Zaorálek: Pohřby osobností jsou jako třídní boj. Už bychom měli být zralejší

Především státní pohřeb u nás není nijak definovaný, nemá jasné kontury. U Karla Gotta jsem měl na mysli, že by stát měl dát najevo, že je to mimořádná věc, nejen privátní, a že se má rodině nabídnout pohřeb se státními poctami. Lafety a vojenská přehlídka by mi připadaly nepřirozené. Pohřeb se státními poctami znamená, že stát přebírá záštitu a nabízí rodině účast. Včetně státních symbolů, zapojení státních institucí a účasti ústavních činitelů.

Uměl spojovat minulost s budoucností. Někdo tvrdí, že byl výkvětem normalizace, ale my jej tehdy brali spíš jako někoho, kdo je za politikou. Normalizaci se asi hodil, to je pravda, ale to je maximum. Sám o politiku nestál, a kdyby to šlo, vyhnul by se jí. Byl posedlý hudbou, své řemeslo dělal s neuvěřitelným nasazením a poctivě. Společnost tehdy neměla moc toho, na čem by se sjednotila.

Když jsem jako mladý pracoval na stavbě, všichni jsme z tranzistoráku poslouchali Got­ta. Ve vší bídě patřil k tomu lepšímu, připomínal nám svět, který byl pro nás tak daleko. Spíš než spojencem socialismu byl naším spojencem proti socialismu. A hlavně: Gott je pro mne to, kolik lidí se k němu hlásí.

Když jsem k úmrtí Karla Got­ta uspořádal tiskovku, všiml jsem si mezi novináři dvou mladých dívek, které brečely. Pak říkejte něco o normalizaci.

Volal jsem panu kardinálu Dukovi a ten mi řekl, že to bylo Gottovo přání. To musí člověk brát vážně. Karel Gott se před smrtí stýkal s knězem, požádal o poslední pomazání. Z hlediska církve to bylo jednoduché. Znám lidi, kteří ve svatovítské katedrále měli svatbu, není to zapovězené místo. O čem tedy chceme debatovat? Že si to nezasloužil?

Gotta jsme vnímali jako málokoho jiného, lidé to tak cítí. Stát by to měl respektovat. On se stal součástí našeho příběhu tak výrazně, že ve chvíli, kdy zemřel, bylo namístě si to silně připomenout.

Vyvolává ve mně určité znepokojení, když se nejen pohřeb, ale i všechno ostatní stává předmětem „třídního boje“. Podobné války svádíme kolem kdečeho. Vadí mi to, protože mám pocit, že společnost má držet pohromadě. Měli bychom se připravit na to, co nás čeká, a ne se hrabat v minulosti a zkoumat, kdo byl lepší a kdo horší. Měli bychom projevit respekt. Nesoudit, abychom nebyli souzeni. Zrovna teď bychom si mohli odpustit, že život je soutěž, a dělat žebříčky. Není přece tak těžké říci, že ten a ten herec si zaslouží pohřeb v Národním divadle.

Přál bych si, ne abychom napsali lepší pravidla pro státní pohřby, ale abychom si řekli, že když někdo zemře, tak se v kultivované atmosféře dohodneme na tom, že tenhle člověk si zaslouží úctu a respekt. Je to známka, že se společnost stává dospělou a zralou, a právě tady mám problém s celými třiceti lety po listopadu 1989.

Žijeme svobodně už dlouho, měli bychom být zralejší. Spory patří k demokratické společnosti, ale nemusíme se kvůli všemu hned pozabíjet. Kultivovaněji bychom měli přistupovat zvlášť k věcem, které se týkají minulosti. Ať už je to Gott, Čína, nebo Koněv.

Když se ptáte na pana Halíka, připadá mi paradoxní, že zrovna lidé jako on, co rozdělování společnosti kritizují, v takové situaci přilévají olej do ohně. Upřímně jsem byl ohromen, že katolický kněz – obrazně řečeno – skoro popraví někoho, ke komu mají úctu statisíce lidí. Intelektuální elity by jako první měly jít proti onomu „třídnímu boji“. Vidím v tom jejich určité selhání.

Vlastně tomu konfliktu rozumím. Fascinuje mě protikladný požadavek, který s sebou kultura nese: na jedné straně říká, že musíme zachovávat tradice, na druhou stranu chce redefinovat věci ve jménu moderny. Projevuje se to všude: na scéně Národního divadla i ve sporu, jestli je důležitější starat se o památky, nebo o živé umění.

V Česku je to složitější v tom, že se vytvářejí bariéry. Narostla bariéra mezi kulturou a politikou, začalo to už v devadesátých letech. Já jsem zavilý obhájce politiky, protože ta patří do všeho. Nelze ji vyloučit. Když dnes mluvíme o ekologii, je to podobné, existují překážky mezi vědci a politiky.

Eskalace, na kterou se ptáte, souvisí se všemi našimi naivitami a chybami minulosti. Říkalo se třeba, že která kultura si na sebe nevydělá, nemá právo existovat. Plody těchto zjednodušení dnes sklízíme. Moc mě to netěší.

Společnost v této zemi je jako posádka vysazená někde na neznámém kontinentu, který má přejít. Naše šance spočívá v tom, že se nebudeme hádat, budou se respektovat pravidla a určité principy. Musíme společně vzdorovat tomu, co přijde. Nevíme, jak se bude Evropa proměňovat v příštích deseti letech, ale je dobré hrát v tom nějakou roli. To se ale musíme být schopni domluvit. Pokud ony bariéry existují, musíme s nimi něco dělat.

Prosazuji třeba, aby se kultura neomezovala pouze na hlavní město. Jsou u nás přece další miliony lidí, kteří mají kulturní potřeby. Soustřeďme se na re­giony. Postkomunistické země dnes i podle OECD nejvíc ohrožuje to, že z nich mizí mladí kvalifikovaní lidé. A my musíme naši zemi udělat kulturně přitažlivou, abychom je tu udrželi.

Udělali jsme po listopadu 1989 řadu chyb. Vletěli jsme do toho, nikdo nebyl připravený. Sám jsem byl katapultován do Federálního shromáždění, kde jsem potkal Miloše Zemana, který ve flanelové košili jedl roh­lík a vysvětloval mi, co je to státní rozpočet.

Objevili se tehdy ale i lidé, kteří se tvářili, že si vědí rady. Pamatuju si Miroslava Macka, který říkal, že se musíme zbavit všech „osmašedesátníků“, že to je veteš, která by chtěla obnovit komunismus. Na chvilku zhasneme, říkal tehdy, a až se rozsvítí, každý si nechá, co bude mít. Byla to skupina mladých rozhněvaných mužů v čele s Václavem Klausem, kteří se chtěli zbavit všech těch Rychetských a vyrazit kupředu.

V té chvíli jsme už začali kráčet proti zdi, do které se muselo nevyhnutelně narazit. Marxisticko-leninské poučky jsme často začali realizovat až po roce 1989. Předtím jsme jim nevěřili, ale vlezly nám do krve, a teprve s příchodem kapitalismu jsme začali žít to, co nás komunisté celou dobu učili o základně a nadstavbě. Václav Klaus si nikdy neuvědomil, že ve svých poučkách vlastně opakuje filozofii minulosti. Byl stejně dogmatický jako jeho předchůdci.

Nechci to úplně shazovat, sám jsem dědic 17. listopadu. Revoluce pro mě byla záchrana, nevím, co bych si bez ní počal, mě už tenkrát nechtěli k ničemu pustit. Takže nejsem obhájce starých pořádků, ale jsem nešťastný z toho, že jsme chtěli budovat něco nového – a spadli jsme do spousty toho, co bylo předtím.

Cítím se za to trochu odpovědný, měl jsem být chytřejší. Měl jsem pocit, že se mění úplně všechno, a nedocházelo mi, že se toho vlastně mění málo. Nyní po třiceti letech je nejvyšší čas na nějakou zralost. Jenže jsme pořád na začátku.

Kulturu nepochopíme, pokud nebude v debatě o ní zahrnuto i sociálno. Musí být přístupná pro všechny. Proto mám rád knihovny, protože jsou i v malých obcích, a často jsou místem, kde se lidé setkávají. Povýšenost kultury, která je „elitní“, která se tváří, že je něco víc, protože jí ostatní nerozumějí, mi vadí. Musíme najít způsob, jak do kultury vtáhnout ty, kteří by se do ní jinak nedostali. Tahle otevřenost je jediná cesta, jak neopakovat omyly, kterých jsme se dopustili předtím.