Nový občanský zákoník přinese revoluční změny v dědictví

Nově lze pomocí tzv. odkazu nařídit dědicovi, aby vydal jiné osobě (tzv. odkazovníkovi) určitý předmět z dědictví. Obrovskou výhodou je, že osoba odkazovníka není dědicem, a tudíž nemusí hradit zůstavitelovy dluhy.

Zůstavitel může jako odkaz určit i věc, která je ve vlastnictví jiné osoby (dědice nebo odkazovníka). Může tedy nařídit svému dědici, aby vydal někomu jinému věc ze svého vlastního majetku jako podmínku k nabytí pozůstalosti. Dědic má však vždy na výběr, zda dědictví přijmout a věc zatíženou příkazem zůstavitele, tedy věc zatíženou odkazem vydat, nebo dědictví odmítnout a věc si ponechat.

Do NOZ se vrací dědická smlouva, která je vedle závěti dalším titulem, dle něhož je možné dědit. Tuto smlouvu může člověk uzavřít s dědicem ještě za života a domluvit se s ním, jaký konkrétní majetek dědici připadne.

Dědická smlouva je nejsilnějším právnickým titulem, protože má přednost před zákonnými dědickými posloupnostmi a zůstavitel ji nemůže jednostranně zrušit. To je tedy oproti závěti velká výhoda pro dědice.

Podle NOZ však dědickou smlouvu nelze uzavřít na celou pozůstalost. Alespoň jedna čtvrtina musí zůstat volná, aby s ní zůstavitel mohl dále volně nakládat.

Dědickou smlouvu lze uzavřít jak s dědicem, tak i s odkazovníkem (např. s přítelem, kterému má připadnout nějaká věc jako odkaz). Uzavírá se obvykle u notáře ve formě veřejné listiny.

Zůstavitel může nově v závěti uvést podmínku, která určí, kdy bude dědic dědit (např. po úspěšném ukončení vysokoškolského studia nebo až opraví zůstavitelovi dům). Pokud dědic podmínku nesplní, ztratí nárok na dědictví. Podmínky nebudou moci být zcela libovolné, zákoník například nepovolí příkazy, které by dědice, popř. odkazovníka šikanovaly či nutily ke změně stavu (např. uzavření manželství či rozvod). Žádné podmínky však nesmějí zatížit povinný díl nepominutelného dědice.

Současná právní úprava omezuje zůstavitelovu svobodu při dělení majetku – v případě, že má jen nezletilé dítě, nemá možnost odkázat část majetku nikomu jinému než tomuto potomkovi.

Nová úprava krátí práva nepominutelných dědiců (děti zůstavitele, jež nemohou být v závěti opomenuty). A to tak, že nezletilému potomkovi se musí dostat alespoň tři čtvrtiny jeho zákonného podílu (doposud má nárok na celý svůj zákonný podíl), zletilému pak alespoň jedna čtvrtina (nyní alespoň jednu polovinu z jeho zákonného podílu).

V praxi tedy bude možné odkázat závětí část dědictví například přítelkyni, s níž pořizovatel závěti žil, přestože má nezletilé potomky.

Dosavadní právní úprava možnost zřeknutí se dědického práva předem nepřipouští, dědictví lze pouze přijmout, nebo odmítnout. Nově se bude moci budoucí dědic zřeknout dědictví ještě před smrtí zůstavitele.

Takové řešení, navíc s aktivní účastí zůstavitele, může předejít případným dědickým sporům, např. když má zůstavitel dvě děti, jedno obdaruje již za svého života a druhému chce po své smrti věnovat zbývající majetek. S prvním dědicem se tak může dohodnout na zřeknutí se tohoto majetku.

Zůstavitel bude mít možnost zvolit si náhradníka třeba pro případ, že původní dědic zemře či dědictví odmítne. Bude také moci přikázat svému dědicovi, aby majetek, který tento dědic přijal, byl pro případ smrti tohoto dědice převeden na ustanoveného následného dědice.

Nový zákon přináší zásadní změnu také v otázce vydědění potomka. Kromě čtyř zákonem stanovených důvodů (potomek neposkytl pomoc ve stáří, neprojevuje o příbuzného zájem, byl odsouzen k trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin nebo vede nezřízený život) zavádí další dva – pro zadlužení a pro marnotratné počínání.

Na rozdíl od dosavadní právní úpravy však zůstavitel nebude muset do listiny o vydědění výslovně uvádět důvod. Nicméně pokud takový důvod nebude v listině uveden, má nepominutelný dědic právo na zákonný podíl, ledaže se proti němu prokáže zákonný důvod vydědění. To mohou činit ostatní dědicové v rámci dědického řízení.

Vedle toho NOZ také stanoví, že pokud vyděděný potomek zůstavitele přežije, bude se vydědění automaticky týkat i jeho potomků. V případě, že ho nepřežije, budou jeho děti moci dědit.

NOZ v případě nepořízení závěti zachovává samozřejmě i dědění ze zákona. Oproti stávající právní úpravě NOZ rozšiřuje počet dědických skupin z dosavadních čtyř na šest tříd.

Nově jsou do okruhu zákonných dědiců zařazeni zůstavitelovi praprarodiče a sestřenice nebo bratranci. Cílem je, aby majetek zůstal pokud možno v okruhu zůstavitelových nejbližších, případně pak i vzdálenějších příbuzných.

Podle současného znění zákona má dědic povinnost uhradit zůstavitelovy dluhy pouze do výše nabytého dědictví. V praxi to znamená problém, když je předmětem pozůstalosti jen to, co dědicové musí nezbytně přiznat (nemovitosti, vklady na účtech, cenné papíry apod.).

Dědicové totiž často nepřiznávají drobný, ale zato hodnotný movitý majetek (šperky, starožitnosti apod.), čímž dochází ke krácení práv věřitelů.

Od ledna však budou dluhy přecházet na dědice v plném rozsahu. Tato novinka bude výhodná především pro věřitele, kteří se budou moci úhrady všech těchto dluhů domáhat na dědicovi. Horší to naopak bude pro dědice, kteří budou muset uhradit všechny zůstavitelovy dluhy, tedy i ty, jež přesahují nabyté dědictví, a to případně i tak, že dluhy po zůstaviteli uhradí ze svého majetku.

V určitých případech zákon poskytne dědici ochranu prostřednictvím tzv. soupisu pozůstalosti, v jehož rámci se určí čistá hodnota majetku v době smrti zůstavitele. Pokud dědic o tento soupis zažádá a uvede v něm všechen majetek, bude hradit dluhy pouze do výše nabytého dědictví.

Nesmí mu však být prokázáno, že některé předměty vědomě do takového soupisu nepřiznal. V takovém případě mu poskytnutá ochrana do výše nabytého dědictví zcela odpadá.

Až praxe ukáže, nakolik veřejnost využije pestré palety možností, které jí nová právní úprava v oblasti dědického práva přináší. Jak ovšem ukazuje již dnes velké množství dotazů na řešení různých rodinných situací a vztahů, zdá se, že NOZ vykročil správným směrem.