Schillerová: Platba za státní pojištěnce je anomálie

Návrh spojený s reformou zdravotního pojištění se dostal na veřejnost nestandardně, šlo jen o jednu z pracovních verzí. Navrhovaný záměr spojit tyto dvě záležitosti ale dává smysl a eliminuje i dopady na snižování příjmů z daní u státního rozpočtu. Tvrdý odsudek, navíc bez jakékoliv diskuse, mne překvapil.

Domnívám se, že se kritici s obsahem návrhu a změnami ani detailně neseznámili. Jde o nepochopení, které jen oddálí samotné rušení superhrubé mzdy. O tom, jak budeme pokračovat, rozhodnou další politická jednání.

Zdanění práce je u nás opravdu vysoké. To vám potvrdí i mezinárodní srovnání. Mezi zeměmi OECD patří zaměstnanci v Česku k těm, kterým se z výplaty vezme na pojistném a na daních více než 43 procent. Světový průměr je přitom někde o deset procent níž. Proto u nás tak bují švarcsystém, kterým je obcházen zaměstnanecký poměr.

Pak chybějí peníze v důchodovém, a právě ve zdravotním systému. Zdravotnictví je potom sanováno prostřednictvím další speciální platby, vzletně nazvané platba za státní pojištěnce. Ve skutečnosti to není ale nic jiného než přesun dalších prostředků vybraných od ekonomicky aktivní části naší populace na daních, poplatcích a odvodech. Ostatně tento systém je v Evropě naprosto ojedinělý.

Já ale chci, aby systém odvodů a zdanění práce byl co nejjednodušší. Proto jsme přišli se záměrem, díky němuž by české anomálie v podobě plateb za státní pojištěnce a superhrubé mzdy zmizely. Zprůhlednilo by se financování zdravotnictví, ulevilo se zaměstnancům a drtivé většině živnostníků.

Bohužel dříve, než se záměr prodiskutoval na expertní meziresortní úrovni, staly se některé jeho části předmětem místy dost absurdní politické přestřelky. Takže než jsme jej stačili řádně představit, už se některé jeho části staly politicky nechtěnými. To je realita.

Výše daně z příjmů dle návrhu by byla 15 procent z hrubé mzdy bez rozdílu vykonávané činnosti. Pro zaměstnance to představuje o 5,1 procenta nižší zdanění než současná efektivní sazba 20,1 procenta.

Druhou částí záměru bylo zrušení platby za státní pojištěnce a kompenzace tohoto výpadku prostřednictvím vyšší sazby zdravotního pojištění pro zaměstnance a OSVČ o 3,7 procenta. Zaměstnavatelé by platili za své zaměstnance pořád devět procent.

Snadno si každý dopočítá, že zaměstnanci by na uvedené úpravě získali 1,4 procenta z hrubé mzdy, tedy například zaměstnanec s dnešní průměrnou mzdou by si polepšil o zhruba 6000 Kč ročně. V případě osob samostatně výdělečně činných by vyšší odvod na zdravotním pojištění byl kompenzován možností využít takzvanou paušální daň. Měsíční paušální daň by kromě minimální platby na sociální a zdravotní pojištění zahrnovala i daň z příjmů fyzických osob ve výši 500 Kč.

Jak zjednodušení a zpřehlednění systému, tak daňové opatření, díky kterému zůstane lidem v peněženkách více peněz, se ekonomice postupně vrátí. Časem by vzrostla spotřeba a tím se zvýšil výběr třeba spotřebních daní nebo DPH.

Hlavním zdrojem úspor musí být opatření na straně výdajů státu. Proto dlouhodobě apeluji na úspory v provozu ministerstev i snižování počtu úředníků ve státní správě. A také modernizaci nepřehledného a nákladného systému sociálních dávek, aby sloužil skutečně potřebným. Zde jsou miliardy, které, kdyby je stát dokázal identifikovat a redukovat, můžeme nechat lidem v peněženkách.

U plateb za státního pojištěnce přežívá mylná představa, že existuje jakýsi další zdroj stojící mimo standardní pojistné, ze kterého je hrazena zdravotní péče – státní rozpočet. Ovšem ten je rovněž financován z daní, z většiny ekonomicky aktivním obyvatelstvem. Neboli již dnes ho platí ekonomicky aktivní obyvatelé, jen je tento fakt umně skryt.

Návrh tak nejenom zpřehledňuje současný systém financování zdravotnictví a ukazuje podstatu věcí, jak ve skutečnosti jsou, ale také odstraňuje každoroční vyjednávání o výši platby ze státního rozpočtu. Rozhodně by to neznamenalo, že by státní rozpočet stál kompletně mimo financování zdravotnictví.

Součástí záměru byl proto systém vazeb, které by v případě neočekávaných potřeb a událostí poskytly dostatečné prostředky k ufinancování výdajů. A hlavně jsme počítali s posílením odpovědnosti zdravotních pojišťoven, které by povinně tvořily rezervy v silných letech ekonomického vývoje, aby pak posloužily v letech hospodářsky méně příznivých.

Systém by tak nepodléhal škrtům ve státním rozpočtu nebo nulovému či nízkému nárůstu plateb za státní pojištěnce, jak bylo v letech recese za minulých vlád zvykem. Nový systém by vedl k zásadnímu zpřehlednění a odpolitizování příjmů zdravotnictví a zároveň by umožnil stabilnější financování, než je tomu nyní.

Samozřejmě že nikoliv. Vůbec si nedovedu představit, že by tento prvek solidarity nebyl zachován. O tom jsme opravdu neuvažovali ani jedinou vteřinu.

Zejména u daně z příjmů dochází k poměrně častým novelizacím, to je pravda. Když se ale podívám na původce změn, ministerstvo financí iniciovalo pouze malou část. Mnohem častěji dochází ke změnám kvůli návrhům podaným samotnými poslanci. Tyto „politické“ návrhy zpravidla upravují různé výjimky, čímž se snaží zvýhodnit určitou skupinu poplatníků.

Další častou skupinou novel je úprava daňových předpisů kvůli změně jiných zákonů z gesce jiných ministerstev, ať se již jedná o změnu terminologie, nebo jinou úpravu, na niž daňové zákony odkazují nebo s níž pracují. A mnoho změn je také vyvoláno členstvím ČR v EU, kdy musíme do naší národní úpravy transponovat evropské směrnice nebo reagovat na novou judikaturu Soudního dvora EU.

Dovolím si však nesouhlasit s konstatováním, že daňové předpisy jsou nestabilní. Pokud se podíváme na soustavu našich daní s ohledem na stabilitu jejich konstrukčních prvků nebo pravidel pro jejich správu, je naše daňové prostředí vcelku stabilní.

Ministerstvo financí se navíc v souladu s programovým prohlášením vlády snaží napomoci k přehlednosti všech změn tím, že změny provádí ve formě takzvaných daňových balíčků, tedy souhrnných novel více daňových předpisů najednou.