Restauratéři: Takhle už dál nejde žít

„Čekáme na zázrak, že se to zlepší, a to se asi nestane bez řádné proočkovanosti. Spočítal jsem si ale, že za tři měsíce bylo proočkováno sotva pět procent lidí, což nám optimismus do žil nenalévá,“ řekl Právu Václav Vojíř, který už přes čtvrtstoletí provozuje Bugsy’s bar v Pařížské ulici v Praze a rovněž restaurace konceptu Potrefená Husa na Smíchově a Albertově či Bistro Špejle.

Nadšen není ani z chystané úpravy pravidel. „Mělo by se po nás chtít, abychom hlídali a kontrolovali zákazníky, zda mají test, nebo jsou očkovaní. Nikdo ale nemůže přece myslet vážně, že řeknete svému oblíbenému hostovi: Jéje, ty nemáš čerstvý test, sorry, k nám nemůžeš,“ zdůraznil.

Sám jako restauratér nešel cestou odporu. „Chápeme zdravotní situaci, ale když vidím, kolik hospod či provozovatelů služeb nařízení nerespektuje a co předvádějí politici, tak si říkám, zda jsme se respektem k nim neodsoudili k živoření, zda jsme také neměli být rebelové,“ podotkl Vojíř.

Okénka a rozvoz? „To jsou takové drobty. Plně využíváme podpory od státu, ale například Bugsy’s bar dotuji 150 až 200 tisíci měsíčně,“ dodal. Chce podle svých slov udržet alespoň nejvěrnější zaměstnance, sklady, energie, zkrátka infrastrukturu.

„Dáváme okýnky zákazníkům najevo, že zase otevřeme, a zaměstnancům, že nemusí jít na stavbu nebo za volant. Do popelnic a do kanálu jsme ale museli vyhodit produkty a suroviny za statisíce,“ poznamenal smutně.

Bugsy’s bar přes okénko dělá zlomek z původních tržeb. Koktejly do lahviček jsou jen jakýmsi vzkazem: ještě jsme tady. Bistro je s tržbami na patnácti procentech.

„Stát tvrdí, že nám sanuje všechny náklady, ale není to pravda. Kuchař, uklízečka, tam je podpora nulová, musíme je živit. A od ledna platíme nájmy v plné výši,“ konstatoval Vojíř.

Z devadesáti zaměstnanců na hlavní poměr zatím udržel pětapadesát. „Nikoho jsme nepropustili. Spousta lidí to sama zabalila, protože se pro ně stala Praha drahá. Šli do jiného oboru nebo se vrátili do svých rodišť. Až se otevře, budou gastronomii chybět profíci, budou se bát vrátit, aby se to zase nezavřelo,“ uvedl Vojíř.

Podle něho pracovníci, kteří v restauracích zůstali, přišli o polovinu svých reálných příjmů, byť dostávají plnou výplatu. Není totiž žádné spropitné. Restauratér je smutný z toho, jak někteří lidé na gastronomii nahlížejí: jako na zbytečný obor, kde může klidně polovina podniků zkrachovat a kde si podnikatelé akorát mastili kapsy.

„Restaurace, dobrá hospoda, to je přece život, místo setkávání, navazování kontaktů. A dát do kupy a udržet opravdu dobrý podnik, to je spousta práce i rizika.“

„V pátek 13. března 2020 jsme oficiálně zahájili provoz. Ještě jsme se smáli, že přece nevěříme na pověry. Ale už o víkendu jsme z nařízení vlády museli zavřít. Pak bylo sice v létě nějaký čas otevřeno, ale jinak je to zmar. Z dvaceti zaměstnanců jsme udrželi sedm, kompenzace na všechny nestačily,“ řekl Právu Pavel Dvořáček, šéf a většinový majitel vizovické společnosti Rudolf Jelínek.

Ta investovala téměř čtvrt miliardy korun do Muzea slivovice s luxusní restaurací v Praze na Kampě. Na rekonstrukci objektů má firma úvěr, od státu dostala aspoň bezúročnou půjčku. „Všechno to tam teď táhneme z firmy,“ dodal.

Ani on nechápe, proč by měly restaurace hlídat a kontrolovat testy hostů. „Nejsme zdravotnické zařízení, ani úřad. Pokud tohle ověřování zavedou, tak to dovedu pochopit jedině u hotelů. Hotel je na úřadování zařízen už jen tím, že vyžaduje od ubytovaných osobní doklad. Ale už ne třeba na to, aby se přímo v něm prováděly testy,“ vysvětlil Dvořáček.

Jeho firma provozuje také Ranč Kostelany a Lesní penzion Bunč na Kroměřížsku. Také on se obává toho, že gastronomii budou zoufale chybět lidé, protože odešli do logistiky či jinam a nebudou se už chtít vrátit.

Podobně jako velké restaurace či restaurační sítě to vidí i menší provozovatelé. „Máme velkou obavu z toho, že jakmile začneme rozjíždět provoz, tak se to na podzim zase utne. Tak ale opravdu dlouho žít nejde,“ tvrdí šéf malé vyhlášené restaurace Steak Bar v Černošicích u Prahy.