Atentát na Heydricha: Odvahu střídala krutost a smutný konec

Celý článek si můžete poslechnout také v audio přehrávači.

Podrobnosti o atentátu na zastupujícího říšského protektora, kovaného nacistu Reinharda Heydricha jsou dobře známé. Jozef Gabčík a Jan Kubiš se rozhodli zaútočit na Heydricha, až pojede ze sídla v Panenských Břežanech na Hrad. Optimální byla zatáčka z Kirchmeyerovy třídy do ulice V Holešovičkách.

Gabčík se 27. května 1942 pokusil Heydricha zastřelit, napřed ze samopalu, pak z pistole, Kubiš hodil na vůz protitankovou nálož. I když bomba explodovala vně vozu, způsobila SS-Obergruppenführerovi vážná zranění, 4. června 1942 pak zemřel v nemocnici.

„Samotný atentát vedl k významnému zlepšení prestiže exilového Československa v zahraničí,“ zhodnotil akci pro Novinky Zdeněk Špitálník z Vojenského historického ústavu.

„Atentát měl pak následné oběti – ať už se budeme bavit o vyhlášení druhého stanného práva, nebo o vypálení obcí Lidice a Ležáky –, ve svém důsledku vedly na konci léta 1942 k oduznání mnichovské dohody, což byl jeden z hlavních cílů československé zahraniční politiky,“ říká Špitálník.

Rozhodnutí spáchat atentát na Heydricha bylo učiněno záhy poté, co se 28. září ujal funkce zastupujícího říšského protektora pro protektorát Čechy a Morava místo Konstantina von Neuratha. Současně stanul v čele protektorátní policie. Hned po nástupu do funkce vyhlásil stanné právo, aby se vypořádal s domácím odbojem a mohl uskutečnit plán na konečné řešení české otázky.

„Tím prvním, co ve funkci provádí, jsou trest smrti pro zatčené vysoce postavené představitele Národní obrany generála Bílého, generála Vojtu a řadu dalších, kteří umírají před popravčí četou v ruzyňské věznici,“ připomíná Špitálník.

„Tahle zpráva velmi zasáhla i vedení vojenského odboje ve Velké Británii. Přednosta zpravodajského oddělení František Moravec patřil k blízkým přátelům generála Bílého,“ dodal historik.

S nápadem zabít Heydricha přišel s největší pravděpodobností právě Moravec, souhlasil s ním však i prezident Edvard Beneš. Podle Špitálníka rozhodnutí naznačuje, že mělo jít o odplatu za zabité generály.

Už 3. října byli v Anglii vybráni pro operaci Anthropoid, jak zněl její krycí název, Jozef Gabčík a Karel Svoboda, jenomže ten se zranil a vystřídal ho právě Kubiš, se kterým Gabčík prošel celou anabázi z okupované vlasti přes Polsko a Francii až do Británie.

Původní představa, že by se atentát uskutečnil na výročí 28. října, se ukázal nerealizovatelný, bylo potřeba nejen vycvičit parašutisty, ale také zajistit jejich vysazení a propojení s domácím odbojem, který oslabovaly zásahy gestapa, jež se zaměřilo na vysílačky.

Síť vysílaček Sparta se odmlčela po zásahu gestapa 3. října. Ve stejnou noc byl vysazen František Pavelka, jemuž se podařilo spojit se s domácím odbojem, ale už 25. října byl zatčen.

Ukázalo se, že není vhodné vysazovat jednotlivé parašutisty, na které měli čekat v místě výsadku odbojáři, protože se v noci navigace nedařila. Dvojice nebo trojice měla větší šanci.

Vše komplikoval nedostatek vhodných letadel, dvoumotorové Armstrong Whitworth Whitleye byly příliš pomalé a měly omezený dolet. Až když se podařilo zajistit čtyřmotorový Handley Page Halifax, který pilotoval zkušený Ronald C. Hockey, byly vysazeny 29. prosince 1941 hned tři skupiny parašutistů současně, kromě Anthropoidu, který měl na starosti atentát na Heydricha, taky Silver A tvořená Alfrédem Bartošem, Josefem Valčíkem a Jiřím Potůčkem, která měla za úkol obnovit spojení pomocí vysílačky Libuše, což byla v tu chvíli hlavní priorita, a Silver B tvořená Janem Zemkem a Vladimírem Škáchou.

Kubiš a Gabčík sice byli vysazeni u Nehvizd místo u Ejpovic, ale farář, na něhož narazili, jim dobře poradil a pak jim pomohli sokolové, které se Heydrich rozhodl zlikvidovat.

Krytí měli tak dobré, že se oba mohli volně pohybovat, Kubiš se dokonce 25. dubna podílel na akci Canonbury, jejímž úkolem bylo navést přesně britské bombardéry na plzeňskou Škodovku. S Josefem Valčíkem zapálili jednu stodolu u Plzně, Adolf Opálka a Karel Čurda z výsadku Out Distance druhou. Na spojnici obou ohňů byl cíl, ale ten se bombardovacím pilotům nepodařilo kvůli špatnému počasí nalézt.

Hlavním úkolem skupiny Anthropoid však byl atentát na Heydricha. Zvažovala několik možností, jak jej provést. Zaútočit na vlak, na salonní vůz, jímž jezdil, nebo přímo v Černínském paláci, ale nakonec zvolili útok na auto. „Jeden z instruktorů skupiny Anthropoid, který sepsal v lednu 1945 hlášení, napsal, že je naučili všem formám zabíjení, které jim byly známy,“ uvedl Špitálník.

Ještě 22. května si s Vlastimilem Moravcem, synem rodiny, kde měli hlavní stan, prošli celou cestu z Panenských Břežan do Prahy, kudy sebejistý Heydrich jezdil otevřeným nepancéřovaným mercedesem. Měl pocit, že se mu podařilo odpor zastrašit a dělníky ve zbrojovkách si koupit většími příděly a rekreací.

I když byl při útoku zraněn, pokusil se i s řidičem, který byl současně jeho osobním strážcem, atentátníky dostihnout, ani jednomu se to však nepovedlo.

Zraněného Heydricha pak odvezli do nedaleké nemocnice na Bulovce, kde se ukázalo, že zastupující říšský protektor měl zlomené žebro, natrženou slezinu a proraženou bránici. Osudné zřejmě bylo, že kus plechu z vozidla zanesl do těla infekci. SS-Obergruppenführer zemřel podle pitevní zprávy na celkovou sepsi. Mohl však podlehnout i embolii.

Okamžitě po atentátu bylo zahájeno rozsáhlé pátrání s cílem atentátníky i jejich spolupracovníky dopadnout. Současně se rozpoutal teror, druhá heydrichiáda, kdy se postupně popravovali už dříve zatčení a věznění odpůrci režimu i ti nově dopadení. Stačilo málo – schvalovat atentát. Kvůli tomu bylo zavražděno 540 lidí, obětí však bylo několik tisíc.

Každý den byly vylepovány nové rudé plakáty se jmény nově popravených. Ty se podle Špitálníka staly symbolem represe. Kvůli podezření, že atentátníkům pomáhal někdo z Lidic, byla tato středočeská vesnice vypálena a srovnána se zemí.

Nakonec gestapo k atentátníkům dovedl další výsadkář, člen sabotážní skupiny Out Distance Karel Čurda, který 16. června přišel do pražského Petschkova paláce, kde bylo hlavní sídlo gestapa. Zamířil tam zřejmě ze strachu, protože tomu, kdo atentátníky udá, byla slíbena nejen vysoká odměna, ale byl také amnestován. Navíc na něho mohl působit i teror za druhé heydrichiády, když byly vypáleny Lidice. „Asi bych netvrdil, že by ho motivoval finanční zisk vypsané odměny, možná strach o sebe a svou rodinu,“ uvedl Špitálník.

Byť Čurda nevěděl, kde se Kubiš s Gabčíkem skrývají, vyslýchajícím stačilo, že prozradil všechny kontakty. Gestapo zahájilo okamžitě tvrdou akci, začalo zatýkat spolupracovníky parašutistů, jejichž síť se mu na základě Čurdových informací podařilo záhy rychle rozkrýt.

Že se atentátníci skrývají v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje zřejmě při mučení prozradil mladý Vlastimil Moravec poté, co mu ukázali useknutou hlavu jeho matky Marie, která před očima gestapa spolkla jed.

Ve čtvrtek 18. června 1942 před pátou ráno obklíčilo kostel na 750 příslušníků Zbraní SS, desítky gestapáků a místních hasičů. Gestapáků pronikajících do kostela si všimli na kůru hlídkující parašutisté Jan Kubiš, Adolf Opálka z výsadku Out Distance a Josef Bublík ze skupiny Bioscop. Přestřelka trvala dvě hodiny, než došla parašutistům munice, nikdo z nich nepřežil.

V kryptě se ukrývali další čtyři parašutisté Jozef Gabčík, Jaroslav Švarc ze skupiny Tin, která měla zavraždit kolaborantského ministra Emanuela Moravce, Jan Hrubý (Bioscop) a Josef Valčík (Out Distance).

Boj s nimi trval několik hodin, slzotvorné granáty házeli zpět a podařilo se jim opakovaně vystrčit i požární hadice, s jejichž pomocí měli být vyplaveni. Nakonec přišli o žebřík, takže už hadice nemohli dál odstrkávat a Němci prorazili do krypty další vchod. Přicházející esesáky stříleli, dokud jim nedošla munice. Poslední náboj si každý nechal pro sebe.

Atentát byl výjimečnou akcí, které neměla obdoby, zdůraznil Špitálník: „V celé okupované Evropě nedošlo k akci obdobného významu, k útoku na tak vysoce postavenou osobnost v celé hierarchii třetí říše. My máme z domácího pohledu pocit, že se jednalo o zastupujícího říšského protektora, tedy nějakého náhradníka. Vnímáme ho jako vládce Čech, nicméně v rámci Říše se týkalo o významnou osobu v rámci bezpečnosti. Heydrich byl zakladatelem říšského bezpečnostního úřadu RSHA, byl SS-Obergruppenführer a generál policie, takže i v těchto složkách zastával velmi vysoké funkce. Byl svého času i šéfem Interpolu. Sám byl architektem holocaustu, v únoru 1942 se koná konference ve Wannsee, kde je Heydrichem nastíněn plán masového vraždění Židů.“ Velkou roli sehrál i při přepadení vysílačky v Gliwicích, které bylo využité jako záminka k napadení Polska.

Špitálník dále zdůraznil, jak je důležité uvědomit si hrdinství atentátníků: „Stali se několikanásobnými dobrovolníky, odešli dobrovolně do Polska, dobrovolně se hlásí na transport do Francie a do cizinecké legie ve Francii.“

Po jejím pádu pak odjeli do Británie, kde se Gabčík hlásil do výcviku na střelce bombardéru. „Svědčí to o velké osobní odvaze a chuti něco dělat,“ řekl Špitálník, „je potřeba říci, že v případě Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka se nejednalo o profesionální vojáky speciálních jednotek, kteří by byli připraveni na takto náročný úkol. Byť se jednalo o zkušené vojáky, kteří měli za sebou předválečnou vojenskou službu, frontovou zkušenost ve Francii, byť krátkou, a tvrdý výcvik.“