Zaorálek: Kultura nesmí být spolkem kamarádů

To jsem říkal, protože je fakt, že kulturu úplně stejně nevidíme.

Máte pravdu, že máme už z minulosti některá témata, která jsme si mimochodem zopakovali, kdy se neshodneme. Ale náš rozhovor byl opravdu přátelský, byť se o některé věci přeme.

Pan prezident v kultuře má podle mého spíš konzervativní pohled, zdůrazňuje roli památek a finančních prostředků na ně. Je to dané tím, že poměrně hodně cestuje po České republice a hodně se zajímá o památky, které jsou třeba zchátralé. Můj pohled je ten, že problém české kultury není jen problémem památek.

To si nemyslím. Fakt, že máme různé názory a přístupy, není přece nic nového. Platí ale, že v minulosti, kdy jsme společně řešili zahraniční politiku, tak jsme o tom vždy spolu mluvili, protože jsem zastával názor, že není dobré, abychom právě v zahraniční politice každý zastával jiné postoje.

Chci říct, že jsme si vytvořili určitý způsob komunikace, který sice navenek nemusel působit idylicky, ale řadě věcí jsme tím dokázali předejít.

Právě ze zahraniční politiky si odnáším pocit, že kultura je jednou z nejvýznamnějších věcí, kterou máme a kterou se můžeme prezentovat ve světě. Současně si s tím odnáším jistý pocit dluhu vůči české kultuře. A o tom jsme s prezidentem také mluvili.

Pro mě je podstatné to, že jsem si, stejně jako před dvěma roky, odnesl pocit, že prezidenta mé argumenty zajímají. A že si je s chutí vyslechl, bez ohledu na to, že ho možná chvílemi znepokojily. Podstatou našeho rozhovoru bylo, pokud to mohu tlumočit – pro mě milé a sympatické konstatování – že ho sice štvu, ale v zásadě se mnou nemá problém. Myslím, že náš současný vztah charakterizuje fakt, že se spolu s chutí pohádáme, ale žádná animozita v tom není.

Nechce se mi to moc rozebírat, ale je pravda, že já jsem tu funkci nechtěl.

Ne. Jan Hamáček znal můj postoj k vládě. Když mi to nabídl minulý týden, tak jsem se na začátku opravdu zdráhal. Ale nakonec jsem souhlasil.

Je pravda, že před volbami jsem se snažil, seč jsem mohl, ale prostě volby dopadly jinak. To stále beru jako svou osobní tragédii. Prosazoval jsem to, abychom šli do opozice. Bylo vnitrostranické referendum, dopadlo to jinak, než jsem si představoval.

Současně přiznávám, že na politické scéně dnes nejsou strany, s nimiž bychom mohli dělat politiku. A platí, že s Andrejem Babišem přece jen některé věci můžeme dělat a prosadit. Pokud bychom do toho nešli, tak z agendy, kterou jsme slibovali, neuděláme v opozici vůbec nic, kromě toho, že budeme spolu s dalšími žehrat na to, kdo a jak tady vládne.

A pokud si někdo řekne, že jde o koryta, tak tomu opravdu nezabráním. Když jsem na stranickém předsednictvu mluvil o tom, co a jak máme dělat, tak odpověď některých zněla: tak to sakra nekritizuj a pojď do toho.

Bude mě zajímat, jak funguje ministerstvo. Nechci z něho vytvářet nějaký superadministrativní moloch, ale jde mi o to, aby kultura nebyla sdružením kamarádů, ale aby byla zřejmá odpovědnost.

Kultura mě zajímala vždycky. Jsem v trochu jiné situaci, než když jsem šel na ministerstvo zahraničí. Nikdy jsem se nezabýval tím, že bych chtěl řešit otázky památkové péče. Nechystal jsem se na to, že budu řešit mediální zákon. Na jednu stranu mi to není cizí. Ale tady mám handicap. A vím, že mám dost málo času na to, abych zvýšil svou kompetenci.

Nadějí je, že mám na dosah mnoho lidí, se kterými jsem spolupracoval v různých oblastech a kterým důvěřuji. K nim přidám některé další, které jsem v minulosti nestačil oslovit a kterých jsem si cenil.

Všichni ministři financí jsou stejní. To je standardní situace. Nemůžu vyloučit, že mi moje požadavky hodí na hlavu. Neznám žádného boha, který by ji přinutil. Já mohu udělat jedinou věc, když už jsem do toho vlaku takto pozdě nasedl, tak požádat prostřednictvím Jana Hamáčka premiéra, aby mi dali šanci debatu o rozpočtu vůbec ještě vést, když už jsem se rozhodl jít do vlády, abych zabránil jejímu rozpadu.

Nechtěl jsem předčasné volby, protože ty vždy vedou ke zlému, destabilizuje to zemi. Takže si myslím, že by se ke mně mohli chovat slušně a dát mi možnost se k rozpočtu ještě vyjádřit.

Připadá mi jako ostuda to, že když se zavázali k jednomu procentu, tak naopak to procento snižují. To si dělají z lidí blázny? Chci, aby byl zřetelný alespoň trend ke zvýšení. K čemu jsou závazky před veřejností, když se nemají dodržovat?

Jestli se to vůbec dá takto srovnávat, přijde mi, že ve školství je to příznivější. Takže bych se samozřejmě chtěl přiblížit školství, kde je ten pohyb platů trochu důstojný.

To není jednoduchá věc. Ale neumím si představit, že bych kulturu vedl a neměl kolem sebe lidi, kterým důvěřuji a se kterými bych sdílel názor na to, co je třeba změnit. Kultura bohužel žije v určitém svém vnímání světa a mně připadá, že je starosvětské.

Za to nenesou úplně odpovědnost ti lidé. Tady chybí koncepce kultury odpovídající současné realitě. Já se budu muset zabývat takovými věcmi jako tím, co se stalo v knihovnické radě, v radě pro klasickou hudbu. Budu muset hovořit s lidmi, zjistit důvody, které vedly ke změnám. Dnes mohu říci jen to, že knihovnická rada musí být nezávislým orgánem.

Musím hledat cestu a nedovedu si představit, že bude jiná než přes odborníky dát široké výběrové řízení.

Nechci takové věci řešit. Slyšel jsem ho říkat, že nikdy do téže řeky již nevstoupí. Chci s ním mluvit. Vím, že jeho výstava o Karlu IV. byla velkým zážitkem, cením si, že tu byl Giacometti. Výstava Josefa Šímy byla událost. V tom Jiří Fajt navenek přinesl změnu.

Ale nejsem si jist, zda to řeší otázku dalšího vývoje NG. O tom se chci bavit s lidmi, kteří se tomu věnují celý život. Vždyť jsou tu lidé „hladoví“ po umění a jezdí za ním do Vídně. Musím se ale podívat na věci související s odměňováním a způsobem, jak se vyplácely peníze. Také mně připadá zvláštní, že kurátoři berou 30 tisíc a někdo si dá milionovou odměnu. Pokusím se zjistit pravdu. Nechci dělat soudy bez znalosti detailů.

Vysvětloval mi to, ale velmi obecně. Já tedy všechny důvody neznám. On tvrdí, že má něco písemně, že tam něco takového bylo. Musím se na to podívat, zjistit, jaké zásadní, vážné a šokující informace to byly, které ho vedly k tak radikálnímu kroku.

Obnovit ji musím. Udělat takové rozhodnutí a rozpustit radu jako blesk mi přijde pochybné v každém případě. Musím se s těmi lidmi setkat, jestli se budou mít vůbec chuť o tom bavit.

Ten je v připomínkovém řízení. Právě připomínky mě budou zajímat. Až se na ně podívám, tak zvážím, zda je návrh v takovém stavu, že je lépe ho stáhnout a odborně ho opět posoudit. To se může stát. Je tam řada věcí navázaných na stavební zákon a nic strašnějšího než stavební zákon neznám.

To je velký problém. Jde o to, zda jsme schopni najít dohodu. Je třeba rozhodnout, zda jsme schopni otevřít tuto materii s vědomím složitých diskusí, na kterých to může zhavarovat. Cítím potřebu se na to důkladněji podívat. Odhadnout, zda je to vůbec reálné.

To jsou věci, o kterých je třeba se otevřeně pobavit s ostatními politickými stranami, zda jsou ochotny do toho jít a poté to netorpédovat. Ve Sněmovně je problém se někdy dohodnout. Člověk si může říci, že do nějakých bitev půjde, což jsem v minulosti zkoušel, ale je třeba dobře odhadnout, jestli to vše nakonec nepůjde vniveč.

Sejdu se s oběma stranami. Budu se ale pohybovat velmi opatrně. Nejprve se chci věnovat ministerstvu. Nechci avizovat, že budu dělat revoluci ve velkých organizacích, ve kterých jsou všelijaké problémy.

Ale to nevidím jako prioritu, abych teď šel dělat pořádek třeba v Národního divadle. Budu mít dost práce na ministerstvu samotném.

Velmi rád bych se v tom nějak angažoval. Chtěl bych čínské straně říci, že jejich postup vůči Praze považuji za velmi nešťastný a že čínská politika jde v tomto případě úplně špatným směrem.