Cejch kolaboranta skryl ředitel Zbrojovky za smělou partii odbojáře

Rozhodl se pro druhou možnost. Ve vedení Zbrojovky zůstal celou druhou světovou válku a rozehrál smrtelně nebezpečnou partii v podobě spolupráce s domácím i zahraničním odbojem. To však věděla pouze hrstka zasvěcených a snad všichni ostatní považovali Stallera za kolaboranta a přisluhovače nacistů.

Podivuhodnému životnímu příběhu tohoto statečného muže se věnoval Martin Krčál, jehož publikaci Karel Staller – život s dvojí tváří vydalo nakladatelství Mladá fronta.

Karel Staller se narodil v roce 1896 do staré pivovarnické rodiny z Velké Bíteše. Byl nejstarším mezi šesti sládkovými potomky, ale po maturitě na vyšší reálce se rodinné tradici „zpronevěřil“ a odešel na Vysokou školu technickou do Brna. Inženýrská studia dokončil v roce 1922 (tři roky strávil na frontách první světové války) a po promoci se oženil. V roce 1924 přišel na svět syn Karel a o tři roky později Jan.

Po krátkém působení v konstrukční kanceláři Českomoravské továrny na stroje v Praze si podal žádost o přijetí do služeb brněnské Zbrojovky. Byl přijat a díky své obrovské píli, nadání a technické erudici rychle postupoval na pracovním žebříčku, až byl v roce 1929 – po pouhých šesti letech – jmenován technickým ředitelem celého podniku.

V příštích letech se vypracoval na uznávaného zbrojního technika a měl zaregistrováno mnoho vynálezů a technických přihlášek. Podílel se na vývoji a výrobě zbraní, jež se posléze osvědčily ve spojeneckých armádách.

Nejúspěšnější byl lehký kulomet ZB 27, jehož licence byla v roce 1935 prodána do Anglie. Dostal označení BREN (spojení dvou počátečních písmen Brna a anglické zbrojovky Enfield) a patřil ještě v 60. letech minulého století do výzbroje NATO.

V srpnu 1938 bylo generální ředitelství Zbrojovky přemístěno z Brna do Prahy. Do hlavního města se stěhovala i Stallerova rodina. Krátce předtím byl Karel Staller pracovně v Londýně, kde ho generální ředitel továrny British Small Arms Factory v Birminghamu přemlouval, aby přišel i s rodinou do Anglie.

Britové nakoupili od Čechoslováků tři licence na výrobu lehkých i těžkých kulometů a práce by měl dost. Ředitel Zbrojovky poděkoval, ale odmítl. Věřil, že zatím může pro Anglii lépe pracovat doma.

V únoru 1939 přijel do zmrzačeného Česko-Slovenska britský plukovník William Stepherd. Nabídka byla podobná: „Pošlete nám co nejvíce konstruktérů a zbrojařských techniků! A ty přijeď s rodinou taky!“

Tentokrát už Staller souhlasil, ale chtěl ještě vyřídit několik záležitostí. Především vypravit do zahraničí žádané odborníky, což se mu nakonec povedlo – pod záminkou pomoci při zavádění nové techniky ve filiálkách v Rumunsku a Jugoslávii. I jeho však další rychlý vývoj událostí zaskočil. Nicméně i po okupaci země s odchodem z nově vzniklého protektorátu počítal.

Možnost k tomu však brzy padla. V květnu 1939 odjel na služební cestu do Británie generální ředitel Zbrojovky Eduard Outrata. Oficiálním účelem cesty bylo odkoupení podílu Vítkovických železáren pro Zbrojovku Brno od Rotschildů.

V červenci přijel za kanál La Manche také Karel Staller, doprovázený německým obchodním zmocněncem von Lüdinghauserem. Při rozhovoru Outrata oznámil, že se domů nevrátí. Nepomohlo přesvědčování ani hrozby. Teprve později vyšlo najevo, že se na emigraci připravil a rodinu už dříve poslal do Švýcarska.

Baron Lüdinghauser se rozčilil a pohrozil všem zbrojováckým ředitelům: „Jestliže ještě někdo z vás zmizí, nechám všechny ostatní zatknout!“

Mezitím Zbrojovka prodělala další změny. Již v roce 1938 vzniklo konsorcium dvou největších čs. zbrojních firem – plzeňské Škodovky a brněnské Zbrojovky – a kontrolní balík akcií obou továren převzaly po obsazení Čech a Moravy skupiny reprezentující německý těžký průmysl, především Vereinigte Stahlwerke a berlínská Dresden Bank.

Toto seskupení zamýšlelo nepohodlného konkurenta demontovat a zrušit. Vedení Škodovky chtělo tomuto osudovému kroku s katastrofálními důsledky zabránit.

Zástupce Škodových závodů v Rumunsku Bruno Seletzky přišel s nápadem na řešení: do vedení měl být přijat jeho přítel Albert Göring, o němž se domníval, že je odpůrcem nacismu, a který by, jakožto bratr říšského maršála Hermanna Göringa, mohl zajistit cennou podporu.

Vedení koncernu s návrhem souhlasilo a od června 1939 se Albert Göring stal obchodním ředitelem a zmocněncem pro export do jihovýchodní Evropy. Svým vlivem prosadil na konci srpna 1939 převedení akcií Zbrojní unie Škoda – Brno na Reichswerke Hermann Göring A. G., které nebyly vedeny snahami o likvidaci konkurence, ale měly zájem o co největší rozšíření svého průmyslového impéria.

Staller se stal náměstkem generálního ředitele Zbrojovky a zároveň byl pověřen funkcí zástupce generálního ředitele. Tím se stal pro oba podniky koncernu Němci dosazený nacista Wilhelm Voss, který vystřídal barona Lüdinghausera.

Staller si získal důvěru Alberta Göringa a maršálův bratr se do jisté míry stal jeho ochráncem. „S velkou pravděpodobností věděl o jeho odbojové činnosti,“ uvádí Martin Krčál, „ale navenek dával přednost nevědomosti, aby neohrozil sebe, Stallera samotného a jeho rodinu i všechny kolem.“ Český ředitel po válce vzpomínal, že Albert Göring byl zábavný společník a hned při jejich prvním setkání od něho slyšel protihitlerovský vtip.

Soukromá společná posezení se většinou odehrávala u Stallerů, kam byl Albert Göring často zván na večeře. I proto, aby od něj získal zpravodajsky zajímavé informace z vyšších německých míst. Albert se rád napil a rozvázal se mu jazyk. Stačilo jen poslouchat.

„Byl komediant, nevážný člověk, opilec, kterého jsme využívali při každé příležitosti,“ vzpomínal Karel Staller v roce 1973. „On to byl, kdo mi prozradil datum plánované invaze do Francie.“ Jednoduchý plán průlomu a rozvinutí německých armád tehdy namaloval Göring na kus papíru, když se Stallerem popíjel.

Český ředitel druhý den okamžitě povolal z Rumunska tamního zástupce firmy Mariana Novotného. Potom mu nařídil, aby zprávu přeložil do angličtiny a předal v Bukurešti Britům. Zároveň přiložil dopis pro generála Ingra: luftwaffe bude na stukách používat velmi průrazné střely ráže 22 milimetrů. Zprávu poprvé podepsal jako Mapský, což pak používal celou válku (ještě i s jiným krycím jménem – Čtvrtník).

Když byl po válce Albert Göring vyslýchán Američany, vypracoval na svou obhajobu seznam 34 lidí, kterým prokazatelně zachránil život nebo jim pomohl před perzekucí. Karel Staller měl na této soupisce číslo 32.

Při červencové cestě do Velké Británie domluvil Staller s Outratou způsob finanční pomoci zahraničnímu odboji. Peníze budou posílány do filiálek v Jugoslávii a Rumunsku v položce nazývané v branži jako tzv. kalorie – byly to prostředky (provize, úplatky) k získávání zákazníků na Balkáně známé všem exportérům. Dalšími transakcemi se peníze dostávaly do Londýna.

Nebylo přitom vůbec snadné přesvědčit Němce, že veškeré tyto poukazy jsou v obchodním zájmu říše. Několikrát všichni zúčastnění trnuli, že Němci finanční operace prohlédli. Po válce Staller vyúčtoval a dokumenty doložil, že se tímto způsobem podařilo zaslat do zahraničí 32 milionů korun.

Finančně podporoval Staller také domácí odboj a v mezích možností poskytoval i materiální pomoc rodinám těch, kteří padli do rukou gestapa. Jindy se postaral, aby se do Londýna dostaly bedny s plány a výkresy prototypu těžkého kulometu. Němečtí zpravodajští důstojníci v této souvislosti českého ředitele Zbrojovky dokonce vyslýchali, ale s negativním výsledkem.

Staller v okupačních letech spolupracoval s řadou českých, moravských i slovenských odbojových skupin – s antihitlerovci kolem premiéra Aloise Eliáše, později s jeho manželkou a jejím prostřednictvím s Arnoštem Heidrichem, s Ústředním revolučním národním výborem, s moravskou Radou tří a jejich pomocníky na Slovensku i s dalšími.

Díky svým možnostem cestovat za hranice protektorátu pronášel Staller jako kurýr mikrofilmy, na nichž byla nejednou právě i jeho hlášení o zbrojní výrobě v protektorátu či vojenských záměrech třetí říše. Později ve svých zprávách do Londýna například informoval o vyvíjené protitankové zbrani (tzv. panzerfaust, pancéřová pěst) nebo zřejmě jako vůbec první o zbrani odplaty (bezpilotním letadle V1).

Zbrojovka se po okupaci dostala do zvláštní situace. Přestože zůstaly vedoucí pozice v podniku v českých rukou, musela vyrábět zbraně pro okupantskou armádu. Výrobě zabránit možné nebylo, ale částečně se občas podařilo alespoň ji zpomalovat nebo vyvíjet činnost, která brzdila zdokonalování zbraní.

Tak se například Stallerovi podařilo ve Zbrojovce odvrátit výrobu osvědčeného kulometu ZB 26. Tento typ používaly zbraně SS a velmi si ho pochvalovaly. Wehrmacht ale trval na svém – požadoval německý kulomet. Rivalita mezi těmito složkami způsobila, že byl Staller povolán do Berlína, aby obhájil „svůj“ zbrojovácký kulomet.

Český ředitel nečekaně vyjmenovával jeho slabiny, ale konečné rozhodnutí, že se musí přejít na výrobu německého kulometu, přišlo až po praktických srovnávacích zkouškách. Mezi střílejícími bylo domluveno, kolik zásahů může jít mimo, a vše bylo promyšleno tak, aby Němci nepoznali, že jde o sabotáž. Ti byli nakonec pyšní na „unsere deutsche Technik“.

Než se posléze ve Zbrojovce s výrobou začalo, trvalo to rok – „proti plánu se tak nevyrobilo 35 000 kulometů“, uvedl po válce Staller.

Jiným zdařilým sabotážním kouskem bylo zřízení vědeckého ústavu v Příbrami, který zaměstnával asi 250 kvalifikovaných sil, ale za celou dobu se tu neudělala ani stopa užitečné práce. Německá komise, která na sklonku války vyšetřovala vinu za vzniklou škodu 25 milionů korun, již svou práci nestačila dokončit.

Po celou dobu nacistické okupace se odehrávala složitá hra. Staller i jeho spolubojovníci se museli tvářit jako přátelé okupantů. To přirozeně vyvolávalo nelibost mnohých Čechů. „V zájmu bezpečnosti všech zúčastněných a v zájmu věci jsem raději trpěl tyto pochybnosti neinformovaných, než abych vysvětloval,“ konstatoval po válce.

Podle jednoho svědectví se Staller snažil dodržovat zásadu, že o věci mohou vědět maximálně tři lidé. „Co se týče prozrazení z domácí strany, byl opatrný tak, že to řada lidí v jeho okolí považovala až za zbabělost, v horším případě za projev kolaborace,“ poznamenává Martin Krčál. „Dokonce odmítal jakékoli organizované zapojení. To bylo většinou prvním krokem k odhalení a problémům.“

Staller byl gestapem několikrát vyslýchán, to ale nikdy nemělo hmatatelný důkaz k jeho usvědčení. V dubnu 1944 však bylo velice blízko. Tehdy dostal Staller z Londýna mikrofilm určený generálu Lužovi.

Když ho pod mikroskopem pročítal, hned v první větě mimo jiné stálo: „Přes Freie pro Stallera...“ To byla obrovská chyba zahraničního odboje. Bez krycího jména! To tam nesmí zůstat! Staller holicím nožem pod lupou vyškrábal svoje jméno. Jak se ukázalo, zachránilo mu to život.

Na schůzce se Luža zmínil, že mikrofilmy jsou nezřetelné, měly by se lépe zaostřovat, nemůže text přečíst. Požádal Viktora Ryšánka, aby nechal snímky zvětšit na papír. Tehdy se ještě nevědělo o konfidentské roli tohoto bývalého rotmistra čs. armády.

Na gestapu zvětšeniny samozřejmě ochotně udělali. Asi měsíc poté odboj odhalil, že Ryšánek je zrádce. Gestapo vědělo o Lužovi a chtělo dostat celou síť. Naštěstí se Ryšánek se Stallerem nikdy osobně nesetkal a byl mu znám pouze pod krycím jménem Čtvrtník...

Karel Staller vydržel na svém místě až do konce války. Častokrát i díky nesmírnému štěstí. Neopustilo ho ani v posledních dnech, kdy při Pražském povstání o vlásek unikl salvě 28 ran z kulometu, kterou po něm vypálil německý inženýr Sturm.

Hned po válce byl prohlášen za představitele spolupráce s okupanty a musel se zpovídat před revolučním výborem Zbrojovky. Ukázal účty a mikrofilmy. Předložil potvrzení velitele Rady tří Karla Štajnera-Veselého, že „vedení čs. revolučního odboje doma využívalo služeb ing. Karla Stallera od roku 1942“ a obdobné doklady o spolupráci od zpravodajského oddělení Hlavního štábu i vyjádření Kanceláře prezidenta republiky, že byl po celou dobu okupace ve spojení s vedením londýnského odboje.

Nic nepomohlo. Závodní rada Zbrojovky reagovala ve smyslu, že sice uznává jeho odbojovou činnost, ale odvolávala se na široké masy dělnictva, pro které byl ing. Staller po celou válku symbolem kolaborantství.

Proti tomuto nařčení se ostře ohradil. Nechápal, proč je jediným a ničím neodpustitelným měřítkem viny pouhá skutečnost, že zůstal i po okupaci na postu ředitele. Nezapůsobilo ani memorandum od zaměstnanců výrobního ředitelství v jeho prospěch. Na konci roku 1945 dostal výpověď.

Později se musel obviněním za svou činnost během okupace bránit i před soudem. Údajně vyzradil české patenty nepříteli, večeřel s K. H. Frankem a podporoval nacismus (loajálním projevem k dělnictvu 3. června 1942, v době heydrichiády). Všechna konkrétní obvinění Staller odmítl buď jako neopodstatněná, nebo jako vynucená okolnostmi. V srpnu 1947 Krajský trestní soud v Brně celé řízení zastavil.

Slovenští přátelé z odboje našli Stallerovi v Bratislavě místo oblastního ředitele znárodněného kovoprůmyslu. I odtud však musel brzy odejít. Působil poté v Kovosmaltu Trnava a zabýval se konstrukcí jeřábů.

Viděl, že situace je pro celou rodinu neúnosná, ale silná vůle mu bránila opustit domov. Ani po únoru 1948 nechtěl z republiky odejít. Byl často předvoláván na StB k mnohahodinovým výslechům. Když tvrdil, že nemá žádné protistátní úmysly, vyšetřovatel mu řekl: „Pane inženýre, my víme, že jste po celou válku pracoval v odboji. Nacisté vás ale nechytili a ti byli nějak fikaní! Proč myslíte, že bychom vás měli chytit my?“

Podle vzpomínek syna Jiřího (publikovaných v roce 2005) právě tehdy po příchodu domů Karel Staller řekl: „Jdeme!“

Za pomoci dvou pašeráků se 24. prosince 1949 pětičlenná rodina přeplavila za Břeclaví na dvou člunech přes Dyji do Rakouska. Nejdříve žili v Salzburku, potom v německém Erbachu, až se v roce 1951 usadili v New Yorku. Karel Staller se dokázal v neznámém prostředí uchytit. Pracoval jako zbrojní expert a později u elektronické firmy ITT v Nutley.

Na rodnou zemi nezapomněl, a když to politická situace v 60. letech dovolila (a prezident omilostnil stále platný rozsudek za nelegální opuštění republiky), Československo několikrát navštívil. Naposledy v roce 1973, kdy pro podnikový archív Zbrojovky natočil svoje vzpomínky na válečné i předválečné působení.

Poslední měsíce života prožil v penzionu v Londýně. Zemřel v září 1975 a byl pochován na hřbitově spojeneckých letců v Brookwoodu.