Kvůli fotkám nelegálně vstoupil do Berlína a Rumunska. Výstava Šibíka z pražských a dalších demonstrací připomíná výročí sametové revoluce

Tehdy pětadvacetiletý fotograf se v tehdejších událostech orientoval především na základě informací ze zakázaných rádií Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. „Začal jsem fotit 21. srpna 1988, to byla první demonstrace po devatenácti letech na výročí okupace sovětskými vojsky. Potom jsem fotil každé další výročí, lidi už měli odvahu a využili každého výročí, aby protestovali. Tehdy jsem ty fotografie nemohl publikovat, ale věřil jsem, že někdy přijde doba, kdy je budu moci ukázat veřejnosti,“ řekl Novinkám Šibík.

Fotit dění demonstrací bylo přitom velmi nebezpečné a nesnadné. Šibík měl malý foťák, který měl jednu citlivost, ostřil manuálně a expozici musel odhadovat. Přesto na něj šetřil několik let a během demonstrací se tak bál nejen o sebe, ale právě i o fotoaparát. „Policisté byli velice agresivní a na vlastní oči jsem viděl, kolik rozmlátili fotoaparátů a kamer, ale mně se nikdy nic nestalo, opravdu jsem měl štěstí. Přitom mám několik fotografií, kdy jsem těsně za těmi policisty,“ vzpomíná fotograf.

Výstava, která na Staroměstské radnici probíhá každý den od 11 do 19 hodin, je rozmístěná do dvou pater. Čítá 81 fotografií, které autor rozdělil do čtyř hlavních částí. První z nich tvoří demonstrace z roku 1988 a 1989, které předcházely revoluci.

„Z demonstrací to bylo nejtvrdší v lednu 1989, když byl Palachův týden. První den obsadili Václavské náměstí, takže se lidé nemohli sejít. Mě napadlo, že to druhý den udělají znovu, vzal jsem krabičku amerických cigaret a uplatil jsem u ČKD číšníky, aby mě tam pustili. Ti mě tam pustili, policajti opravdu znovu obsadili Václavské náměstí a já jsem díky tomu udělal tuhle fotku,“ vypráví Šibík u jedné z fotografií obsazeného náměstí Veřejnou bezpečností a tajnými policisty.

Druhou částí výstavy jsou fotografie z pádu Berlínské zdi, události, která se stala sedm dní před československou revolucí. „To že jsem se dostal do Západního Berlína, bylo obrovské štěstí. Po nešťastném prohlášení jednoho z ministrů NDR o okamžité platnosti bezvízového styku, se začaly ještě v noci 9. listopadu valit desetitisíce lidí z východního Berlína do západní části. Slyšel jsem to v rádiu, nasedl na první vlak a odjel do Berlína. Nedošlo mi ale, že bezvízové povolení platí jen pro Němce. Měl jsem ale štěstí a na třetím přechodu jsem se s ostatními dostal na západní stranu,“ vysvětluje Šibík s tím, že ho ze všech hraničních přechodů vyhodili, ale na jednom se vmísil mezi Němce a nelegálně prošel.

Dostat se do západní části přitom pro pořízení fotografií bylo klíčové, protože následné boření zdi probíhalo právě na západní straně. O týden později následovala sametová revoluce v Československu. Tyto záběry tvoří třetí část výstavy. Poslední část tvoří rumunská revoluce, která byla nejkrvavější a při které zemřely tisíce lidí. Rumunská vláda tehdy uzavřela hranice a Šibík měl znovu štěstí, když se do země dostal vlakem.

„Den před mým příjezdem byly ještě tanky namířeny na lidi, a jelikož bylo několik tisíc obětí v Temešváru, lidi se strašně obávali, že armáda bude střílet do lidí i v Bukurešti. Druhý den, kdy už jsem tam byl, ale armáda udělala neuvěřitelnou věc. Rozhodla se, že nebude podporovat prezidenta, ale že se připojí k protestujícímu lidu. Lidi naskákali na tanky, začali objímat vojáky a tři hodiny jezdili na tancích a autobusech po celé Bukurešti. V té době se tam těch událostí zúčastnilo asi milion a půl lidí,“ dodal Šibík.

Šibíkovu výstavu k 30 letům od sametové revoluce je možné zhlédnout na Staroměstské radnici do 14. listopadu.