Největší mýty o útoku Třetí říše na SSSR

Opakovaně se uvádělo, že Sovětský svaz nebyl připraven, že Josif Vissarionovič Stalin s útokem nepočítal a že byl tak zaskočen, že ho to na několik dní paralyzovalo. Dokonce se objevilo i tvrzení, že sovětské jednotky selhaly při obraně, protože se chystaly na začátku července přepadnout Německo a Adolf Hitler je jen předehnal. Jak to ale bylo doopravdy?

Když piloti Luftwaffe bombardovali nezamaskovaná sovětská letadla vyrovnaná na letištích v řadách, vypadalo to, že Sovětský svaz s útokem nepočítal. To popíral ve svých pamětech generál Georgij Konstantinovič Žukov: „Po Stalinově smrti se objevily verze, že někteří velitelé a jejich štáby v noci na 22. června nic netušili a klidně spali, nebo se bezstarostně bavili. To neodpovídá skutečnosti. Poslední mírová noc byla jiná.”

Žukov má pravdu, večer 21. června 1941 se účastnil porady, kde byl vydán následující rozkaz: „Mezi 22. a 23. červnem je možný překvapivý německý útok na frontách Leningradského, Pobaltského Západního, Kyjevského a Oděského vojenského okruhu“. Nařizoval vojskům těchto okruhů přejít do stavu bojové pohotovosti, tajně zaujmout palebná postavení v opevněných prostorech na státní hranici, vojska rozptýlit a zamaskovat. Pro mnohé však rozkaz přišel pozdě, k jednotkám se dostal dvě hodiny před útokem.

K vydání rozkazu přispěla informace od německého přeběhlíka u Tarnopolu, který řekl, že útok začne 22. června ráno. Stalin se ještě zeptal: „A nenastrčili toho přeběhlíka němečtí generálové, aby vyprovokovali konflikt?“ Sovětský vůdce si myslel, že zatímco Hitler o válku neusiluje, němečtí generálové o ni stojí a využijí jakékoli záminky k jejímu rozpoutání. Nakonec však souhlasil s vydáním rozkazu, ovšem s dovětkem: „Úkolem našich vojsk je nereagovat na žádné provokační akce, jež by mohly způsobit komplikace.“

Lidový komisař námořnictva admirál Nikolaj Gerasimovič Kuzněcov se kvůli tomu obrátil na Žukova, zda může použít zbraně. Ten mu odpověděl, že ano. Lodě v sevastopolském přístavu se proto bránily palbou. Jiní si tím však jisti nebyli. Náčelník štábu 26. armády Ivan Semjonovič Varennikov oznámil ve 4:30, že německé dělostřelectvo pálí po celé délce fronty a Přemyšl je pod palbou zblízka. Pak se objevily dvě vlny německých letadel a od čtvrté ráno bombardovaly nádraží, rafinerii, přístupové cesty i kasárna, přesto Varennikov rozkázal: „Nenechte se vyprovokovat. Nestřílejte na německá letadla.“ Až velitel sboru Dmitrij Ivanovič Rjabyšev, který se už dřív obával soustřeďování německých sil v Polsku, přikázal palbu opětovat.

Velkou pozornost vyvolala zejména v Sovětském svazu spekulace Viktora Suvorova v knize Všechno bylo jinak, že Stalin plánoval napadnout na začátku července Třetí říši a Hitlerovi nezbylo než ho předehnat. Německý útok přitom přišel ve chvíli, kdy se sovětské armády už chystaly k útoku, odstranily zátarasy na hranicích a nebyly tak připravené hájit své pozice. Suvorov vycházel z rozložení sovětských sil v Bělorusku, které skutečně nebylo rovnoměrné a naznačovalo, že mohly být připravené k útoku ve dvou směrech proti německým divizím v Polsku.

Sověti opravdu vypracovali od roku 1940 do zahájení války čtyři plány útoku na Třetí říši, poslední z 15. května 1940 byl dílem Žukova, který ho poslal Stalinovi. Jeho cílem mělo být zničit německé jednotky, které se soustřeďovaly jižně od Varšavy. V SSSR navíc probíhala od dubna 1940 skrytá mobilizace podle plánu sestaveného Alexandrem Vasilevským, která se konala pod pláštíkem vojenských cvičení, kdy bylo do zbraně povoláno 805 tisíc lidí. Jasně to ukazuje, že Sovětský svaz se na válku připravoval.

Od okupace Polska vzrostla za 22 měsíců síla sovětské armády z 1,9 milionu vojáků na 4,6 milionu. Nic však nenasvědčuje tomu, že by Stalin plnil komplikovaný plán, kdy nasměroval Hitlera k útoku na západní Evropu, aby pak mohl sám rozšířit svou moc. Naopak se bál rozpínavosti Třetí říše, po pádu Francie řekl: „Teď se Němci obrátí proti nám. Sežerou nás zaživa.“

Spekulaci Vladimira Rezuna, jak se Suvorov doopravdy jmenuje, který pracoval pro ruskou vojenskou rozvědku GRU, než přeběhl k Britům, vyvracejí i další informace. Rudá armáda se teprve přezbrojovala, její jednotky nebyly vycvičené a u hranic chyběla munice. Náčelník německého štábu pozemních sil Franz Halder označil ještě v červnu 1941 ruské rozložení sil za čistě defenzivní.

Hlavním důkazem proti Suvorovovi je však doba, kdy se rozhodl Hitler zaútočit. O plánu napadnout Sovětský svaz své spolupracovníky poprvé informoval 21. července 1940, tedy ještě před zahájením letecké bitvy o Británii. Na 31. července pozval vrchní velitele na Berghof, kde jim vyjevil svůj plán útoku na Sovětský svaz na jaře 1941. Probírali to s ním náčelník štábu ozbrojených sil (OKW) Wilhelm Keitel, náčelník operačního štábu OKW Alfred Jodl a vrchní velitel pozemních sil OKH Walter von Brauchitsch, který už dříve předložil plán na obsazení části SSSR.

Rozhodnutí o útoku na Sovětský svaz padlo 18. prosince, kdy byla vydána Směrnice č. 21 o operaci Barbarossa, v níž stojí: „Německé ozbrojené síly musejí být připraveny k tomu, aby byly schopny ještě před ukončením války proti Anglii porazit sovětské Rusko rychlým polním tažením.“

Hitler sice byl odpůrcem vedení války na dvou frontách, ale je možné, že k jeho rozhodnutí přispěl postup Sovětského svazu na jaře 1940. Den po pádu Paříže 14. června 1940 začal Sovětský svaz obsazovat Pobaltí včetně Lotyšska, které podle smlouvy Ribbentropa s Molotovem patřilo do německé sféry vlivu. A 26. června 1940 následovalo ultimátum Rumunsku, aby mu odstoupilo Besarábii, která byla dříve součástí carského Ruska i se severní Bukovinou. Hitler tehdy doporučil rumunskému králi Michalovi I., aby vyhověl. O dva dny později překročila Rudá armáda bez boje hranici a obě oblasti připojila. Nová hranice na řece Prut byla stanovena 3. července. Hitler se však obával, že se takto Sověti dostali příliš blízko rumunským naftovým polím, která sám nutně potřeboval.

Jeho rozhodnutí přitom nebylo jen vojenské, ale ideologické. Hitler byl vždy odpůrcem komunismu, považoval ho za největší nebezpečí pro národní socialismus a stál u zrodu paktu proti Kominterně. Potvrzují to slova, která před napadením SSSR napsal Mussolinimu: „Jakmile jsem se ztěžka dopracoval k tomuto rozhodnutí, opět se cítím duševně volný. Navzdory naprosté upřímnosti snahy o nastolení definitivního usmíření mi bylo partnerství se Sovětským svazem často tíživou povinností, jelikož mi mnohdy připadalo, že je zcela v rozporu s celým mým původem, mými představami a mými bývalými závazky. Jsem přešťasten, že jsem se z těchto duševních muk vymanil.“

Z rozkazu vydaného 20. června 1941 i z první reakce v den útoku, kdy se ještě nemluví o válce, je jasné, že Stalin s okamžitým útokem nacistů skutečně nepočítal. Toto tedy mýtus není. Čekal, že přijde nějaké ultimátům, jaké dal Adolf Hitler před bitvou o Británii Londýnu.

O plánech Německa napadnout Sovětský svaz přitom Moskva věděla, byla o nich opakovaně informována z několika různých stran, ovšem Stalin si myslel, že je to jen forma nátlaku. Sověti dostali o hrozbě útoku řadu zpráv od špionážní sítě Rote Kapelle a Američané informovali sovětského velvyslance o německých plánech z 31. července 1940 i o rozhodnutí z 18. prosince 1940. I Britové věděli od agentů o rozhodnutí Hitlera z 31. července, když však britský velvyslanec v Moskvě Stafford Cripps sdělil Sovětům, že se Německo chystá zaútočit na SSSR, ti to vyhodnotili jako snahu Londýna zatáhnout Sovětský svaz do války, protože Británie skoro rok čelila Třetí říši sama.

O rostoucím napětí vědělo i sovětské velení, od října 1940 do června příštího roku bylo zaregistrováno 185 průzkumných letů německých letadel nad územím Sovětského svazu, přičemž 15. dubna přistálo německé letadlo u Rovna s fotoaparátem, filmy a zničenou mapou. Moskva věděla i o přesunech německých divizí do Východního Pruska. Vedoucí armádní zpravodajské služby Filipp Ivanovič Golikov ve své zprávě z 15. dubna napsal, že u Varšavy je 84 německých divizí a 5. května uvedl, že proti sovětskému svazu stojí 107 německých divizí, tedy o 37 více než před dvěma měsíci. Na západě jich však Německo mělo 126.

Týž den lidový komisař pro státní bezpečnost Vsevolod Merkulov předal zprávu pro Ústřední výbor a státní výbor obrany, že ve Varšavě a na území Generálního gouvernementu probíhají vojenské přípravy a němečtí důstojníci otevřeně mluví o „nadcházející válce na Východě“. Válka měla začít hned po jarních manévrech.

Když se znepokojené sovětské ministerstvo zahraničí obrátilo na Berlín, ten odpověděl, že se tam cvičí vylodění do Británie, protože oblast není v dosahu britských bombardérů.

Také sovětský agent Richard Sorge posílal zprávy z Tokia, že se na hranicích Třetí říše se Sovětským svazem od jara 1941 soustřeďují německá vojska. V květnu varoval, že se Hitler rozhodl rozdrtit SSSR a podržet si v rukou evropskou část Sovětského svazu kvůli zdrojům surovin a obilí nezbytným pro ovládnutí Evropy. Ale zpráva byla zjemněna, že válka bude nevyhnutelná, jen když Sověti přestanou spolupracovat. Nebylo tedy jasné, zda nejde o diplomatický nátlak.

K tomu se přikláněl i Stalin. Marně se lidový komisař obrany Sovětského Svazu Semjon Konstantinovič Timošenko a Žukov snažili už 9. června vyhlásit stav pohotovosti. Neuspěli s tím ani 18. června na poradě u Stalina. Bylo to v den, kdy tajná služba varovala, že ze SSSR odjelo 34 členů německého diplomatického úřadu. Na Žukova tehdy Stalin vyjel: „Přišel jste proto, abyste nás děsil válkou, nebo snad po válce toužíte, protože nemáte dostatek vyznamenání a dost vysokou hodnost? Je to všechno Timošenkova práce, on všechny připravuje na válku, měli jsme ho zastřelit...“

Na komuniké TASS z 14. června, že Sovětský svaz zůstává německým spojencem, přitom Berlín nereagoval. Aby se situace nezhoršila, Sovětský svaz dál dodával Německu suroviny, bylo to půldruhé miliony tun obilí a milion tun minerálních olejů. Do říše putovala i manganová a chromová ruda, bavlna nebo platina. Za část dodávek hitlerovské Německo nezaplatilo a vzpouzelo se dodat moderní zařízení na výrobu syntetického kaučuku a toluenu, které by SSSR zajistilo vysokooktanový benzín.

Snaha neprovokovat a plnit domluvené dodávky však měla i jeden prozaický důvod - nová opevnění na hranici s Třetí říší měla být alespoň částečně dokončena až 1. července a zcela až v říjnu. Po záboru západní části Ukrajiny a Běloruska v září 1939 se sovětskému velení zdálo, že Stalinova linie u bývalé hranice, kde se od roku 1938 postavilo 13 opevněných objektů, leží moc hluboko v týlu, u nové hranice se proto budovala nová Molotovova linie. Vojenská rada Rudé armády si však stěžovala, že výstavba je pomalá.

Vznikaly i nové jednotky, ale nebyly vybavené a nebyli pro ně vycvičení velitelé.

Situace se změnila až 20. června, když Sorge oznámil, že válka je nevyhnutelná a Japonci zvažují reakci. Náměstek předsedy vlády Anastáz Ivanovič Mikojan oznámil, že německé lodě odplouvají ze sovětských baltských přístavů, aniž by vyložily náklad, a u Tarnopolu varoval před útokem německý přeběhlík. I v rozkaze přejít do bojové pohotovosti stálo, že je potřeba se vyvarovat provokací. Stalin byl stále přesvědčen, že Hitler válku nechce, že po ní touží jen němečtí generálové a ti hledají jakoukoli záminku pro rozpoutání konfliktu.

Stalin se o německém útoku dozvěděl 22. června 4:40 moskevského času, když mu do vily v Kuncevu zavolal Žukov. I když zaskočený napřed mlčel, nakonec svolal schůzku do Kremlu, kam dorazil v 5:45. Ve směrnici podepsané lidovým komisařem obrany Sovětského Svazu Semjonem Konstantinovičem Timošenkem, tajemníkem ÚV KSSS Georgiem Malenkovem a Žukovem se sice ještě nemluvilo o válce, ale už byl vydán rozkaz „všemi silami a dostupnými prostředky zaútočit na nepřítele a zničit jej v oblastech, kde narušil sovětskou hranici“.

Protože se Stalin se k útoku veřejně vyjádřil až 3. července 1941 v známém projevu začínajícím slovy „Soudruzi! Občané! Bratři a sestry, obracím se na vás, přátelé“, objevila se spekulace, že byl sovětský vůdce vývojem situace zcela ochromen a nebyl schopen jednat. Není však pravda, jak tvrdil Nikita Chruščov, že byl Stalin po útoku byl deset dní paralyzován. Už 22. června byl vyhlášen válečný stav a mobilizace, která začala o den později. Ustaveno bylo vrchní velitelství Stavka, jehož předsedou se stal Timošenko. Jen 22. června absolvoval Stalin 29 schůzek, přičemž klíčové bylo rozhodnutí o evakuaci průmyslu za Ural a do Střední Asie. Když se ukázalo, že hlavní nápor nebyl zaměřen na Ukrajinu, jak Sověti přepokládali, ale na Moskvu, sešel se 26. června se Stalinem Žukov, který navrhl vybudovat v tomto směru dvě obranné linie. Pravdou ale je, že 27. června nepřijal Stalin britskou vojenskou misi.

Stalina zřejmě zaskočil až pád Minsku 28. června, po kterém běsnil, ovšem z výpovědí členů politbyra plyne, že nezmizel v ústraní a 29. června jednal na komisariátu obrany. Ukázalo se však, že Stalin sám nemůže vše řešit, a tak byl 30. června vytvořen válečný kabinet - Státní výbor obrany, který byl nadřízen i Stavce. V jeho čele ovšem stanul Stalin, což vyvrací i další spekulace o přípravě palácového převratu.

Rychlý postup Němců a sovětské prohry vedly i k dalším spekulacím, proč k nim docházelo. Sovětům zaskočeným v nedbalkách se nedostávalo přesných informací o německých silách, museli reagovat na pečlivě připravený německý postup a jejich armáda byla silně oslabená čistkami. Platilo jen to poslední. Během čistek v armádě, které začaly v roce 1937, byli zlikvidováni tři z pěti maršálů, třináct z patnácti velitelů armády a polovina velitelů divizí. Chyběli však i nižší velitelé. Sovětská armáda se navíc přezbrojovala, převáděla na jiný způsob řízení a jinou taktiku, neboť se poučili ze zimní války s Finskem.

Ostatní pravda není, Sověti velmi přesně věděli, jak velké síly proti nim stojí a kde, před útokem odhadovali, že proti nim stojí 122 německých a rumunských divizí, což odpovídalo pravdě. Němci sice měli poměrně přesný odhad o počtu sovětských sil na hranicích, čehož taky využili, ale méně už věděli o druhém operačním sledu za bývalou západní hranicí SSSR mezi Kurskem a Orlem a vojenskou sílu Sovětského svazu hrubě podcenily. Sověti měli 303 divizí ve dvaceti armádách a v nich asi 4,7 milionu mužů. Pravda, mnohé divize měly jen poloviční stav.

Sovětské letectvo mělo asi 20 000 letadel, na západní hranici pak 7100, Němci ovšem odhadovali jejich počet na 5800, přičemž dospěli k závěru, že bojeschopných je 1300 bombardérů a 1500 stíhaček, i když z odposlechů radiové komunikace vyplývalo, že je jejich počet několikanásobně vyšší. Jednotky na hranici přitom už dostaly stovky moderních MiGů-3.

Neměli však tušení o neohrabaných supertěžkých padesátitunových tancích KV-2 s kanonem ráže 152 mm, které běžná protitanková děla nedokázala zlikvidovat. Nevěděli ani o tanku T-34 s 76 mm kanonem, který pancéřováním i výzbrojí překonával všechny tehdejší německé obrněnce včetně Panzeru III s kanónem ráže 50 mm s dlouhou hlavní. Nacisté ani nevěděli o vývoji mobilních raketometů Kaťuša, jež se staly jednou z klíčových zbraní.

Němci byli silou Rudé armády zaskočeni, 3. července napsal generálmajor Luftwaffe Otto Hoffmann von Waldau: „Naprosté překvapení při úderu na gigantické sovětské formace. Vojenské prostředky Sovětského svazu jsou podstatně větší, než naznačovaly předválečné studie. Četné statistické údaje jsme pokládali za propagandistické chvástání. Kvalita vojenského materiálu je vyšší, než jsme čekali. Připsali jsme si sice velké úspěchy s nízkými ztrátami, ale je ještě třeba zničit velké množství sovětských letadel. Vůle k odporu a houževnatost lidí překonaly veškerá očekávání.“

Němcům chyběly ani informace o terénu, a tak se dokonce zkoumaly poznatky z Napoleonova tažení. Velení pozemních sil však především podcenilo logistiku v rozlehlé zemi s nerozvinou infrastrukturou. Fronta se z původních 1600 kilometrů rozšířila na 2400 kilometrů, ovšem v celém SSSR bylo jen 80 000 kilometrů železnic a 64 000 kilometrů silnic se zpevněným povrchem. Ostatní byly prašné, které se na jaře a na podzim měnily v bláto. Dopravu zásob, paliva a munic navíc komplikovalo, že sovětské železnice byly širokorozchodné a vlaky nemohly jet přímo z Říše do blízkosti fronty. Automobilů byl nedostatek, pro zásobování jednotek z týlu by jich bylo potřeba několikanásobně víc.

Když se při simulaci pětiměsíčního tažení ukázalo, že nebude možné dodávat dost paliva a munice německým jednotkám, tak se ad hoc upravila délka tažení na kratší. Hitler s tím neměl po dobytí západní Evropy problém, 5. prosince 1940 se vyjádřil pohrdavě o nepříteli na východě: „Rusové jsou podřadní. Armáda postrádá velení. Je více než pochybné, zda budou tu a tam zaznamenané správné poznatky vojenského velení řádně zhodnoceny.“

Hlavní zdroje

Hlavní zdroje Chris Bellamy: Absolutní válka, Academia 2011

Hlavní zdroje Chris Bellamy: Absolutní válka, Academia 2011 Len Deighton: Krev, slzy a pošetilost, Argo 1996

Hlavní zdroje Chris Bellamy: Absolutní válka, Academia 2011 Len Deighton: Krev, slzy a pošetilost, Argo 1996 Basil Liddell Hart: Dějiny druhé světové války, Jota 2004

Hlavní zdroje Chris Bellamy: Absolutní válka, Academia 2011 Len Deighton: Krev, slzy a pošetilost, Argo 1996 Basil Liddell Hart: Dějiny druhé světové války, Jota 2004 Georgij Konstatinovič Žukov: Vzpomínky a úvahy, Svoboda 1971,

Viktor Suvorov: Všechno bylo jinak, Naše vojsko 1995