Finanční poradna: Kdy je nárok na volno s náhradou mzdy kvůli vyšetření u lékaře

Na redakci se obrátil čtenář, který kvůli svému zdravotnímu stavu musí čas od času absolvovat odborné vyšetření ve specializovaném zdravotnickém zařízení, k čemuž musí mít uvolnění z práce na celou směnu.

„Zaměstnavatel mně však odmítá směnu proplatit a tvrdí, že je povinen mě uvolnit a zaplatit mi dobu vzdálení z pracoviště pouze k nejbližšímu zdravot nickému zařízení. Navíc, protože máme na pracovišti zavedené pružné rozvržení pracovní doby, prohlašuje, že mně nic nebrání si celodenní absenci napracovat,” doplnil muž.

„Vše potřebné najdeme v ustanoveních Zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb., v platném znění) a v prováděcím vládním nařízení k němu č. 590/2006 Sb.,” uvedl na úvod právník Jan Dubenský, který se mužově situaci věnoval.

Zákoník práce stanoví, že nemůže-li zaměstnanec konat práci pro důležité osobní překážky týkající se jeho osoby, je zaměstnavatel povinen poskytnout mu nejméně ve stanoveném rozsahu pracovní volno a v uvedených případech i náhradu mzdy nebo platu, která mu přísluší ve výši průměrného výdělku.

V citovaném vládním nařízení pak najdeme okruh těchto překážek v práci a rozsah pracovního volna s případy, ve kterých přísluší náhrada mzdy nebo platu.

„Je pravdou, že je zde uvedeno, že pracovní volno s náhradou mzdy nebo platu pro vyšetření ve zdravotnickém zařízení se poskytne na nezbytně nutnou dobu, bylo-li provedeno v takovém zařízení, které je nejblíže bydlišti nebo pracovišti zaměstnance a je ve smluvním vztahu k zdravotní pojišťovně zaměstnance – a teď pozor: je-li takové zařízení schopno potřebnou zdravotní péči poskytnout!” upozornil právník.

Využije-li zaměstnanec svého práva a obrátí se podle své volby na jiné zdravotnické zařízení, než je výše uvedeno (tedy nejblíže), má sice právo na toto volno, ale náhrada mzdy mu náleží jen v takovém rozsahu, jako by navštívil lékaře ve shora vymezeném případu. Vždy však platí, že volno se poskytne jenom tehdy, pokud nelze vyšetření provést mimo stanovenou pracovní dobu.

Uvedené zásady platí i u tzv. pružné pracovní doby, která je upravena tak, že zahrnuje časové úseky základní a volitelné pracovní doby, jejichž začátek a konec určuje zaměstnavatel, přičemž v základní pracovní době je zaměstnanec povinen být na pracovišti a v rámci volitelné pracovní doby si zaměstnanec sám volí začátek a konec pracovní doby. Celková délka jedné směny pak nesmí přesáhnout 12 hodin.

„Pokud tedy muž splňuje podmínku exkluzivity zdravotního pracoviště, které jediné je schopno ho odborně vyšetřit, a tuto skutečnost věcně a časově zaměstnavateli doloží, musí mu poskytnout pracovní volno v požadovaném rozsahu a nemá oprávnění po něm požadovat, aby si toto volno napracoval,” dodal Dubenský.