Článek
"Nevydělávali jsme žádné ohromné sumy, ale neměli jsme se zle. Měli jsme normální životní standard," říká dvaapadesátiletá Mercedes usazená v obývacím pokoji přeplněném fotografiemi a cetkami ve Fuenlabradě jižně od Madridu. Když se kolaps španělského spekulacemi poháněného stavebního boomu začal přelívat celou ekonomikou, uzavřel se v roce 2007 obchod s obuví, v němž Mercedes pracovala, a nechal ji nečekaně na dlažbě.
"Nejdřív jsem si říkala: to nic, moje rodina pořád pracuje. Nedělala jsem si s tím velké starosti," vzpomíná Mercedes. Ale o rok později přišel o práci i její pětapadesátiletý manžel Juan José a druhý syn, devětadvacetiletý David, kteří stejně jako milióny dalších pracovali ve stavebnictví. "Přišli domů jednou večer a byl konec. Nedostali nic, žádnou výplatu."
Měsíční příjem rodičů se propadl v té době z 2500 eur na 850 eur (zhruba 21 500 korun), což je jejich společná dávka v nezaměstnanosti. Náklady na domácnost, jako je plyn a elektřina, dosahují 500 eur měsíčně (přes 12 600) a Mercedes se děsí pokaždé, když otevírá obálku s inkasem.
"Bývali jsme zvyklí na určité věci, jako jít jednou za čas na večeři do restaurace a někdy zajet na dovolenou. Nic přehnaného. Ale najednou to všechno skončilo," říká. "Musíte si zvyknout méně svítit, spotřebovávat méně plynu. Začnete odstřihávat věci, které nejsou úplně nezbytné, abyste se mohli najíst. Jakákoli zábava naprosto skončí."
Střední třída na kolenou
Krize srazila dolů střední třídu, která se objevila v 80. letech minulého století po desetiletích diktatury a vzkvétala během stavebního boomu let devadesátých. Oficiální údaje hovoří o 1,7 miliónu domácností, kde není zaměstnaný ani jeden člen rodiny. Celková nezaměstnanost je téměř 25 procent a více než 50 procent ve věkové skupině pod 25 let.
Nejnovější úsporná opatření, která zveřejnila vláda konzervativního premiéra Mariana Rajoye, zahrnují mimo jiné i seškrtání dávek pro nově nezaměstnané a zvýšení daně z přidané hodnoty, což podle ekonomů v krátkodobém měřítku poškodí málo vydělávající zákazníky.
Práce načerno a solidarita
Lidé, jako je Mercedes, za téhle situace přežívají díky dvěma věcem, které jsou nouzovým řešením ve španělské společnosti: práci načerno a rodinné solidaritě. Mercedes přivydělává 600 eur měsíčně uklízením, za které dostává peníze na ruku. "Díky tomu můžeme alespoň trochu dýchat. Z 850 eur měsíčně se přežít nedá," vysvětluje. "Na účty potřebuju 500 eur. A co nám zbude na jídlo?"
Dvaatřicetiletý Juan Pedro přispívá rodině ze svého platu, který se mu za poslední čtyři roky snížil o více než čtvrtinu na 900 eur. Díky tomu může pomáhat svým rodičům; nemůže se ale odstěhovat a začít žít sám. Nejmladší syn, osmnáctiletý Daniel, před časem dokončil učení coby počítačový technik a hledá práci, zatímco se učí řídit auto. Lekce mu zaplatila rodina.
Mezitím Mercedesini rodiče vypomáhají jídlem a nabízejí i finanční pomoc. "Rodinná solidarita nám pomáhá přežít. Vždycky tu jsou pro nás. Vždycky," dodala Mercedes. "Ale budoucnost mých synů mi připadá nesmírně temná. Moji rodiče a tchyně s tchánem byli po celé roky schopní alespoň nějaké peníze ušetřit. My nemůžeme. Kdyby se s námi něco stalo, děsím se, že jim nebudu schopná pomoct."
Konstruktér Juan Pedro se vrací domů z práce v sedm večer po každodenním dojíždění půldruhé hodiny vlakem, autobusem a ještě kusu cesty pěšky. Unaveně klesne na pohovku. "Před deseti lety jsem si představoval, že až budu v tomhle věku, budu ženatý, mít vlastní děti a svůj byt, jistou práci a nezávislost," říká. "Teď jen sleduju své bratry, kteří mají celý život před sebou a nemají nic. Vůbec nic."
