Zranitelní středoškoláci končí na psychiatrii

Nemálo jich z této zranitelné věkové kategorie mezitím často končilo v rukou psychiatrů. Pokud měli štěstí. Sebepoškozování, ztráta smyslu života i strach o planetu mnohé při vedl až k pokusům o sebevraždu. Matka sedmnáctiletého chlapce, říkejme mu třeba Oliver, se Právu svěřila, jak syna čtyři měsíce hlídala každou minutu. Termín na psychiatrii po urgencích v lednu dostala na konec května.

„První vlnu pandemie a opatření děti vcelku zvládaly. Kritické to začalo být, alespoň v našem případě, v říjnu a listopadu,“ svěřila se redakci paní Malá, která je pedagožkou ve speciální škole.

„Volala jsem do umělecké školy, kam můj syn nastoupil do prvního ročníku, a učitel mi řekl, že aktuálně se online výuky neúčastní včetně mého syna celkem pět žáků z jedné třídy, kteří jsou v péči psychiatrů či hospitalizovaní v léčebně,“ popsala Malá. „To mi bohužel jen potvrdilo, co jsem pozorovala okolo sebe,“ dodala.

„Oliver začal být strašně demotivovaný. Říkal, že nic nemá smysl a už nechce žít. Podle odborníků se tomu říká environmentální žal,“ popsala trápení svého syna paní Malá.

„Všimla jsem si odřených rukou, pak krve na zdi v pokojíčku. Začal se poškozovat a ve mně vzrůstala panika, že opravdu spáchá sebevraždu. Po čtyři měsíce jsem s ním proto byla nepřetržitě,“ řekla.

Štěstí v neštěstí měla rodina v tom, že jejich syn se zcela neuzavřel, dokázal o tom, co se mu honí hlavou, mluvit a souhlasil s léčbou.

Sehnat lékaře, který by dokázal Oliverovi pomoc, se před koncem minulého roku jevilo jako nesplnitelný úkol. „Všichni psychiatři měli plno. Nakonec jsme navštívili psychiatričku, která jediná měla volný termín. Skončilo to tím, že dostal léky, po kterých měl schizofrenní stavy, děsivé představy, slyšel různé zvuky. Proto jsme se je rozhodli hned vysadit. Prošel si třídenním absťákem, ale zvládli jsme to,“ vzpomíná matka.

Následně zkusili pohotovost, kde jim doporučili okamžitou hospitalizaci, což by pro Olivera znamenalo, že se už do výuky nezapojí a přijde o vysněné studium umělecké školy, na kterou se dostal. Rozhodl se, že to zvládne sám s pomocí rodiny. „Poradili nám melatonin, přírodní hormon, dávala jsem mu také kozlík lékařský. Oliver jako by stále nevěřil, že se vše vrátí do normálu, myslím, že to nejhorší máme za sebou,“ dodala matka.

Dětská psychiatrická klinika v Motole, kam je Oliver objednán, má dlouhodobě obsazenou lůžkovou kapacitu, a tak se zdálo, že ani nemůže být hůř. „Nejvyšší nápor na lůžka nastal v lednu 2021 s příchodem třetí vlny pandemie a neustává.

Doporučení z dětských psychiatrických ambulancí a od psychologů k plánovaným hospitalizacím i zájem rodičů o léčbu také narůstají, což aktuálně nejsme schopni uspokojit,“ sdělila Právu Iva Dudová, zástupkyně přednosty kliniky, s tím, že prioritou jsou nyní děti a adolescenti se sebevražednými tendencemi a po sebevražedných pokusech.

Na psychiatrii v Bohnicích volná místa sice mají, problémem je, že ne na příjmu. „Dělal jsem si průzkum mezi našimi primáři a ti hlásili, že pacienti přicházejí v horších stavech, než tomu bývalo. Tady je viditelný efekt odkládané péče,“ vysvětlil redakci ředitel Psychiatrické nemocnice Bohnice Martin Hollý.

Lépe na tom nejsou ani zařízení mimo Prahu. „Ambulantní péče je přetížena dlouhodobě, čekací doby se v regionu Brno-město pohybují kolem dvou měsíců na vyšetření dětským psychiatrem. Kapacita Psychiatrické kliniky, která je 18 lůžek, je sotva schopna pokrýt požadavky na akutní hospitalizaci z regionu,“ uvedla mluvčí FN Brno Veronika Plachá.

Psychiatrická péče pro dospělé je na tom přece jen lépe. „V případech akutních příjmů nejsou v Psychiatrické nemocnici Brno po dobu pandemie žádné čekací doby. U neakutních hospitalizací zhruba 14 dnů. Ale středoškoláci až na výjimky ve věku od osmnácti let nejsou klientelou nemocnice,“ sdělil redakci Pavel Mošťák, ředitel Psychiatrické nemocnice Brno.