Čtrnáctiletá Jindřiška zaplatila za účast na atentátu životem

Psala se středa 27. května 1942. Minula půl jedenáctá, když kabriolet mercedes zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha projížděl Kirchmayerovou (dnes Zenklova) třídou směrem od Panenských Břežan. Ve chvíli, kdy vůz zpomalil před odbočkou do ulice V Holešovičkách, od něj stál Jozef Gabčík sotva metr a půl. Odhodil kabát zakrývající samopal, ale nevystřelil – náboj se vzpříčil v hlavni.

Tehdy udělal Heydrich osudovou chybu: místo aby přikázal řidiči z místa ujet, nechal zastavit a chystal se sám střílet po útočníkovi. Tím poskytl Janu Kubišovi čas hodit na auto speciálně upravený britský protitankový granát. Explodoval u pravého zadního kola. Detonace vysypala okna projíždějící tramvaje číslo 3. Střepiny z bomby vnikly Heydrichovi do zad, protrhly bránici a poškodily slezinu.

Projíždějící tramvaj oddělila Gabčíka od kola, které nechal na místě atentátu opřené o kandelábr, takže se dal po krátké přestřelce na útěk pěšky. Heydrichův osobní šofér a šéf ochranky Johannes Klein ho pronásledoval až k řeznictví Františka Braunera. Vběhl dovnitř, zřejmě v mylném domnění, že má krámek zadní východ. Ocitl se však v pasti: řezník Brauner, spolupracovník gestapa, vyběhl z prodejny ven a prozradil ho Kleinovi. V nastalé přestřelce postřelil Gabčík Kleina do stehna a uprchl.

Jana Kubiše zranila střepina nad levým okem, ale podařilo se mu doběhnout ke kolu. Varovným výstřelem odradit svědky atentátu a přihlížející zvědavce od případného pronásledování a ujet směrem na Libeň. Po necelých dvou kilometrech jízdy zastavil, opřel velociped o výlohu Baťovy prodejny směřující do Slavatovy ulice (dnes U Synagogy) a pěšky došel do konspiračního bytu rodiny Novákových v ulici Pavla Stránského (dnes Novákových).

Rozeběhlo se horečné pátrání po útočnících. Kromě zaseklého samopalu a dvou nepoužitých bomb zůstalo na místě atentátu ležet dámské kolo, na kterém přijel Gabčík, béžový letní plášť, klobouk a dvě kožené tašky. Předměty byly vystaveny ve výkladní skříni Baťova obchodního domu na Václavském náměstí spolu s výzvou: Kdo dodá informace vedoucí k dopadení pachatelů, obdrží 10 milionů protektorátních korun.

Výrobní číslo bicyklu přivedlo Němce do prodejny v Teplicích a vzorky zeminy z pláště kola prozradily, že se jezdec pohyboval nedaleko Panenských Břežan. Tam však stopa končila. Ačkoliv šlo velociped poznat podle poškozeného výpletu zadního kola a nabízená finanční odměna byla vysoká, s dalšími informacemi se nikdo nepřihlásil.

Nacisté zuřili. Útok na jednoho ze tří hlavních mužů říše – spolu s Hitlerem a Himmlerem – dal jasný signál: Československo se nevzdalo. Nikdy před námi nebudete v bezpečí! To si Němci nemohli nechat líbit.

Státní tajemník Karl Hermann Frank vyhlásil nad Protektorátem Čechy a Morava výjimečný stav. „Kdo pachatele přechovává, anebo jim poskytuje pomoc, anebo má vědomost o jejich osobě, anebo o jejich pobytu a neoznámí to, bude zastřelen s celou svou rodinou,“ hlásil opakovaně protektorátní rozhlas.

„To byl akt od Němců do té doby nevídaný, neslýchaný. Členové odboje jistě počítali s eventualitou nejvyšší, vlastní obětí. Své rodiny však do věci většinou vůbec nezasvěcovali. A přesto Němci vraždili jejich rodiče, ženy a děti, i když ony o ničem často ani nevěděly,“ konstatuje spisovatel Jaroslav Čvančara, který se osudy hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu zabýval ve svých knihách.

Nepočítal s tím nejspíš ani člen sokolského odboje Václav Novák, když ukrýval věci parašutistů a organizoval pro ně finanční a potravinovou pomoc. A rozhodně s tím nepočítala jeho manželka Marie, když pro kolo odložené Janem Kubišem poslala čtrnáctiletou dceru Jindřišku.

V osudnou středu přišla Jindřiška ze školy domů jako každý den. Tam bylo však všechno vzhůru nohama. Maminka v kuchyni ošetřovala zraněného Jana Kubiše. Zatímco dostal čistou košili, železničářskou uniformu a nenápadně se vytratil z Libně do dalšího konspiračního bytu ve Vysočanech, Jindřiška oklikou zamířila pro opuštěné kolo.

Měla smůlu: ve chvíli, kdy chtěla bicykl odvézt, ji zpozorovaly Žofie Čermáková, Františka Sedláková a Cecílie Adamová, tři místní obyvatelky se spoustou volného času a neutuchající pozorností k okolnímu dění. „Stála jsem u Bati... Viděla jsem, že přes ulici šel neznámý pán a měl na obličeji zakrvácený kapesník. Myslela jsem, že pravděpodobně spadl,“ uvedla Cecilie Adamová při poválečném výslechu v červenci 1945.

Malá dívka, která se chystala opuštěný zakrvácený bicykl odvézt, byla pro místní drbny tučné sousto. „To přece není tvoje kolo! Kampak ho vezeš, holčičko?“ vrtalo hlavou Františce Sedlákové. Jindřiška duchapřítomně vysvětlila, že jde o kolo jejího tatínka, který měl nehodu. Dokonce zvědavé paní poděkovala, že ho pěkně hlídala.

Doma odložila bicykl na dvoře, odkud ho později vyzvedl Miroslav Piskáček, syn dalšího z odbojářů, a posléze vrátil majiteli. Kolo bylo pro tu chvíli v bezpečí – na rozdíl od Jindřišky. Cecílie Adamová totiž vyzvonila novinku ještě za tepla německé sousedce, jejíž manžel byl zaměstnancem gestapa.

Gestapáci se rojili po ulicích jako sršni. Protektorátní rozhlas denně hlásil dlouhé seznamy popravených. Nikdo si nemohl být jistý životem. Až Františce Sedlákové povolily nervy. „Neudala jsem to přímo, ale napsala jsem anonymní dopis adresovaný kriminální policii v Praze. V dopise jsem výslovně žádala, aby po mně nebylo pátráno a že nereflektuji na odměnu za udání pachatele,“ vypověděla při poválečném výslechu v srpnu 1945.

Pražská kriminálka obratem předala udání gestapu. Najít tři svědkyně netrvalo dlouho. Při výslechu vyzvonily vše, co viděly. Vyšetřovatelům rychle došlo, že musejí hledat v okolí: děvče dorazilo brzy poté, co neznámý muž kolo odložil, nebude tedy zřejmě bydlet daleko.

Ve středu 3. června nechalo gestapo svézt 260 dívek a mladých žen ve věku od čtrnácti do dvaceti let z okolí Palmovky do hlavního sídla v Petschkově paláci. Netušily, co se děje. Měly zakázáno spolu mluvit. Nesměly se navzájem ani dotknout. Jednu za druhou postupně vodili do kinosálu, kde se musely procházet s jízdním kolem i bez něj, zatímco je Cecílie Adamová a Františka Sedláková – Žofie Čermáková se nervově zhroutila a skončila v Bohnicích – pozorovaly průzorem pro filmovou promítačku.

Hledanou dívku však nepoznaly. Nebo ji poznat nechtěly? To dodnes není jasné.

Jak upozornila Česká televize v pořadu Panenka proti Heydrichovi, existují tři verze toho, co v Pečkárně proběhlo. Podle první svědkyně dívku poznaly, ale úmyslně neprozradily. Zvláštní ovšem je, že se tím nehájily při poválečných výsleších. Podle další byla Jindřiška mezi posledními deseti dívkami, ale měla tak pevné nervy, že se neprozradila. Identifikaci navíc ztížil fakt, že jí maminka stihla zkrátit a naondulovat vlasy, takže ji ženy nepoznaly.

A podle poslední verze se dívka do kinosálu vůbec nedostala. „Jindřišku přepadla taková hrůza, že se nervově zhroutila. Schoulila se do jakéhosi výklenku u schodiště, zatímco ostatní dívky odešly k výslechu a k předvádění s voděním kola. Když pak byly dívky po skupinkách propouštěny a odcházely domů, připojila se Jindřiška k nim,“ uvedl v poválečné výpovědi ředitel dívčí měšťanské školy v Libni František Rott-Sklenář.

„Přikláním se k názoru, že se Jindřiška předvedení na gestapu opravdu zúčastnila a prokázala přitom neuvěřitelně pevné nervy. A že svědkyně najednou pochopily, do čeho se díky své žvanivosti dostaly, a tudíž dívku s kolem jako ,nepoznaly‘,“ domnívá se Jaroslav Čvančara. Ať už je pravda jakákoli, Novákovi pro tu chvíli vyvázli. Ne však na dlouho.

Jen pár hodin poté, co Jindřiška opustila Petschkův palác, zemřel v Nemocnici na Bulovce Reinhard Heydrich. A nacisté stále neměli žádnou stopu vedoucí k atentátníkům. Vypuklo peklo.

Ve středu 10. června 1942 vypálili nacisté Lidice. Místní muže popravili, ženy a děti odvlekli do koncentračních táborů, ty „rasově vhodné“ dali na poněmčení. Žádné spojení s atentátem se přitom neprokázalo, záminkou byl pouze fakt, že synové tamních rodin Horáků a Stříbrných sloužili v československém vojsku v Anglii.

Ulicemi se rozléhal německý řev, řinčela vystřílená okna, gestapáci podnikali razie v bytech. Všude vládl šílený strach. Karel Čurda, parašutista z dalšího výsadku Out Distance, mu nakonec podlehl. V úterý 16. června přišel dobrovolně na gestapo a udal statečné vlastence, kteří ho skrývali a živili. Jména, konspirační adresy, všechno... Zbytek – včetně úkrytu parašutistů v kryptě pražského pravoslavného chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici – gestapáci vymlátili ze zatčených odbojářů.

Ve čtvrtek 18. června obklíčili Němci chrám svatých Cyrila a Metoděje. Skoro sedm hodin bránili Gabčík s Kubišem a pěti dalšími výsadkáři svůj úkryt proti stonásobné přesile. „Češi se nevzdávají!“ byla jejich poslední slova. Spáchali sebevraždu, než aby je dostali živé.

O dva týdny později, 24. června 1942, vyhladili Němci osadu Ležáky na Chrudimsku, kde byla objevena vysílačka Libuše parašutistické skupiny Silver A.

Zadržených byly stovky a mnozí po krutém mučení promluvili. Ve čtvrtek 9. července si přišlo gestapo i pro rodinu Novákovu. Zatkli je kvůli účasti rodičů v sokolském odboji, o jejich podílu na atentátu ještě nevěděli. Výslechové protokoly z Petschkova paláce, kde byli mučeni, se ztratily, částečné svědectví však podala Gusta Fučíková, manželka novináře Julia Fučíka, kterou zde vyslýchali ve stejné době. Podle ní paní Marie zřejmě po výslechu zkolabovala.

„Seděly jsme na lavicích kolem zdí. Pojednou paní Nováková vyskočila ze svého místa a nahlas se ptala: Jak se jmenuju? Jak se jmenuju? Přiskočila jsem k ní a pošeptala jí: Nováková se jmenujete, Nováková. Hlasitě se rozesmála. Její nepřítomné oči se na mne upřeně zahleděly a ona začala hlasitě vykřikovat: Nováková! Nováková!“ vzpomínala Gusta Fučíková po válce.

Otce Václava, matku Marii, dcery Annu, Miroslavu, Jindřišku a syna Václava Novákovy odvlekli do Terezína. V pátek 23. října je vlakem převezli do německého koncentračního tábora Mauthausen, kde o den později celou rodinu a dalších 258 mužů a žen, kteří se podíleli na atentátu, popravili, těla spálili a popel vysypali na smetiště za táborem.

Chabou útěchou snad může být fakt, že odbojáři s jistotou nevěděli, že jdou na smrt. Jeden po druhém vstupovali do místnosti k údajné lékařské prohlídce. Museli se postavit zády ke stěně s vyznačeným výškoměrem a poté byli skrytým otvorem ve zdi zastřeleni ranou do týla z malorážní pistole.

Podle vystavených úmrtních listů a mauthausenských knih popravených byli vražděni v intervalech po dvou minutách a trvalo to téměř devět hodin. Čtrnáctiletá Jindřiška Nováková byla zastřelena v sobotu 24. října 1942 v 11 hodin a 12 minut. Byla vůbec nejmladší z obětí, kterou nacisté v Mauthausenu popravili.

Jako odplata za atentát bylo ve dnech 24. října 1942, 26. ledna 1943 a 3. února 1944 v koncentračním táboře Mauthausen popraveno celkem 294 spolupracovníků parašutistů a jejich rodinných příslušníků – 144 mužů a 150 žen – včetně dospívajících dětí.

Dlouhé desítky let po válce se věřilo, že nikdo z rodiny Novákovy nepřežil. Až v roce 2015 objevili reportéři České televize příbuznou, na kterou se pozapomnělo: Jindřiščinu nejstarší sestru Marii, která se v roce 1937 provdala za sudetského Němce Leopolda Vogela.

Otec Václav, přesvědčený vlastenec, kvůli tomu dceru zavrhl a ona přerušila s rodinou veškeré kontakty. Už nedostala šanci situaci napravit. Novákovi se museli na podzim 1938, po vyhlášení protektorátu, vystěhovat z Podmokel u Děčína, kde do té doby bydleli. Odešli do Prahy, zatímco manželé Vogelovi v pohraničí zůstali.

V době, kdy Novákovy popravovali, trávila nic netušící Marie mladší čas péčí o syna Petra. Potom přišel na svět ještě Karel, manželství však nevydrželo. Na počátku 50. let se rozpadlo. Marie se vrátila k dívčímu jménu a odstěhovala i se syny do Prahy.

Když byla po válce odhalena pamětní deska na libeňském domě, kde Novákovi bydleli, převzala právě ona šest válečných křížů za popravené členy své rodiny. Doma však o nich nikdy nemluvila. Jak přiznal Petr Vogel reportérům ČT, on sám se pravdu dozvěděl až jako dospělý a od jiných lidí.