Americký sen Emila Kolbena

MČ odkoupila třetinový podíl od potomků této osobnosti. Stalo se tak po úmrtí Jindřicha Kolbena, vnuka elektrotechnika, podnikatele a továrníka Emila Kolbena, a to za bezmála deset milionů korun. Vila, dříve červeně zbarvená, tak přešla do plného vlastnictví města.

Podrobnosti o objektu slavného českého průmyslníka prozradil předseda spolku Kolben Miroslav Kvíz.

„Městská část kupovala horní prostory vily, které dostali v restituci manželé Jindřich (vnuk Emila Kolbena) a Andrée Kolbenová,“ upřesnil Kvíz a dodal: „Jindřich Kolben byl jediný z celé své židovské rodiny, který přežil peklo nacistických koncentráků.“

Ani po válce a všech protrpěných útrapách, jak také dále Kvíz líčí, Jindřicha Kolbena nic hezkého nečekalo. Desítky let pracně budované dílo jeho dědečka Emila Kolbena komunisté znárodnili a Jindřicha jako svého třídního nepřítele, kapitalistu, pronásledovali.

„Po tragických letech pod nacistickou diktaturou, následné komunistické šikaně a sovětské okupaci v roce 1968 se rozhodl s celou svou rodinou emigrovat. Usídlili se v Mnichově. Zde se uplatnil v podniku MTU - München, zabývajícím se konstrukcemi leteckých motorů. Ve firmě pracoval plných 25 let. S manželkou Andrée měl dceru Renatu a syna Martina. Jindřich Kolben zemřel 21. července 2013 ve věku 87 let,“ připomněl Kvíz.

Dále předseda spolku Kolben vysvětluje: „Od smrti svého muže je Andrée posledním žijícím svědkem napínavé historie rodiny Kolbenových. Pocházela z rodu, který se věnoval podobné činnosti, úzce spolupracoval se známou firmou Bratří Prášilů a spol. Ta se například v rámci konání Zemské jubilejní výstavy v roce 1891 podílela jak na konstrukčním řešení Petřínské rozhledny, tak Průmyslového paláce na výstavišti v Bubenči. V letech 1890-91 se zapojila do oprav Karlova mostu po povodni.“

A to nebylo zdaleka vše. V letech 1907-8 postavila firma v Praze Čechův most. Jde o jediný obloukový železný most v Čechách.

František Prášil rovněž navrhl po požáru Národního divadla (12. srpna 1881) jeho novou železnou protipožární oponu. Ta byla do znovuvybudovaného objektu osazena o dva roky později před novým otevřením divadla v roce 1883. Prášil byl v roce 1907 za své zásluhy jmenován c. k. císařským radou.

Vraťme se však do současnosti. Na začátku roku 2019 odhalili zástupci MČ Praha 10 Emilu Kolbenovi na jeho vile pamětní desku. Ta uvádí, že Kolben byl bezesporu osobností světového formátu.

Působil totiž v době světového rozmachu průmyslové revoluce. Pracoval v éře takových vynálezců, jako byli Nikola Tesla či Thomas Alva Edison - ba dokonce i po jejich boku. Sám byl vedle Tomáše Bati a průmyslníka Jindřicha Waldese jedním z předních evropských průmyslníků, pilířem čs. průmyslu a spoluzakladatelem a později generálním ředitelem podniku ČKD, Českomoravská-Kolben-Daněk.

Za své průkopnictví dostal od císaře Františka Josefa I. vyznamenání Řád železné koruny a později proslul pod jménem „kapitán československého průmyslu“. Nelze se proto divit, že spolek Kolben se o odkaz Emila Kolbena i v současnosti stará.

„V současné době bydlí ve vile jediný nájemník. Obývá původní reprezentativní prostory, které Emil Kolben využíval hlavně při různých společenských a slavnostních událostech. Rádi bychom budovu získali do nájmu pro svoji klubovou činnost. Máme takovou představu, že bychom zde vytvářeli programy pro školy, podnikatele a další širokou veřejnost. Ve vile by mohlo vzniknout jakési Kolbenovo centrum,“ konstatuje Kvíz.

Taková představa by byla jistě inspirativní a nikoli nereálná, protože zpřístupňovat veřejnosti kulturně a historicky cenné vily a podobné objekty je přínosné a můžeme to pozorovat i v zahraničí. Postupně tak i v Praze může přibývat ke stávajícímu počtu památek mnoho dalších významných. Zpřístupněna tak byla např. již zmíněná Trmalova vila.

Nejen tedy pražská „desítka“, ale i „devítka“ by chtěla rozvíjet do budoucna Kolbenovo genius loci tak, že na bývalém továrním vysočanském brownfieldu nyní asanuje ruiny bývalého továrního areálu ČKD a staví zde novou Kolbenovu čtvrť.

Vraťme se ale k začátkům Kolbenovy velké průmyslnické éry, abychom zjistili, proč se uchoval název vysočanské ulice Kolbenova a také stanice metra B s názvem Kolbenova.

V době Emila Kolbena, který se narodil v roce 1862 ve Stránčicích u Prahy do nemajetné rodiny a měl osm sourozenců, probíhal bouřlivý průmyslový rozvoj. K tomu bylo zapotřebí hodně elektřiny. Přístupy však byly ne vždy jednoznačné a shodné. Kupříkladu tu byl jak stejnosměrný, tak střídavý proud, a na nich se přední odborníci nemohli shodnout, i když oba typy proudu měly ekonomický význam.

Thomas Alva Edison byl pro stejnosměrný proud, Nikola Tesla, George Westinghouse a Kolben pro střídavý proud. Zvítězil druhý proud.

Spojené státy se staly vzorem průmyslového rozkvětu a Kolben, který na Českém vysokém učení technickém (ČVUT) v Praze vystudoval oba inženýrské obory, elektrotechniku a strojírenství, sem v 80. letech 19. století také zamířil poté, co v roce 1888 dostal pro výborný prospěch vyrozumění o poskytnutí Gerstnerova stipendia a možnosti uskutečnit studijní cesty po světě včetně USA.

Navštívil podniky v Curychu, Paříži a Londýně - a poté odjeli s manželkou Malvínou do Spojených států.

Kolben se v Americe seznámil s vynálezci Edisonem i Teslou. Byl velkým teoretikem i praktickým dříčem, vypracoval se postupně na hlavního inženýra společnosti Edison Machine Company, předchůdce dnešní známé americké společnosti General Electric, a pracoval přímo po boku už výše jmenovaného amerického vynálezce Edisona.

Tento slavný muž patentoval 2332 vynálezů, z nichž jedním se stal i vynález fonografu, který umožnil první zvukové záznamy a později ovlivnil i jejich zdokonalování prostřednictvím gramofonu, magnetofonu, walkmanu, CD i DVD přehrávače a MP3 zvukového zařízení.

Byl Kolbenovým vzorem. Kolben si tak splnil svůj „velký americký sen“. Edison byl kromě vynálezce také podnikatelem.

Hnacím motorem Kolbenovi byla doba bohatá na nemalé množství světových technických vynálezů, vlastní nezměrná píle a také Edisonův příklad. Tak bohaté na technickou inspiraci bylo 19. století, ve kterém český průmyslník žil.

Kolben, sotva třicátník, měl tedy v Americe úspěch, disponoval velkým tvůrčím technickým potenciálem a uměl jazyky. Přijela sem i jeho žena Malvína. Zprvu byla okouzlena, ale po nějakém čase se chtěla vrátit do Evropy.

Její přání bylo vyslyšeno, odjeli zprvu do Švýcarska. Kolben zde pokračuje ve své kariéře, tentokrát jako šéfkonstruktér firmy na vícefázové generátory Oerlikon.

Poté se však vracejí se ženou do Čech a po návratu tady v roce 1897 kupuje Kolben pozemky a staví tovární haly. Stává se předním moderním průmyslníkem, který dovádí do reálné podoby sen českého vynálezce Františka Křižíka o elektrifikaci Prahy a plní si tak další svůj sen.

Je výrobcem nejen parních a vodních elektráren, ale také čerpadel, kompresorů, elektromotorů, tramvají a lokomotiv. Tyto výrobky navíc putují do mnoha států po celém světě.

Do Prahy se v roce 1911 za „Kolbenovým zázrakem“ přijíždí podívat až z daleké Ameriky i slavný vynálezce Edison.

A Kolben si plní ještě další sen - když se ve 20. letech za první republiky stáváme předními výrobci elektromotorů a transformátorů. V roce 1927 vzniká velký komplex průmyslových podniků, o které se Emil Kolben stará doslova jako otec. Zavádí sem nové moderní technologie.

Je dnes svým přístupem připodobňován k Tomáši Baťovi, vždy vycházel hlavně ze své práce a ze svého niterného člověčenství. Pamatoval i na Edisona, který tvrdil o svém úspěchu i o úspěchu jiných lidí, že je to z převážné části výsledek víry, úsilí, vytrvalosti, potu a dřiny.

V roce 1871 byla založena společnost První českomoravská a roku 1896 podnik Kolben a spol. Ke sloučení obou podniků došlo v roce 1921, kdy vznikl už velký podnik Českomoravská Kolben a.s.

Těsně před světovou krizí došlo k jednáním s motivovaným českými finančníky o spojení této továrny s podnikem Breitfeld-Daněk. Ke sloučení došlo v roce 1927. Bylo to prozíravé, protože pak přišla světová krize a připravené ČKD jí prošlo celkem bez úhony.

Daněk byl český konstruktér, působící v oblasti vybavování cukrovarů strojními zařízeními. Byl to také významný muž, měl řád od císaře Františka Josefa, zasloužil se o slávu Světové výstavy ve Vídni a za dobročinné zásluhy byl povýšen do šlechtického stavu.

Ani za první republiky, byť v časech rozkvětu průmyslu v Čechách, stejně jako za protektorátu, to však Kolben neměl úplně růžové. Řád od císaře a militární zakázky mu přitížily, s čímž se snažil bojovat. Nebezpečí nacismu nicméně v plné šíři neodhadl.

Těžko si lze představit, jaké chvíle zažívala celá Kolbenova rodina a on sám. V Americe došlo ke krachu na newyorské burze, krystalizovala hospodářská krize a druhá světová válka.

Vztah Kolbena k židovství byl ambivalentní. Byl tak vnímán, sám však vystoupil ze židovské obce a přihlásil se k češství, což uvedl i při sčítání lidu. To protektorát však neoslovilo a Kolben musel v roce 1939 odejít do ústraní, ač to byl tvůrce velkého průmyslového zázraku.

Za prezidenta Emila Háchy měli být prominentní židovští průmyslníci vyjmuti z deportačního seznamu, ale po heydrichiádě to již nebylo možné.

Kolben, ač osmdesátiletý a značně zesláblý, byl 6. června 1943 odvlečen do koncentračního tábora Terezín. Respektive odnesen ze svého domu na nosítkách do auta, přičemž vojákům ještě stačil nadávat.

Podle vzpomínek Kolbenova vnuka Jindřicha měl u sebe slavný průmyslník kufřík a v něm 180 akcií ČKD.

Dlouho zde nepobyl, po pár dnech 3. července téhož roku jeho život vyhasnul ve zdejších Podmokelských kasárnách. Stejně jako v jiných lágrech životy ostatních členů rodiny Kolbenových a v jiných koncentračních táborech miliony životů dalších lidí.

Po válce v roce 1950 se to táhlo dál. Vnuk geniálního Kolbena Jindřich, který byl spolu se svým otcem a dědečkem odvlečen do Terezína a pak do Osvětimi, jako jediný muž Kolbenových válku přežil.

Nemohl ale na slávu Kolbenovu navázat. V té době byly továrny zestátněny a dostat se na studia bylo pro něho kádrově prostřednictvím „bodů za předky“ nereálné. I když jeho předky drtily koncentrační tábory. Sedmnáct let musel pracovat jako dělník. Pracoval v pražské Waltrovce, továrně na letecké motory.

Pamětníci z ČKD však na Jindru Kolbena dodnes vzpomínají. Litoval, že později ztratilo ČKD nejen svoji světovou značku, ale také 90 procent původních odbytišť.

To, co se neztratilo, je však genius loci díky snaze městských částí Prahy 9 a 10 a spolku Kolben.

Tak jako v americkém městě West Orange ve státě New Jersey mají národní kulturní památku, areál výzkumných pracovišť Edisonových, tak u nás máme rodný dům Kolbenův ve Stránčicích a také vilu ve Hradešínské ulici. A nyní to bude i nová vysočanská čtvrť Kolbenova.

Ještě nedávno bylo ČKD Vysočany typickým brownfieldem plným chátrajících oprýskaných továrních zdí, vymlácených oken, náletového roští, špinavých hadrů, území plné starých vsáklých olejů, prachu, jako by tudy prošla válka či tornádo.

Tak tomu bylo mnoho let. Zapomenutý kout Prahy. Slavná značka továrny je už dávnou minulostí.

A přece. Smutný zapomenutý prostor znovu ožívá tak, jako i jiné pražské brownfieldy - ten smíchovský, bubenský, žižkovský, rohanský, jinonický...

Ze zdevastovaného prostoru se pozvolna rýsují obrysy nových budov a ulic. Vzniká celá nová čtvrť. A jmenuje se po zakladateli kdysi tak hrdého průmyslového impéria: Kolbenova. Ponese stopy Emila Kolbena nejen v názvech čtvrti či ulic, ale ve svém celkovém nezapomenutelném geniu loci.