štábu (vojenské kontrarozvědky) a někdejší šéf obdobné zpravodajské instituce v 1. čs. armádním sboru Bedřich Reicin dovézt část londýnského archívu a začal studovat spisové materiály, zejména depeše vyměňované mezi Londýnem a Moskvou.

Podle svědectví Ludmily Řičicové-Uhlířové (v letech 1946 až 1949 sekretářky 5. oddělení) se Reicinova pozornost časem soustředila právě na Heliodora Píku. Reicin nařídil odposlech jeho služebního i soukromého telefonu, kontrolu pošty a sledování na zahraničních cestách.

Po komunistickém mocenském převratu byl generál Píka – podle svědectví tehdejšího ministra národní obrany Ludvíka Svobody – již koncem února 1948 z armády propuštěn. Údajně na příkaz generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského a se zdůvodněním, že je to preventivní opatření proti politické nespolehlivosti, datující se z let zahraničního odboje.

„Na konci února 1948 jsem se otce zeptal, co teď bude,“ vzpomínal Milan Píka na stránkách časopisu Reflex v roce 2008. „Mě pověsí na první lucerně, odpověděl. Znělo to jako žert, tak jsme se k tomu nevraceli. Věděl, že je sledován, ale nechtěl zvolit exil. Několikrát jsme o tom spolu mluvili. Vždycky zdůrazňoval: Milane, já tady zůstanu.“

Ani jeden z nich netušil, že právě v těchto dnech – jak ukázaly pozdější výpovědi několika Reicinových podřízených – plánoval šéf 5. oddělení únos generála Píky do Rakouska, ale nakonec od toho upustil.

Nuceného volna po vyhazovu z armády tak Heliodor Píka využil k léčení a na konci března podstoupil ve vojenské nemocnici operaci žlučníku. Přímo na nemocničním lůžku však byl – bez jakékoli právního podkladu – ještě v průběhu rekonvalescence 5. května 1948 zatčen a odvezen do konspirační vily ve Střešovicích.

Sám Reicin hned druhý den začal s výslechem. Ukazoval Píkovi z kontextu vytrhané odstavce z jeho válečných depeší a tvrdil, že se svými informacemi dopouštěl velezrady.

Celé to měl sestavené tak, aby vznikl dojem, že Píka aktivně spolupracoval s britskou zpravodajskou službou během druhé světové války a že Sovětskému svazu výkonem své funkce náčelníka čs. vojenské mise nepřinesl žádný užitek, ale naopak záměrně a s nepřátelskými úmysly brzdil rozvoj čs. jednotek na východě.

V tomto duchu bylo po týdnu na Heliodora Píku vypracováno trestní oznámení, podepsané náčelníkem Hlavního štábu generálem Bočkem. Ani další výslechy však nepřiměly Píku k jakémukoli doznání k činům z obvinění.

Tehdy se zrodil vyfabrikovaný dokument, který měl doložit Píkovu spolupráci s britskou tajnou službou i po válce a pro obžalobu se stal podstatným „důkazem“ jeho trestné činnosti. Výrobu pseudodokumentu nařídil Reicin a okolnosti jeho vzniku byly osvětleny až při rehabilitačním řízení v roce 1968.

Generál Píka se v květnu 1946 zúčastnil v Londýně oslav vítězství nad Německem. Program pobytu organizoval tehdejší londýnský vojenský atašé Josef Kalla. Jeho součástí bylo i společenské setkání v Travellers Clubu za přítomnosti Píky, Kally a vedoucího britské špionážní služby generála Davidsona.

Kalla o této akci podal nadřízeným agenturní zprávu a Reicin její obsah mistrně překroutil pro svoje záměry – ale až v roce 1948. Nechal totiž o schůzce v Travellers Clubu vytvořit novou agenturní zprávu, ale takovou, aby vypadala, jako by si inkriminované setkání zaznamenali přímo v londýnské ústředně Intelligence Service a naše ofenzivní zpravodajství ji za zvláštních okolností získalo.

V roce 1968 prohlásila svědkyně Ludmila Řičicová-Uhlířová, že tehdy nesla Reicinův český koncept zprávy překladatelce, aby ho přeložila do angličtiny: „Osobně jsem jí potom odnášela honorář s příplatkem za rychlost a za požadovanou míru utajení.“

V polovině května 1948 se vyšetřování ujal JUDr. Karel Vaš, který později, v roce 1955, tvrdil: „Nepoužil jsem při výsleších ani psychického, ani tělesného nátlaku. Píka se během asi deseti dnů přiznal ke své trestné činnosti a k výzvědné činnosti.“

Zcela jiný názor na průběh a výsledek výslechů však měl generál Píka, který musel tři měsíce prožít v izolaci a samovazbě. „Zdůrazňuji, že protokoly jsou nepravdivé, formuloval je dr. Vaš, komolí skutečnosti,“ psal 19. února 1949 v motáku synovi tři týdny po skončeném procesu.

„Obsah, smysl a formulace je tendenční výmysl dr. Vaše. Odmítal jsem podepsat, odmítal jsem při každém výslechu smysl formulace, dr. Vaš však tvrdil, že podpis nepotřebuje a že vůbec nebude vyslýchat. Dvakrát přerušil výslech na 14 dnů, vyhodil mě. Proto jsem si přál co nejdříve před soud, kde bude dovoleno mluvit a všechno vysvětlit. Byl jsem přesvědčen, že musím být osvobozen, proto jsem podepsal i tendenční výklad dr. Vaše. U soudu nebylo dovoleno se přesně vyjádřit. Svědkové mých protokolů jsou zapisovatelé.“

Hlavní přelíčení se konalo 26.-28. ledna 1949 v Praze a bylo neveřejné. Generál Píka samozřejmě netušil, že o rozsudku – trestu smrti provazem – bylo už předtím rozhodnuto 21. ledna 1949 při zasedání vojenského komitétu ÚV KSČ.

Hned po procesu v jiném motáku svému synovi a potažmo budoucím generacím vysvětloval: „Za války jsem pracoval se spojenci bez rozdílu, zda je to Intelligence Service, nebo politik či voják. Po válce jsem společensky s jedním poobědval, s jinými v Praze též jednou poobědval a s třetím povečeřel.

V rozhovoru jsem hájil naši politiku se SSSR, hájil jsem Sovětský svaz. Stykem s Intelligence Service jsem prý zradil vlast. Dále jsem se dopouštěl zločinu, že jsem plnil rozkazy prezidenta republiky a naší londýnské vlády. U soudu nepřipustili jediného svědka, jediného dokumentu a z archívu vybrali jen zprávy nepříznivé. Proces není justičním omylem, ale politickou vraždou.“