Na nebi byla 17. listopadu 1989 polární záře

„Revoluční rok nabídl hned dva astronomické jevy, které – byť s politicko-společenskými událostmi neměly nic společného – se občas zmiňují v jejich souvislosti. Dokonce někteří pověrčiví lidé těmto úkazům navzdory jejich skutečné podstatě přisuzují vliv na revoluci v roce 1989. Symbolicky se tak vnímat mohly,“ uvedl fotograf a popularizátor astronomie Petr Horálek, který dané úkazy Novinkám připomněl.

První z jevů bylo úplné zatmění Měsíce 17. srpna 1989, které z našich končin šlo pozorovat nad ránem a během rozbřesku. Během úkazu Měsíc vstoupí do stínu Země a díky lomu světla v zemské atmosféře na našeho kosmického souseda dopadají paprsky zemských červánků. Měsíc tak chytne nápadný naoranžovělý, cihlově červený či až rudý nádech. Zatmění bylo velmi dlouhé, fáze úplného zákrytu trvala hodinu a 36 minut.

„Již staré civilizace považovaly úplná měsíční zatmění za předzvěst události nějakého negativního ražení, nebo zkrátka symbol nějaké změny,“ poznamenal astrofotograf s tím, že v roce plném politického napětí mezi pověrčivými lidmi vyvolal jisté symbolické dojmy.

„Vždyť zatmělý Měsíc se svou rudou barvou zapadal za obzor za úsvitu, tedy jeho rudá zář bledla na sklonku nového dne. Ne náhodou se tak mezi pamětníky tomuto rannímu úkazu občas přezdívalo ‚úsvit změn' a v Německu byl údajně vnímán jako symbol k pozdějšímu pádu Berlínské zdi počínaje 9. listopadem 1989,“ zmínil Horálek i na webu České astronomické společnosti.

Vzácnou shodou náhod však byl vysoký vzrůst geomagnetické aktivity a viditelnost polárních září 17. listopadu 1989 v prakticky stejné době, kdy se na Národní třídě odehrávaly největší demonstrace.

Slunce bylo toho roku obecně velmi aktivní, vědci dokonce v březnu 1989 zaznamenali jednu z největších erupcí moderní historie.

Listopadové záře způsobily úniky koronální hmoty uvolněné od Slunce v polovině listopadu 1989. Erupce už nebyly tak silné jako na jaře, polární záře dosahovaly viditelnosti ze středních zeměpisných šířek jen svou vysoce položenou emisí rudého odstínu (zelené části takzvaného aurorálního oválu byly podle Horálka z našich šířek nízko nad obzorem nebo pod ním), přesto byly dostatečně výrazné a hlavně dlouho trvající, aby se daly z ČSSR sledovat.

Díky příznivému počasí během večerních hodin se mimo Prahu o své zážitky s polární září mohlo podělit nemálo pozorovatelů. Z mnoha svědectví nabízí Horálek to, které poskytl tehdejší zlínský astronomický kroužek pod vedením Josefa Chlachuly:

„V pátek 17. listopadu 1989 jsem vedl astronomický kroužek dětí většinou z vyšších ročníků základní školy. V závěrečné části kroužku se většinou pozorovalo na pozorovatelně zlínské hvězdárny. Když jsem kolem sedmé večer odsunul střechu pozorovatelny s dalekohledem, tak jsem si všiml jakýchsi červánků. Jenomže po chvilce jsem si uvědomil, že ty červánky nejsou jen někde u západu, kde zapadlo Slunce a že ani gradient jejich jasnosti se nijak na západ neváže. A tak mi došlo, že je to polární záře. Pozorovali jsme jak z pozorovatelny, tak i mimo hvězdárnu z chodníků okolního gymnázia, abychom měli výhled i na severní obzor, který na pozorovatelně zacláněla odsunutá střecha.“

Zprávu o polární záři poté zatelefonovali do televize. První zpráva ve večerní páteční „Jedenadvacítce“ byla z Národní třídy. „A poslední byla, myslím, opravdu naše,“ dodal Chlachula.

„Polární záře viditelné z Česka a Slovenska jsou každopádně poměrně velkou vzácností. Je opravdu náhoda, že jedna z těch výraznějších se odehrála právě na den sametové revoluce, byť ten rok oněch případů bylo více, jelikož zrovna vrcholila aktivita 22. slunečního cyklu,“ uzavřel Horálek.