Čechoslováci pomohli před 75 lety osvobodit Paříž

V roce 1940 se vytvořily první československé výbory, které pomáhaly lidem bez kontaktů ve Francii, neměli dokumenty a podařilo se jim postupně dostat z pracovních či zajateckých táborů. Řada Čechoslováků uprchla do jižní Francie, a tak jich v květnu 1941 bylo na severu pod přímou německou okupací tisíc pět set, v jižní, neokupované Francii asi dvacet pět tisíc.

Ve středisku čs. jednotky v Agde se povedlo ukořistit demobilizační formuláře, příslušná razítka a asi patnáct set vojáků se podařilo osvobodit. Zhruba tisíc vojáků bylo nahnáno do pracovních rot, čtyři sta padesát bylo v internačních táborech: vojáci, nevojáci, ženy a děti. Důvody byly různé, často stačilo jen to, že byli cizinci a neměli zaměstnání.

Do začátku roku 1942 klesl počet internovaných na dvě stě padesát, stejný počet byl v pracovních rotách. Dotyční byli buď propuštěni, nebo uprchli, popřípadě se vystěhovali z Francie, část se vrátila i do protektorátu. Někteří nevydrželi těžké životní podmínky a zemřeli. Části se podařilo zařadit se do civilního života v obou částech rozdělené země.

Ti, kteří zůstali v jižní Francii, byli většinou umístěni na odlehlé statky v departementu Corréze a Cantal, pronajaté Střediskem čs. pomoci v Marseille, československo-americké organizace, kterou vedl Donald A. Lowrie (1889–1974). Během jednoho roku se také podařilo osvobodit přes dvě stě interbrigadistů z koncentračních táborů (kromě asi dvanácti těch, kteří jako zvlášť nebezpeční byli odesláni na francouzskou Saharu).

Po období hluboké deprese francouzské společnosti po kapitulaci, která byla velkou morální ranou, došlo po německém útoku na Sovětský svaz k obratu. Francouzi si uvědomili, že navzdory nacistickým úspěchům se vytváří celosvětová protihitlerovská koalice, záruka budoucího vítězství.

Tehdy začaly první ozbrojené útoky, partyzánské přepady aut, velitelství, hotelů, kde bydleli Němci, zejména v Paříži. Ty postupně upevňovaly morálku obyvatelstva. Díky postoji většiny Francouzů se na konci okupace mohlo jen v Paříži udržet více než 100 tisíc lidí v ilegalitě. Byli to lidé bez dokumentů, uprchlí zajatci, Francouzi, kteří nenastoupili na nucené práce do Německa apod.

Českoslovenští krajané a emigranti ve Francii nezůstali stranou tamějšího odboje. V září roku 1941 byl ustaven v Paříži zástupci pařížského Sokola, čs. kolonie a skupiny interbrigadistů Československý výbor odboje, který organizačně spojil 200 až 250 členů. Začal vydávat ilegální časopisy Nové Československo a slovenské Naše zvěsti, cyklostylované s pomocí Francouzky Jeanne Thomasové (1919–1995) v Cité universitaire. Na výrobě plakátů, letáků i falešných dokumentů spolupracoval například slovenský malíř Imro Weiner-Kráľ.

Francouzský kolaborační tisk nazýval Československo zednářským, židobolševickým státem, uměle vytvořeným Versailleskou smlouvou. Od září 1941 oficiální tisk přinášel zprávy o popravách podle stanného práva nebo informoval o procesu ministerského předsedy A. Eliáše (popraveného následujícího roku).

To vyvolávalo sympatie Francouzů a na základě francouzského vysílání z Londýna mělo široký ohlas v odbojovém tisku. Odbojový časopis La Verité měl pravidelnou rubriku Československo, kde informoval o čs. odboji a projevech čs. státníků v exilu.

V roce 1943 byl zvolen sedmičlenný Čs. národní výbor, zastupující všechny Čechoslováky ve Francii, od horníků na severu z Pas-de-Calais až po vojáky v Marseille. Tento národní výbor navázal kontakt s Londýnem a byl uznán čs. vládou za zástupce všech Čechoslováků ve Francii.

Výbor organizoval sbírky pro odboj, pomáhal při útěku totálně nasazených v Todtově organizaci, při útěku spojeneckých zajatců, šířil protinacistickou propagandu mezi německými vojáky wehrmachtu, odkud získával zpravodajské informace.

Čechoslováci se od počátku podíleli i na ozbrojených akcích proti okupantům. Na podzim roku 1942 se bývalý interbrigadista Osvald Závodský společně se dvěma dalšími Čechoslováky Ickevičem a Bukáčkem podnikl pumový útok na hotel v rue d’Alesia, kde zahynuli čtyři němečtí důstojníci a dvanáct dalších bylo zraněno.

Podle vzpomínek jednoho z účastníků odboje Náš partyzán ve vojenských novinách československé brigády v Anglii: „Osvald jednoho dne rozestavil hlídky po rozích ulice. Sám pak vzal bombu, jíž byl 100mm dělostřelecký granát s doutnákem. Zapálil doutnák, otevřel dveře hotelu a vyvalil granát dovnitř. Kámen vržený do okna přivábil Němce do chodby. V ten okamžik granát vybuchl.“

Při policejních raziích proti odboji Němci zajali a 6. října 1943 popravili Aloise Neuera (pseudonym Pierre Snauko, po válce byla po něm pojmenována ulice), jednoho z velitelů cizinecké odbojové organizace v pařížské oblasti, organizátora úspěšných sabotáží strojírenské výroby:

„Během dne jsme se potkávali. V závodě, který byl pod německou správou, nechyběly cíle jako lokomotivy, nákladní automobily, motory atd. Využívali jsme společně všech možností a důvěry německých hlídačů, kterou k nám jako vedoucím skupin měli, a tak jsme společně prováděli sabotáž. Zatímco jeden dával pozor, druhý sypal písek do ložisek. Často se stávalo, že krátce po odchodu z práce, když v dílnách už nebyli než Němci, rozhořely se plameny na těžkých nákladních vozech nebo dieselových motorech.“

V květnu 1944 popravili velitele čs. oddílu, devatenáctiletého Slováka z Gennevilliers Pavla Šímu, který dvakrát sám zaútočil na německé vojáky v Paříži. Jednou revolverem zastřelil dva německé důstojníky vycházející ze zábavního podniku na bulváru Pigalle, sebral jejich pistole a zmizel v překvapeném davu.

Situace všech cizinců ve Francii se zhoršila, když v listopadu 1942 Němci okupovali jižní, dosud neokupovanou část země. V Marseille uzavřeli Středisko čs. pomoci a uvěznili několik vedoucích osob. Němci věděli, že jsou nebezpečnějšími nepřáteli než Francouzi, ale nepřátelství Němců přinášelo i výhody. Francouzi nepochybovali o jejich smyšlení a vycházeli jim vstříc.

Zpráva tehdejšího ředitele střediska, které pokračovalo v ilegalitě, dr. Brzáka uváděla: „… jsme ze všech národů, které ve střední a jižní Evropě Němcům odporují, nejpopulárnější my. Stane-li se tedy, že se někdy vazalští vojáci proti německému vedení vzbouří – jako se to přihodilo ve Villefranche-de-Rouergue a snad i v Grenoble –, povídá se po celé Francii, že vzpouru vyvolali Čechoslováci.“ Na popularitě měly podíl i mezinárodní cesty E. Beneše, i když ho kolaborační noviny zostouzely, vždy o něm psaly jako o prezidentu ČSR.

V průběhu jara 1944 asi dvě stě čs. vojáků rozptýlených na statcích v jižní Francii vstoupilo do oddílů Maquis. Po vylodění Spojenců se zapojili do bojů, které měly zpomalit přesun německých divizí do Normandie. Tak oddíl vedený kadetem L. Maníčkem se 8. června střetl s jednotkou SS divize Das Reich, která 10. června v odvetu za akce partyzánů spáchala známý zločin v Oradour-sur-Glane.

Po vylodění Spojenců v Provenci 15. srpna se čs. bojovníci zúčastnili osvobozování několika jihofrancouzských měst. Interbrigadista Jindřich Hecht (syn profesora lékařství na Karlově univerzitě H. Hechta) byl zástupcem velitele brigády, která osvobodila středisko departementu Corréze, město Tulle. Do ozbrojených oddílů později vstoupilo i sto dvacet čs. krajanů v hornické oblasti severní Francie.

V březnu 1944 byla zahájena příprava povstání v Paříži. Situace byla ztížená, když v květnu čtyři členy národního výboru uvěznila vichistická policie. Byli osvobozeni první den povstání, kdy se pařížská policie vzbouřila, obsadila prefekturu a osvobodila uvězněné. Podle plánu měli odbojáři zajistit čs. majetek v Paříži, budovu vyslanectví, konzulát a budovu čs. kolonie v rue Bonaparte 18. Pro tři sta deset bojovníků bylo k dispozici dvacet revolverů.

Když se 19. srpna ozvaly první výstřely, čs. oddíl obsadil památný dům v rue Bonaparte, kde byla v říjnu 1918 ustavena čs. prozatímní vláda. Jiný oddíl, složený z uprchlíků organizace Todt, obsadil konzulát a následujícího dne byla navrácena do čs. rukou i budova vyslanectví na avenue Charles Floquet.

Jeden z účastníků vyprávěl: „Šli jsme tam časně zrána. Zbraně jsme neměli, vzal jsem si tedy do ruky těžké kleště a s těmi jsme dobývali vyslanectví. Jakmile jsem však otevřel dveře, viděl jsem na chodbě kufry zapakované a připravené k odchodu. Němci měli nahnáno. Znamenalo to prohlédnout budovu od sklepa po střechu, není-li někde někdo schován, a s těmi kleštěmi v rukou to příjemná práce nebyla. Ale nenašel jsem nikoho. Zato otevřené okno do zahrady ukázalo, kudy se páni v poslední chvíli vystěhovali.“

Na našem vyslanectví Němci zřídili centrum své propagandy ve Francii a čs. oddíl ukořistil celý materiál, jakkoli se zdála jeho cena pochybná. Seznam francouzských kolaborantů a sympatizantů s nacismem byl předán veliteli ústřední odbojové organizace FFI (Forces francaises de l’interieur) generálu Joinvilleovi.

Čs. čety se zúčastnily útoku na poslaneckou sněmovnu, bojů na náměstí Concorde, útoku na sídlo německého velitelství v hotelu Majestic. Francouzský odbojový časopis La Defence de la France věnoval čs. bojovníkům první stránku pod titulem: „Dobyli jsme své vyslanectví, jako dobudeme svých hranic.“

Byli známí, když čs. skupina ukořistila nedaleko náměstí Etoile německé auto, které potom projíždělo Paříží s čs. vlajkou a nápisem FFI tchécoslovaque. I po osvobození zastavovali lidé vůz na ulici a upozorňovali posádku na Němce či kolaboranty, kteří se začali vydávat za čs. příslušníky. O závěrečných bojích hovoří i denní rozkaz československé bojové družiny č. 3.: Účast v boji dne 25. srpna.

V noci na 25. srpna poslaly čs. bojové družiny 15 mužů a dvě ženy k posílení barikád v Pont Neuf, hájených francouzskými kamarády z FFI. Sedm granátníků a 10 úderníků účastnilo se aktivně obranných zajišťovacích bojů. Úderné oddíly, příslušející strážnímu oddílu čs. konzulátu, prováděly 25. srpna čištění ulic 6. okresu od záškodníků a nepřátelských střelců z oken a střech. Těchto bojových akcí zúčastnilo se 20 členů a došlo několikrát k boji s nepřítelem – byla ukořistěna jedna německá puška se sumkami a náboji.

Deset dní po osvobození své dojmy z Paříže zachytil válečný zpravodaj Jiří Mucha: „Tak jsem ji tedy znovu uviděl – Paříž. Slunečnou, rozzářenou, krásnější než dřív předtím, s barevnými praporky, visícími z každého okna a nad každou ulicí. O návratu do Paříže lze napsat celou knihu. Prvého dne jsou to jen zmatené přeháňky dojmů – Champs-Elysées, kde se pije aperitiv před kavárnami, Chambre des Deputés s rozstřílenými okny, vyhořelý francouzský tank na Quai d’Orsay obsypaný růžemi, obchody přeplněné voňavkami, elegantní dámy jedoucí do Bois de Boulogne v kočárku taženém koníkem – a pak zase člověku poskočí srdce a uvědomí si, že je v Paříži, a nedovede se ani pro radost dívat.

Město dosud oslavuje svoje osvobození a svou odvahu. Mladí FFI procházejí ve dvojicích ulicemi s barety na hlavách a s páskou na rameni, nákladní automobily naložené vojáky projíždějí hřmotně po nábřeží a lidé se dosud neunavili máváním, rozkošné Pařížanky mají pro každého úsměv a v každém bistru je pro vojáka aperitiv. Na chleba jsou sice fronty – ale šampaňského je dostatek… Večer v Paříži veselí utichá. Není světlo, a tak každý jde domů a místo smíchu se pustými ulicemi ozývá střelba.“

Národní výbor vyhlásil v pařížské oblasti mobilizaci do čs. armády. Přes technické potíže – nefungovalo metro ani povrchová doprava – se do 9. září přihlásilo sedm set padesát branců.

Ve svém provolání příslušníci čs. odbojových organizací uvedli: „Nečekali jsme se založenýma rukama na příchod osvoboditelů. Uposlechli jsme výzvy našeho prezidenta dr. E. Beneše a čs. vlády a bojovali jsme proti Němcům všemi prostředky po boku francouzských vlastenců. Po kapitulaci Francie, při organizování pasívní rezistence, sabotáží ve válečné výrobě a dopravě, hráli čs. vlastenci svou úlohu, jmenovitě v leteckých továrnách v Argenteuil, ve Villacaublay, v hornických revírech Pas-de-Calais a jinde. Brzy poté, co přešel francouzský národ k ozbrojenému odporu, objevila se čs. jména v řadách bojovníků Maquis v Savojských horách, Corréze i v marseilleském kraji.“

Také představitel de Gaullovy vlády ve veřejném projevu připomněl, že domácí odbojové hnutí ve Francii děkuje za své úspěchy do velké míry cizincům, zejména Španělům, Polákům a Čechoslovákům.

(Autor je historik)