Ekonom: Vláda by měla otevřít školy

Po zákazu vycházení do nočních ulic, kde je stejně všechno zavřeno, a po zákazu nedělního prodeje je uzavření škol epidemiologicko-ekonomicky nejbizarnější krok. O chování viru toho víme mnohem více než na jaře, proto teď ve zbytku Evropy zavírají školy až jako poslední krok, nikoli jako první.

Vedle vzdělávání vykonávají školy také služby hlídací. Podle výpočtů amerického ekonoma (Bryana) Caplana může hodnota této služby dokonce převyšovat hodnotu vzdělávací, zvláště v zemích s tak vysokou účastí žen na pracovním trhu, jako je v Česku. Tuto službu nyní stát vypověděl, čímž se snižuje účast i produktivita rodičů.

Jako u všech státních kroků spojených s covidem hlavní náklady přijdou až v budoucnu. Bude tu generace méně vzdělávaná než v zahraničí. Naše děti budou méně úspěšné v konkurenci o místa na kvalitních zahraničních univerzitách a méně know-how pak přivezou zpátky.

Ale kdež. To je čistě statistický efekt v porovnání s předchozím obrovským poklesem. Když vše měříte podle předchozího kvartálu, po desetiprocentním poklesu byste musel růst více než jedenáctiprocentním tempem, jenom abyste se dostal tam, kde jste byl. To samé bude platit o obnově ekonomik.

Podle aktuálního odhadu EU poroste česká ekonomika příští rok o 3,1 procenta. To je vyšší růst než náš „premiantský“ růst v posledních letech. Ale je to růst z předpokládaného propadu minus 6,9 procenta letos. Tedy i na konci roku 2021 bychom byli ani ne na 96 procentech výkonu konce roku 2019. V porovnání se světem bez covidu, kdy bychom letos a příští rok rostli „slabými“ dvěma procenty, tak na konci příštího roku budeme dokonce pouze na 92 procentech výkonu.

Ta ztráta se velice těžko dohání. Na druhou stranu, stále ještě máme šanci si nezničit fundamenty dlouhodobého růstu. A tak z pohledu třeba desetiletí ta samotná ztráta produkce nemusí být zásadní. Důležitější bude stín dnešní hospodářské politiky dopadající na budoucí růst.

Před několika dny vyšel první odhad HDP za třetí čtvrtletí: minus 5,8 procenta. Spolu s minus dvěma a minus 11 procenty za první dvě čtvrtletí jsme tedy zatím za letošní rok někde na poklesu o šest až sedm procent. Takový pokles by za celý rok znamenal ztrátu produkce v hodnotě zhruba 350 miliard korun. Stát přitom zadlužil naši budoucnost o 500 miliard. Zatím tedy můžeme říct, že nás stát „zadlužil“ více než covid.

S čísly samozřejmě významně pohne poslední čtvrtletí. Když ministerstvo financí v létě žádalo Sněmovnu o 500 mi­liard, údajně počítalo s celoročním propadem o 8,5 procenta. K němu se můžeme ještě „stihnout“ dostat, poslední čtvrtletí může být ještě horší než to druhé. Lockdown je podobného rozsahu jako na jaře, ale může být i delší. Navíc do něj vstupujeme z mnohem oslabenější ekonomiky. Jak ukazují i čísla za třetí kvartál, který byl téměř prost zákazů ekonomické činnosti, a přesto v něm vidíme významný pokles. Ano, zrušena byla spousta letních festivalů a kulturních akcí, těžko však mohou samy způsobit téměř šestiprocentní propad celé ekonomiky. Ten dnes větší měrou způsobuje spíše strach z budoucnosti než zákazy prodeje.

Každé zadlužení se samozřejmě hůře splácí v oslabené ekonomice. Oblíbený argument feldkuráta Katze, který často slyšíme – „to se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou“ –, totiž neobstojí. Světové trhy českému státu rády půjčovaly, protože česká ekonomika na evropské poměry do podzimu 2019 slušně rostla. To už dnes neplatí. Jednak jsme růst významně zpomalili již na podzim 2019, půl roku před covidem, a jednak teď musí trhy půjčovat úplně všem, a nesrovnatelně více. I těm, kteří doposud jeli německou Schwarze Null (měli vyrovnaný rozpočet s menším přebytkem – pozn. redakce).

Zatím se to na úrokové sazbě moc neprojevilo, protože soukromý sektor logicky téměř přestal investovat, takže se k vládám přesunuly peníze, které by jinak financovaly skutečné investice. Až se ale investice obnoví, úroky z obrovských veřejných dluhů stoupnou.

Můžeme doufat, že vítězství Joea Bidena povede ke vstřícnější obchodní politice vůči EU. Bude menší hrozba trestných cel za státní dotace Airbusu, které mířily na německé zboží, pro které vyrábíme součástky.

Pokud Biden zruší Trumpovo snížení daně ze zisku, USA se vrátí do doby před Trumpem, kdy bylo výhodnější reinvestovat zahraniční zisky amerických společností v zahraničí než je vracet do USA. Paradoxně by tak mohlo dojít k navýšení amerických investic v EU včetně Česka.

Biden se také patrně vrátí k pařížské klimatické dohodě. Trumpův odchod jistě posílil důraz EU na zelené investice. Ani návrat Washingtonu do Paříže však evropskou zelenou vlnu nemusí tlumit – když USA odešly jednou, můžou odejít znovu. Většina Demokratické strany je však od Bidena nalevo, tak nám může hrozit, že USA přistoupí ke krizi cestou 30. let – ochranářstvím. Zvlášť když demokraté budou chtít získat zpět Trumpovy dělníky. Boris Johnson se jim v posledních britských volbách také dvořil a vyplatilo se mu to.

Nejvíce na nás dopadnou logicky restrikce německé ekonomiky. Vyvážíme do ní více než čtyřikrát více než na náš druhý největší exportní trh – Slovensko. Liší se ale struktura našeho vývozu. Zatímco na Slovensko vyvážíme především hotové výrobky, které teď Slováci nemusí mít dovoleno kupovat, do Německa vyvážíme především polotovary, ze kterých pak v Německu vyrobí tovar k dalšímu exportu do třetích zemí. Poptávka po takovém zboží na světových trzích klesla už před podzimními restrikcemi, takže ty samotné na nás v Německu dopadnou relativně méně než na Slovensku.

Německo navíc zavedlo jednu chytrou hospodářskou politiku. Zatímco u nás uvažujeme o dočasném snížení daně z příjmů, tak v Německu zavedli dočasné snížení DPH. To funguje jako „dočasná sleva, honem kupujte, než ji zruší“. (Berlín se rozhodl snížit DPH od 1. července na půl roku. Základní sazba klesla z 19 na 16 procent, snížená ze 7 na 5 procent. V ČR jsou sazby 21, 15 a 10 procent - pozn. redakce.) České exporty se ale na celé spotřebě v Německu podílejí jen drobně. Velkou část českého exportu německá DPH ani neovlivní.

Jednoznačně. Dokonce si myslím, že u snížení zdanění příjmů nebude primární motivací podpora spotřeby. Vidíme, jak ve druhém kvartále raketově narostly úspory, téměř o polovinu ze zhruba 12 na 18 procent příjmů. Lidé ze strachu neutrácejí, ale spoří. Když jim zůstane více z platu po snížení daně z příjmů, má tato extra tisícikoruna stejnou hodnotu dnes i příští rok. Tak proč ji utrácet letos? Při dočasném snížení DPH ale má tisícikoruna větší hodnotu teď než příští rok, kdy už „sleva na spotřebu“ vyprší.

O tom, že oškliví obchodníci nepromítnou DPH do cen, hovoří ministerstvo financí a zdůvodňuje tím, proč nekopíruje německý nápad. Je to zvláštní argument. Kdyby totiž platil, mělo by ministerstvo okamžitě zdvojnásobit DPH, aby vybralo dvojnásobek!

Ceny se samozřejmě přizpůsobují oběma směry, dokonce i u toho dalšího tradičního zboží, o kterém se tvrdí, že reaguje pouze jedním směrem – u cen benzínu a nafty. To jsme ostatně viděli po jarním propadu cen ropy. Benzín se dokonce propadl více, než by měl, protože klesla i poptávka, když osobní doprava prakticky ustala.

V konkurenčním prostředí prodejců nejde nezlevnit, obzvláště v této pohnuté době, kdy bude veřejnost ostře řetězce sledovat. Každý řetězec bude chtít ukázat, jak je solidární, „podívejte, my snížení DPH promítáme“. A pokud stát snižuje DPH některým postiženým sektorům jako letos v květnu, divíte se, že to hned nepromítnou do ceny? Vždyť ta sleva ani zdaleka nenahradí škody lockdownu.

A pokud by opravdu měl stát pocit, že obchodníci mu zkazí plus bodíky u veřejnosti za snížení nějaké daně, je tu ještě americká cesta. Tam, když si jdete koupit v supermarketu Coca-Colu oceněnou na dolar, teprve u pokladny vám k tomu připočtou daň. Pak by se takové snížení daně projevilo automaticky a stát by nemusel mít strach. Nicméně to stát nechce. Kdysi Vodafone udával ceny jak s DPH, tak bez DPH a stát ho přinutil, aby udával pouze cenu s DPH. On je totiž rozdíl, jestli ta daň dělá jednotky procent jako v USA, nebo spíš desítky jako v Evropě. Není divu, že evropské státy chtějí svoji daň raději schovávat, aby lidi neviděli, jak veliká je. Kdo studuje účtenky?

Ano. Ale ne Antivirem. Antivirus byl jediný alespoň trochu úspěšný program na jaře, vedle debaklu pomoci OSVČ a firmám. Ale je příliš plošný, neadresný. V okamžitém šoku jarního lockdownu se to dalo pochopit. Ale opět – dnes již víme více. Nejen jak virus postihuje děti, ale i jak postihuje firmy a sektory.

Systém kurzarbeitu (možnost zkrácené práce, kdy firma platí lidem za odpracované hodiny a stát jim poskytuje část výdělku za neodpracovaný čas – pozn. redakce), který spousta zemí zavedla rovnou na jaře, mnohem lépe cílí na skutečně postižené.

Proplácí jim to, co skutečně pracovníci kvůli malé poptávce neodpracovali. Žádný paušál. Ekonomicky měl být zaveden již v létě. Legislativně měl být zaveden již na podzim. Nyní má být od ledna. Ať tedy je alespoň tak. Stačí, že vláda zavádí kurzarbeit „na věky věků“. Nemá to být zcela mimořádný prostředek podle mimořádného, časově ohraničeného zákona; i v budoucnu má být kdykoli automaticky spustitelný po splnění určitých kritérií. To bude pro budoucí vlády nebezpečné lákadlo.

Patrně nijak, z několika důvodů. Je malá pravděpodobnost, že by se Británie chtěla střelit do nohy a zavádět dovozní cla. Nic ji k tomu nenutí – ani Světová obchodní organizace, která „povoluje“ bezcelnost v rámci usilování o permanentní bezcelní dohodu. A o tu se Británie přece snaží. Pokud se do té nohy chce střelit EU a zavést dovozní cla, budeme toho spolutvůrci. Asi tedy u nás zdraží skotská whisky, pokud se tedy Skotové neodtrhnou a EU je nepřijme. Skotové navíc chtějí do EU, ale nechce se jim do eura, které by se museli zavázat přijmout.

To jsme ale hovořili jen o clech a kvótách. Ty tolik naše exportéry netrápí. Jakákoli cla by byla nízká kvůli omezením WTO a kvóty by snad nebyly vůbec. O co dnes jde v mezinárodním obchodě, jsou tzv. bezcelní bariéry, prostě řečeno „papírovačky“. Ty ale budou v případě nedohody trápit britské exportéry víc směrem k nám než naopak. I když bych si představil, že by Británie nějaká odvetná cla zavedla, úředník vlády Jejího Veličenstva, proslulý svým pragmatickým přístupem k životu, prostě není mentálně schopen sestavit formulář tak ďábelský jako úředník bruselský.

Naše děti, zvláště ty ještě nenarozené, na které se tak lehce zapomíná. Odevzdáme jim oslabenou ekonomiku, ze které jim přikážeme splácet obří dluhy. Ale ještě pořád máme šanci nezničit jim produktivitu zapouzdřením špatných politik.

Nový normál se musí co nejvíce podobat tomu starému. Nějaké změny ale asi budou i ve středním období nevyhnutelné, jako pravděpodobně větší ostražitost při hromadných akcích. Volnočasové aktivity jsou přitom stále rostoucím podílem celkové produkce, s tím, jak bohatneme, a lépe si užíváme své volno.

Živá kultura a turismus tak asi budou patřit mezi hlavní poražené. Vydělají ti, kteří nabídnou něco zajímavého v „novém normálu“, tedy zejména inovátoři, ale také ti, kteří prostě zbohatnou na státních zakázkách na budování „bezpečné nadkapacity“ v tzv. „klíčových sektorech“. Bude pak na nás, abychom stát uhlídali, aby takové nadkapacity budoval pouze ve skutečně klíčových sektorech. Když dáme státu do ruky kladivo, všechno najednou může vypadat jako hřebík.