Emanuel Moravec: z vlastence apoštol národní zrady

Všechny tím překvapil, neboť patřil k uznávaným osobnostem českého veřejného života. Jak je možné, že se nedávný stoupenec Hradu, legionář, demokrat, špičkový vojenský odborník a vyhlášený publicista tak fatálně rozešel se zásadami, které do té doby veřejně hájil?

Světlo světa spatřil Emanuel Moravec v jedné rodině pražského obchodníka v roce 1893. Nevyrůstal v žádném přepychu, ale ani v nedostatku. Jako devatenáctiletý odmaturoval na Vyšší průmyslové škole s českou vyučovací řečí, rok předtím vystoupil z římskokatolické církve.

Nedlouho pracoval jako technický úředník v několika stavebních firmách. Po vypuknutí první světové války byl hned 28. července 1914 odveden do armády. Na frontu odjel jako kadet v lednu 1915 a za dva měsíce padl do ruského zajetí. Krátce bojoval v řadách I. srbské dobrovolnické divize a později vstoupil do československých legií.

V jejích řadách prodělal celou anabázi, prošel různými funkcemi i názorovým vývojem. Domů se vrátil jako kapitán v polovině srpna 1920. Nepřijel sám. V lednu 1920 se v kostele vladivostocké pevnosti oženil se sotva osmnáctiletou Ruskou Jelenou Bekovou. A to přes odmítavé stanovisko právního referátu velitelství čs. legií, které k okamžitému uzavření sňatku neshledávalo žádný důvod.

Ten však existoval. Pouhé dva týdny po příjezdu do republiky se 28. srpna Moravcovým narodil syn Igor.

Nová životní situace vyžadovala rychlé a odpovědné rozhodnutí. Moravec dlouho neváhal. Využil nabídky pro důstojníky legií a stal se vojákem z povolání ve vytvářející se československé armádě. Byl přidělen na Podkarpatskou Rus a v Užhorodě pak strávil i s rodinou dva roky, než jeho nadřízení usoudili, že jeho kvality a schopnosti ho opravňují k vyslání na Vysokou válečnou školu do Prahy.

Ukončil ji v roce 1923 s nevalným prospěchem, ale už samo její absolutorium ho zařadilo k armádní elitě a odstartovalo jeho úspěšnou vojenskou kariéru.

Ta sice nesměřovala jenom přímo vzhůru a Moravcovo působení v armádě doprovázely čas od času drobné poklesky jako uplácení při konkurzním řízení nebo finanční machinace, ale přesto se z něho v roce 1933 stal plukovník generálního štábu. V tom čase již dva roky působil jako profesor válečných dějin na Vysoké škole válečné.

Počátkem třicátých let vstoupil do povědomí veřejnosti jako vojenský odborník. Již při cestě z Ruska napsal své první články a vydatná žurnalistická aktivita ho provázela celý život. Psal do vojenských odborných časopisů a zasvěcené vojenskopolitické komentáře publikoval zejména v Lidových novinách a v Přítomnosti. Často používal pseudonym Stanislav Yester.

Vedle toho sepsal i několik publikací s vojenskou tematikou. Bylo až neuvěřitelné, co všechno dokázal stihnout. Všechny tyto aktivity vzbudily zájem prezidenta Masaryka, který poměry v armádě bedlivě sledoval. V květnu 1933 si Moravce pozval na Hrad a vybídl ho k napsání knihy, která by propagovala oficiální doktrínu obrany republiky.

Takový návrh se nedal odmítnout. Díky své pracovitosti dokázal v krátkém čase vydat dvě knihy (Vojáci a doba, Obrana státu). Obě mu zvýšily renomé a vyšly v několika vydáních. I jejich zásluhou byl přijímán jako prvotřídní expert na otázky branné politiky a vojenské historie.

V druhé polovině třicátých let byl společensky známou, populární a váženou osobností. Nikoli náhodou byl právě on vybrán, aby při pohřbu T. G. Masaryka v září 1937 nesl v čele smutečního průvodu československou vlajku.

Z čeho pramenila plukovníkova mimořádná pracovitost? Kromě vrozené ambicióznosti to byla věc, která ho trápila celý život – peníze! Neustále si u nadřízených stěžoval na jejich nedostatek, ačkoli jeho důstojnický plat rozhodně nebyl malý.

Ti, kteří ho znali, však vzpomínali, že nezkušená rodina neuměla hospodařit a Moravcovi žili nad poměry, například se i se služkou stravovali v restauracích. Moravec si proto musel přivydělávat hojným publikováním v rozličných periodikách.

Jeho finančně náročný život měl i další příčinu. Byla to Moravcova slabost pro mladičké ženy. Svou budoucí první manželku poznal v Rusku jako čtrnáctiletou gymnazistku. S druhou ženou, tehdy patnáctiletou Pavlou Szondyovou, se seznámil v Michalovcích v roce 1929, v době, kdy jeho první manželství procházelo rozvratem.

Ruská manželka se snažila jeho styky s touto dívkou překazit, ale marně. Byl z toho skandál a vojenský prokurátor v Užhorodě ho dokonce žaloval pro přečin proti veřejné mravopočestnosti, neboť „udržoval cizoložné styky se slečnou Pavlou Szondyovou, ačkoli jeho dosavadní manželský poměr s Jelenou Moravcovou nebyl dosud rozloučen“.

S první ženou se nakonec rozvedl v lednu 1932, aby tři měsíce nato pojal za druhou manželku právě onu osmnáctiletou Slovenku. Pouhé dva měsíce po svatbě mu povila syna Pavla.

I této o 21 mladší manželce se snažil Moravec poskytnout všechno pohodlí. Byl nesmírně pilný, psal články a knihy, z domu téměř nevycházel, zatímco nová žena velkoryse utrácela. Ale ani toto manželství dlouho nevydrželo. Někdy v roce 1937 Moravec neodolal a začal svádět šestnáctiletou služebnou Jolanu Emmerovou, kterou si manželka přivedla ze Slovenska.

Holohlavý plukovník byl úspěšný, a tak rozezlená Pavla Moravcová podala žádost o rozvod. Soud je rozvedl v říjnu 1938. Slečna Jolana se pak stala jeho třetí manželkou v roce 1942. Moravcovi bylo skoro padesát, nevěstě jedenadvacet. Jejich manželství zůstalo bezdětné.

Zatímco v soukromí si Moravec začínal románek se služebnou o třicet let mladší, mezinárodní i vnitropolitická situace připravovala všem těžkou zkoušku. Doba spěla k tragickému vyvrcholení.

Snad každý týden osmatřicátého roku se Moravcovo jméno či pseudonym Yester objevily na stránkách Lidových novin pod články s výzvami, aby se národ bránil nacistům se zbraní v ruce. „Jsme v zoufalé situaci, je vždy čestnější nechat se porazit, podlehnout přesile, než se zbaběle bez odporu vzdát. I přes porážky vede cesta k pevné budoucnosti,“ apeloval například 21. září 1938 v článku Ústup k nástupu.

Byl nemilosrdný v kritice vůči tehdejším západním spojencům Československa: „Z cizího se dobře rozdává. To bychom měli připomenout do všech stran. My jsme plnili věrně a nezištně spojenecké smlouvy. Na těchto smlouvách byla vybudována naše strategie. Když jsme je podepisovali, vystupovali jsme jako stát s posvátnými hranicemi. Tehdy nikdo z našich přátel nedával do smlouvy žádnou výhradu, žádný žvanec pro vlka, který má být na chvíli zastaven a nasycen.“

Vyústění tohoto Moravcova zřejmě nejlepšího článku bylo prorocké. „Jedno musí být Západu jasné,“ napsal v jeho závěru, „dojde-li jednou ke střetnutí třetí říše se Západem, bude Západu hůře, nebude-li na jeho straně Československá republika. I druhé musí být jasné: zmrzačení Československa nemůže odvrátit střetnutí třetí říše se Západem. Tím spíše je uspíší, poněvadž se zvýší síly třetí říše. Nejde dnes o Československou republiku. Jde o to, kdo bude jednou v Evropě řídit.“

V kritických dnech Moravec dvakrát osobně jednal s prezidentem Benešem. Poprvé 28. září 1938, kdy to v zákopech u Znojma nervově nevydržel, opustil jednotku a ve své Pragovce-Lady odjel do Prahy. Zablácený a zpocený vnikl přímo na Hrad a v přítomnosti premiéra Syrového křičel: „Co se tu ještě radíte! Vypovězte válku! Jinak jsme ztraceni!“

Generál Syrový ho obvinil z porušení vojenské kázně, pohrozil válečným soudem a poslal zpět na Moravu k jeho pluku.

Moravec nepochodil ani večer 2. října, kdy mluvil s Benešem asi dvě hodiny mezi čtyřma očima. Tehdy vystupoval jménem části čs. generality a několika politiků, kteří se nechtěli dobrovolně podřídit tlaku zvenčí a vydat se Hitlerovi. Ujišťoval prezidenta plnou podporou, pokud by se rozhodl pro dodatečnou obranu. Ani tentokrát neuspěl. Hitler už obsazoval první pohraniční pásma.

Na tento rozhovor si Moravec vzpomněl při rozhlasovém vystoupení 26. září 1939, v němž zaútočil proti čs. emigraci, jmenovitě proti Benešovi, která se ve Francii a Anglii zapojila do boje za obnovení svobody Československa. „Pamatujete si, pane doktore, jak jste mi tehdy řekl, že jsme svědky zániku Západu? Proč bych se, prosím vás, znovu spojoval se živou mrtvolou… Nemohu pochopit, jak můžete jít s těmi, kteří nás i vás tak hanebně na podzim podvedli a kteří bez srdce dále podvádějí, jak ukazuje strašný osud Polska.“

Mnichov 1938 byl pro Emanuela Moravce obrovským zklamáním a bodem zásadního myšlenkového obratu. Prvním dokladem toho byl jeho článek Účtování a co dále v Lidových novinách 5. října 1938, v němž se distancoval od demokratické první republiky.

„Dějiny neznají naivnějšího národa a naivnější politiku jako tu, kterou jsme páchali po dvacet let života našeho státu,“ psal v úvodníku, který do vydání listu prosadil přes odpor šéfredaktora Eduarda Basse. „Náš stát v nových hranicích nebude už představovat žádnou vojenskou moc proti Německu. Podle této skutečnosti musí být také zařízena naše budoucí realistická politika.“

On sám byl veřejností ovšem nadále vnímán jako Benešův muž a ocitl se mezi těmi, na něž se soustředily v prvních týdnech druhé republiky hlavní útoky. Hned v září 1938 byl zbaven všech funkcí a v listopadu propuštěn z armády a dán do penze.

To byl pro ctižádostivého a ambiciózního Moravce šok. On, který byl zvyklý na nákladný život, se najednou ocitl zcela bez zdrojů obživy a vůbec nevěděl, co má dělat. Jako vojenský historik nemohl psát, ztratil společenské postavení.

Shodou okolností se mu i v soukromí zřetězilo několik problémů. Po druhém rozvodu (4. října 1938) měl ve své výchově tři syny (narozeni 1920, 1923, 1932), musel žít z úspor a zoufale přemýšlel, jak děti i náročnou třetí manželku uživí.

Po březnové okupaci zmrzačené republiky Moravec uvažoval o vystěhování do Jižní Ameriky. V jeho pozůstalosti se našly doklady o tom, že se pokoušel studovat španělštinu, neboť se ucházel o místo vojenského poradce či učitele vojenských nauk.

Potřeboval pas, a to po zřízení protektorátu bez souhlasu Němců nebylo možné. Žádost zdůvodňoval tím, že jako vojenský spisovatel nemá možnost publikovat. Tehdy zřejmě padla německá nabídka: „Proč byste nemohl psát tady? My vám to umožníme.“

Začal ho navštěvovat německý důstojník (což byl bývalý major čs. generálního štábu a dokonce někdejší Moravcův žák z válečné školy) a vedl s ním mnohahodinové diskuse. Od ledna 1940 se Moravec stal „důvěrníkem“ Skupiny vojenské propagandy při zplnomocněnci německého wehrmachtu u říšského protektora v Praze.

Pro nacistické záměry představoval Moravec ideální objekt. Využili jeho hluboké krize hodnot, jíž procházel, i bezvýchodné situace, v níž se ocitl, a zúročili trpké zklamání, které v období Mnichova zažil. Postřehli i jeho obdiv k totalitním režimům, který z jeho prací již dříve probleskoval.

Moravec se dal záhy Němcům zcela k dispozici a bez výhrad je podporoval. Nejprve pravidelnými projevy v pražském rozhlase a články v novinách, posléze mu vycházely publikace ve vysokých nákladech. Ačkoli materiální zájmy hrály v jeho kolaboraci důležitou roli, hlavní pohnutkou jeho zdánlivě nepochopitelného jednání však bylo mesiášské přesvědčení, že právě on je povolán zachránit český národ a zná správný recept.

Opravdu uvěřil, že budoucnost Evropy patří národnímu socialismu a pod německou ochranou může česká společnost najít podmínky pro svůj další život. Na stránkách své knihy Ve službách nové Evropy tvrdil:

„Čím víc nás půjde s pravdou nové Evropy, tím silnější bude náš národ a tím významnější sehraje úlohu v přestavbě světa. Jiné východisko jako dobrý Čech nevidím. Proto jdu za Adolfem Hitlerem cestou necestou.“

Když přišel na podzim 1941 do protektorátu nový říšský protektor Reinhard Heydrich, měl o Moravcovi podrobné informace. Na doporučení státního tajemníka K. H. Franka ho v rámci reorganizace protektorátní vlády ustavil 17. ledna 1942 ministrem školství.

Ze zprávy, kterou 22. ledna 1942 posílal Heydrich do Berlína, však bylo zřejmé, že dobře věděl, jak byl Moravec v české veřejnosti neoblíben:

„V odmítavých výrocích se setkáváme se všemi stupni nenávisti, přičemž převládá označení zrádce národa a koupen od Němců… Porůznu se Češi vyslovili, že Němci nasadili Moravce na ministerstvo jen proto, aby působil rozkladně zevnitř a poskytoval záminku, že si Češi sami přejí zavedení nacionálně socialistických výchovných zásad. Často lze také od Čechů slyšet, že jmenování Moravcovo je horší, než kdyby se byl stal ministrem školství a vedoucím Úřadu lidové osvěty Němec. Povede to prý k úplnému zániku českého školství a české kultury.“

Moravec dělal opravdu vše pro to, aby se osvědčil, a příští měsíce a roky pro něj znamenaly vrchol kariéry. Vehementně se zapojil do převýchovy českého národa. Stal se zakladatelem a tvůrcem Kuratoria pro výchovu mládeže, Českého svazu pro spolupráci s Němci, České ligy proti bolševismu a dalších kolaborantských organizací.

Nakonec se Moravce báli všichni včetně ostatních protektorátních ministrů a prezidenta Emila Háchy.

Ačkoli byl Emanuel Moravec terčem obecné nenávisti a posměchu, jeho fanatismus neznal mezí a jako apoštol zrady hlásal svůj proněmecký postoj do posledních chvil.

„Jsem na konci svého života. Dal jsem se do služeb Němců a propagoval jsem nacismus,“ napsal 2. května 1945 v Národní politice ve svém posledním článku. „Nacistou jsem byl a také zůstávám i v tomto okamžiku. Nic neodvolám a neodvolávám… Němci svůj boj prohráli a nemá smysl jej prodlužovat…“

Byl voják a vzal svůj osud do vlastních rukou. První den Pražského povstání se 5. května 1945 v Praze zastřelil.