Článek
Osud obřího areálu kdysi celosvětově slavných kladenských oceláren založených v roce 1889 podnikatelem Karlem Wittgensteinem není zase až tak bezútěšný, jak se jeví na pozadí čtvrteční dražby hlavní části bývalého Stehlíkova podniku. Do dálky hřmí temné údery, zem se chvěje. Procházíme kolem zaprášené neobsazené vrátnice v jednom ze sektorů. Uvnitř je ještě starý magnetofon s kazetou z 80. let. Kolem nás dovnitř svižně projíždějí kamióny z Česka a Polska, míjejí nás tu a tam dělníci.
Jdeme dál. Rány sílí. Zjišťujeme, že jsme mezi dílnami společnosti Strojírny Poldi, a. s., mající ve znaku původní profil tváře manželky zakladatele Leopoldiny. Zde se očividně maká. „Navazujeme na původní ocelárny, ale s tím, co jde do dražby, nic společného nemáme. Oddělili jsme se už v roce 1992. Výroba jede. Zaměstnáváme tři stovky lidí. Ochrannou známku jsme si pronajali,“ říká výrobní ředitel Strojíren Poldi, a. s., Tomáš Hurych.
Vzpomínka na 90. léta, kdy huť byla ve vlastnictví Vladimíra Stehlíka.
Strojírny mají ve znaku původní profil tváře manželky zakladatele Leopoldiny.
Ředitelem těchto strojíren je Němec, ale podnik je podle Hurycha vlastněn českou firmou JET Investment. Strojírny vyrábějí klikové hřídele pro motory do traktorů, lesnické a zemědělské techniky, stavebních strojů, nákladních automobilů, železniční a letecké techniky, čerpadel a také kompresorů.
Výroba, ale i ruiny
Dále to jsou nejrůznější válce a nástroje na dělení materiálu. Přes 80 procent své produkce vyváží do zahraničí.
U dalších z hal nakládají kamión. „Tady to také jakžtakž funguje. Od Stehlíkovy Poldi se tahle část oddělila ještě před privatizací v 90. letech. Má to sice už asi pátý majitel, ale dobrý,“ konstatuje pětapadesátiletý mistr před firmou Antikora. A výplaty? „Jo, platí, i když dřív nějaké to zpoždění bývalo,“ utrousí.
Vedle haly plné hliníkových dílů jsou ruiny bourané budovy. Zbyly jen nosné pilíře a část obvodových zdí s vytlučeným oknem. Přes ně se však táhne nedávno natřené plynové potrubí vedoucí do jiné budovy. V dalších objektech sídlí klempíři, kolem jedné zase voní něco sladkého.
Zbyly jen nosné pilíře a část obvodových zdí s vytlučeným oknem.
Když se člověk rozhlédne a podívá se přes ulici směrem k obřím komínům a chladicím věžím, vidí, že zde také jede další podnik. Cedule před vraty upřesňuje, že se zde provádí výzkum emisí s podporou EU, a na dvoře vlaje vedle české vlajky i švýcarská. U vstupu do dalšího podniku je dokonce kačírek a okrasné keříky. Záblesk lepších časů, byť hned vedle se k nebi tyčí torza zpustlých průmyslových budov.
Třeba to koupí v dražbě Rusové, co tady mají stroje
Pořád se ozývá dunění, rozhlížíme se, odkud rány pocházejí. Zvuk nás vede k hale další firmy PBK s otevřenými vraty. Vejdeme do kovárny. Velký buchar tady mlátí zespoda i svrchu do žhnoucího odlitku, který pod údery divoce nadskakuje, kolem srší malé ohnivé koule.
Obsluha pohybuje dopravníkem, na uších sluchátka. Mezi údery seškrabává kovadliny. Siluety mužů občas úplně zmizí v oblacích černého prachu, kterým se prodírají paprsky jarního slunce ze zamazaných střešních průzorů a oken.
Areál je rozdělen
Venku o pár set metrů dál už naše kroky zarazí zánovní plot s žiletkovým drátem. Očividně to kdysi byl celistvý areál, dnes je rozdělen. Za plotem jsou budovy zkrachovalých oceláren, dnes společností Poldi, s. r. o., a Poldi Trade, a. s, které jdou už zítra spolu s ostatním jejich majetkem do dražby.
Marně se to snažíme obejít přes zaneřáděný kout, kde stará cedule hlásá: „Za pořádek zde zodpovídá Pepa.“
„Snad to v dražbě koupí Rusové, co mají v nové budově uložené ocelářské stroje,“ vypráví Vlasta Šípková (62) z ostrahy na hlavní vrátnici zkrachovalé části Poldi.
Soud Bývalý šéf kladenských hutí Poldi Vladimír Stehlík
Dělal tam její švagr i dcera. „Byla jeřábnice. Dnes je prodavačka. To víte, že občas vzpomíná, kde byl její jeřáb,“ vypráví bodrá vrátná. Na Stehlíka se už podle ní na Kladně pomalu zapomíná. „Na socialismus ale hodně lidí vzpomíná, protože to tady jelo ve velkým. Ten krach, to je práce Klause a Dlouhého,“ připomene bývalého prezidenta a kdysi ministra financí Václava Klause a dnešního šéfa Hospodářské komory ČR a exministra průmyslu Vladimíra Dlouhého.
„Tolik tisíc lidí zde mělo práci. Jezdili sem až z Prahy. Rusové by to ale mohli rozjet, podle mne jsou jediní vážní zájemci. Však také oni tady platí ostrahu,“ tvrdí žena.
