Polsko chce po Česku 368 hektarů území

Hranice se tak sice napřímila a zkrátila o 80 kilometrů, ale nepodařilo se tehdy vyměnit stejně velké územní plochy, takže Československo na tom „vydělalo“ 368 hektarů, což Polsko tehdy velkoryse přešlo.

Polský souhlas s takovým výsledkem stvrdil klíčový dokument – Smlouva mezi Československou republikou a Polskou lidovou republikou (PLR) podepsaná 13. června 1958 ve Varšavě a ratifikovaná 17. října téhož roku čs. Národním shromážděním, a to ústavním zákonem č.62/1958 Sb., o konečném vytyčení státních hranic s PLR. Platnosti nabyla 14. února 1959.

Na obou stranách tehdy došlo i k výměně několika vesnic: Polsko předalo Československu území o rozloze 12,05 km čtverečního a Československo Polsku území velké 8,37 km čtverečního.

K menším úpravám hranic i poté ale dochází prakticky stále – důvodem jsou hlavně změny vodních toků vzhledem k přírodní transformaci břehů nebo sesuvy půdy v horách.

Po roce 1989 se ale dávná územní záležitost – ač smluvně uzavřená – znovu dostala na přetřes, když Polsko připomnělo oněch 368 hektarů z narovnání hranic v roce 1958.

V roce 1992 jednali tehdejší šéfové diplomacií Jiří Dienstbier a Krzysztof Skubiszewski, ale konkrétní řešení nepředložili. Česká strana se k polskému požadavku v zásadě staví vstřícně a české ministerstvo vnitra tak hledá jako náhradu Polsku vhodné pozemky.

I čtvrteční mezivládní konzultace ve Varšavě k problému mohou zaujmout postoj. „Mezi hlavními tématy tato agenda není, nedá se ovšem vyloučit, že toto téma na jednání padne,“ řekl Právu mluvčí české vlády Martin Ayrer.

České ministerstvo vnitra již několikrát vytipovalo pozemky, které by bylo možno předat polské straně, návrhy však narazily na odpor většiny obcí, ale také krajů, jichž se to týká – zejména Moravskoslezského, v menší míře pak Olomouckého, Královéhradeckého, Pardubického a Libereckého.

Ukázalo se totiž, že pod některými pozemky je např. černé uhlí, jinde zase zdroje pitné a minerální vody pro zásobování obyvatel, někde brání převodu stavby či komunikace.

Podle různých zpráv by kromě Frýdlantu v Čechách přišla o pozemky např. Vidnava, kde však mají podle starosty Rostislava Kačory rozestavěný vodojem, který chtějí zprovoznit do pěti let. V Mikulovicích v Jesenickém výběžku zase počítají s výstavbou rodinných domků, zatímco Krnov podle mluvčí radnice Dity Círové některé pozemky nabídl. Chuchelné na Opavsku hrozí, že by mohla přijít o 100 hektarů kvalitní honitby, vyhlédnuto je i 30 hektarů v Dolní Lutyni na Karvinsku a katastr Chrastavy.

Ministr vnitra Milan Chovanec v České televizi zatím odmítl otázku převodu některých pozemků komentovat, ale zároveň upozornil, že „Polsko trvá na tom, aby územní nárok byl vypořádán“.

Hejtman Libereckého kraje Martin Půta konstatoval, že „jednání a také prezentace změny hranic některými polskými médii nešťastně narušují sousedské vztahy“.

Jan Bárta z Ústavu státu a práva Akademie věd ČR ale upozornil, že žádný územní dluh České republiky vůči Polsku dnes neexistuje. V roce 1958 se oba státy shodly na hranici. Výsledkem tohoto ujednání dodnes platného bylo, že státní území Polska se zmenšilo a území ČSR se tenkrát zvětšilo asi o 368 hektarů, což je z hlediska státního území zanedbatelná plocha. Nicméně se to stalo, a to ze shodné vůle obou stran.

A pak je tu ještě jeden aspekt – profesor Aleš Gerloch z Právnické fakulty UK připomněl, že státní hranice se může měnit jen ústavním zákonem. Proto by bylo třeba znovu přijmout ústavní zákon, který by vyslovil souhlas s mezinárodní smlouvou, jež by tyto hranice uznala.

Bývalý šéf diplomacie Jiří Dienstbier v roce 2008 v rozhovoru pro týdeník Reflex k česko-polským hranicím připomněl smlouvu z roku 1991: „Podpisem Smlouvy o dobrém sousedství, solidaritě a přátelské spolupráci jsme jen (s kolegou Skubiszewským) stvrdili, že o problému budou dále jednat experti. Pokud si vzpomínám, byl tu předpoklad, že polské územní nároky by mohly uspokojit změny u hraničních vodních toků. Výsledek ale nebylo možné predikovat.“