Zdražovat budou hlavně služby a stavby, říká ekonom

Jako většina ekonomických agregátů jde o průměr za celé spektrum. Spotřební koš typického člověka. Dokonce nemusí existovat jediný Čech nebo Češka, na kterého sedí.

Třeba koprovou omáčku téměř nikdo nekonzumuje „průměrně“, lidé ji buď milují, nebo nenávidí. Spotřební koš ale vytvoří hypotetický „průměr“ mezi oběma póly.

Spotřební koš je navíc ovlivňován společnou metodikou v rámci Eurostatu. Jistě, evropské národy se ve svých spotřebních zvycích liší, a tato česká „kultúrné špecifiká“ náš spotřební koš odrážejí, ale třeba co znamená „počítač“, je dobré sjednotit.

Covid ale zasadil spotřebnímu koši zásadní ránu. Za běžných okolností se váhy jednotlivých položek ve spotřebním koši upravují jednou za dva roky. Podle toho, za co reálně utrácíme více či méně.

Položky se i obměňují. Jednoho dne přibyl chytrý telefon a jiného odešel fax. Covid však natolik proměnil realitu, že když byla například kadeřnictví nuceně zavřená, nebylo možné za jejich služby vydávat 1,1 procenta, jak „předepisuje“ statistický úřad.

Když zrovna nezuří globální pandemie a vláda nezavírá ekonomiku, utrácíme za potraviny mimo restaurace 16 procent výdajů. Na začátku covidu ale restaurace zavřely. To však neznamená, že by lidé kvůli tomu přestali jíst. Reálná váha potravin ve spotřebním koši tak v tu chvíli mohla překročit i 20 procent.

Pokud ceny potravin na začátku rostly rychleji, tak skutečná inflace byla vyšší, než jsme košem naměřili.

Samozřejmě že statistikové nějaké rozumné covidové úpravy dělali, ale být příliš radikální nemohli, protože by si tím znehodnotili zbytek časové řady.

Určitě. Minimálně už kvůli tomu, abyste věděl, co se vám děje v peněžence. A nejen v ní, dnes vám ani úložky v bance žádné zhodnocení většinou nenabídnou. A tak vám inflace řekne, co se děje s hodnotou vašich úspor ať už v peněžence, pod polštářem, nebo v typické bance.

Inflace je vlastně taková daň z držení peněz. Při tříprocentní inflaci je to, jako byste každý rok na Silvestra zaplatili tři koruny za prodloužení platnosti každé stokoruny, kterou máte. V peněžence i v bance.

Určitě. Ale pokud mě zajímá vliv na mou osobní spotřebu, ani u energií nebude moc použitelný nějaký index koše energií. V něm budou opět „průměrné“ váhy a někdo spotřebovává víc plynu, někdo elektřiny a jiný zase odebírá teplo z místní teplárny. A na chatě může mít agregát.

Ale z jednoho důvodu byste měl sledovat i onen energetický index. Víte, inflaci logicky měříme jen zpětně, navíc s několikatýdenním zpožděním. A podle takového pohledu do zpětného zrcátka se špatně upravuje chování. Ideálně bychom chtěli všichni vědět, kam se posunou ceny příští měsíc, na to bychom chtěli reagovat.

Ale takových křišťálových koulí není moc a ceny energií jsou jednou z mála. Bez energií se sice mohou psát traktáty v poustevně, ale jinak je na jejich cenách založena téměř veškerá další produkce – zboží i služeb.

Navíc chvilku trvá, než se ceny energií propíší do finálních cen. A tak vám ceny energií nabídnou jakési rozostřené kukátko do cen ve světě, do kterého míříte.

Dvě velká S – služby a stavby.

Služby budou dále zdražovat zejména proto, aby nahradily propad příjmů během lockdownů. To vidíme již na aktuálních datech. Meziměsíční celková inflace byla v červenci na úrovni jednoho procenta. To odpovídá 13procentní roční inflaci. Ale čistě ve službách ceny rostly takřka dvojnásobně, což lze přepočítat na roční tempo 25 procent.

Jen částečně to lze zdůvodnit sezonním růstem cen dovolených. Na podzim a v zimě budou zase zvyšovat ceny podzimních a zimních služeb. Krachy během covidu postihovaly sektor služeb mnohem více než průmysl.

Menší konkurence má menší sílu udržovat ceny konkurenčně nízké a přeživší navíc logicky potřebují splácet dluhy, ke kterým byli uzávěrou dohnáni. Ceny služeb tak ještě dlouho porostou rychleji než ceny zboží.

To navazuje na aktuální zdražování materiálů. Stavebnictví je logicky jedním z nejcitlivějších oborů na vývoj cen materiálů.

Zatím se materiály ve finálních cenách plně neprojevily, výrobci a investoři je zatím často musejí nést sami.

Ale to samozřejmě nemůže trvat věčně. Na druhé straně věčně nemůže trvat ani takový růst cen. Ony totiž motivují investory, aby zvýšili výrobu materiálů, rozšířili stávající doly, obnovili již uzavřené, a případně zkusili vymyslet plnohodnotnou alternativu z levnějších materiálů.

Když se svět dokázal vymotat z ropného cenového šoku 70. let, dokáže se vymotat i z cenového šoku covidu.

Můžete se ubránit aktivním přístupem ke správě svých úspor. Když je inflace nulová, nulové úroky nebolí. Při zrychlující inflaci je třeba přemístit úspory tam, kde se generuje výnos, který inflaci překonává.

To dnes znamená do investování. Svět čekají velké proměny, z nichž některé urychlil covid a některé tlačí státy. Pro všechny od energetických obrů přes maloobchod a stavebnictví po rodinná zmrzlinářství to znamená velkou řadu požadavků, kterým se musí přizpůsobit.

Tuhle obrovskou změnu nemůže zařídit nikdo jiný než investoři. Spolupodílet se na výnosech z této transformace je jediný spolehlivý způsob, jak se obrnit proti inflaci, která tyto proměny doprovází.

Musím však zároveň varovat před tím, aby člověk kývl na první huránabídku obřích výnosů bez jakékoli záruky. Takový střadatel by nakonec dopadl ještě hůř, než kdyby rezignoval na obranu proti inflaci.