Zaorálek: Do čela EU stavíme slabé lídry, kteří by neuspěli ani doma

Ano, mám, je negativní. V pondělí už budu na vládě. Alespoň jsem měl v karanténě víc času sledovat, co se děje. Tahle krize je zásadní zkouškou. Jsem přesvědčen, že i když každý udělal nějakou chybu, naše rychlá rozhodnutí byla správná.

Ukazuje se, že náš systém hygienických stanic je postaven do mírové doby, kdy se kontroluje, jestli se správně vytírá podlaha hadrem a dodržuje hygiena na toaletách nebo jestli je správné uložení potravin v restauračních ledničkách.

Podle mě tato zkouška odhalila, že chceme žít normálně, ale v takových chvílích bychom potřebovali spíše téměř vojenský systém, protože řešení musí přicházet rychle a striktně.

Nemyslím. Karvinsko se nedá komentovat bez kontextu. Reakce evropských zemí a Spojených států byla neuvěřitelně pomalá a laxní. Pro mě to bylo až směšné, jak se to potom házelo na Číňany nebo jak to Donald Trump házel na WHO, ačkoli ta na to nebyla vůbec vybavena.

Tady byly informace šest až osm týdnů v předstihu a Číňané navzdory všem chybám, které udělali, zveřejnili informace o viru, aby umožnili vývoj testů.

V zásadě měla Evropa týdny na to, aby zareagovala. Vlády měly i od tajných služeb informace o nebezpečném vývoji už od listopadu. Tady se katastrofálně zaspalo.

Už jako ministr zahraničí jsem mluvil s tehdejší šéfkou WHO, která říkala, že nejvíce nás ohrožuje virová nákaza.

Informace byly, ale celá euroatlantická civilizace zareagovala žalostně pomalu.

První karanténní opatření se dělala, když už měla Itálie sedm tisíc případů.

Jsem ze srdce rád, že jsme reagovali jako vláda rychle. Že jsme nedali na různé epidemiology, kteří doporučovali řízené promořování. Že jsme nedali na představitele některých států, kteří situaci zlehčovali. Zajímavé je, že to byly země, které nám byly civilizačně i kulturně vzorem. Británie a USA jsou státy, které jsme považovali za velice efektivní a funkční, a toto byl test, který to prověřil. A zjistili jsme, že selhaly. Za to by měl někdo platit.

Třeba poradci, jejichž rady stály tisíce mrtvých. Jak je možné, že nikdo nebyl volán k odpovědnosti? I u nás byli také takoví, kteří tvrdili, že máme mít stejnou strategii jako Britové nebo Švédi. Říkalo se, že máme příliš tvrdá opatření, že to způsobí velké ekonomické škody, a byl tu velký tlak na to, abychom postupovali jako ti, kteří to shazovali. Těší mě, že jsem ve vládě, která si zvolila správný směr.

Já o tom nevím, vláda o tom nikdy nejednala. Jen si myslím, že ty krajské hygienické stanice nejsou zvyklé, aby rozhodovaly takovou věc, jestli zastavit nějaký podnik.

Mně se v tom usnesení Evropského parlamentu nelíbily formulace, že se má zrychlit práce českých soudů, že má být EP informován, a také to, že se v něm vítala obnova vyšetřování. EP tam formuloval věci, které jsou ve sporu s tím, že jsme stát, kde existuje nezávislé soudnictví a nemůže ho ovlivňovat žádná politika nebo usnesení nějakého parlamentu.

Podle mě je Evropský parlament těleso, které se hledá. Když tam přijdete, tak si říkáte: vypadá to jako parlament, lidi se chovají jako poslanci, kteří někoho reprezentují, ale on to docela parlament, jak ho známe, není.

Jakkoli si myslím, že Evropa je prostředí, kde se máme učit se pohybovat a získávat v něm svoji váhu a vážnost, tak mi ten tón rezoluce nepřišel správný. Podle mě musí být kritický vztah i v opačném směru.

Velmi mi vadí, že šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová porušila něco, co bylo vždy pravidlem, že vysoký představitel EK nemůže někomu pomáhat ve volbách. Přitom se angažovala ve prospěch nějaké politické strany. Nechme bokem, jestli ta strana je mi sympatická, nebo ne. Ale jak je možné, že někdo takto zásadním způsobem poruší pravidla?

Podle mě by EP měl spíše než Babišův střet zájmů řešit pomalou a laxní reakci Evropy ke koronakrizi. K tomu by měl přijmout rezoluci.

Problém vidím v tom, jak se trestuhodně obsazují funkce v orgánech EU. Jak je možné, že dovolíme postavit do čela slabé lídry, kteří by podle mě neuspěli ani ve vlastní zemi. Pak se divíme, že když přijde na krizi, jakou byla pandemie, tak na její řešení nestačí. Evropa, která chce hrát silnou roli ve světě, musí mít funkční instituce a silné politické vůdce.

Mně se to hrubě nelíbí. Připadá mi to jako útok na kulturu. Jestliže se v Kalifornii poškodí socha Miguela de Cervantese y Saavedry, autora Dona Quijota, nebo že se poškodí socha malé mořské víly v Kodani, tak to na mě působí, jako by se tu někdo úplně urval z řetězu. Je to absurdní útok. Cervantes nebyl otrokář, naopak, byl otrokem. A čím se provinila malá mořská víla nebo Andersen, tak to fakt netuším.

Vadí mi, že se tu kultura vyvrací z kořenů. Je to nějaká zuřivost, která je nebezpečná, protože to začíná likvidovat pravidla společnosti, že člověk může mluvit, ozvat se. Citujete někoho a oni vám řeknou, toho už nesmíte citovat. To je svévolné škrtání kultury. A je podle mě nebezpečné takto zacházet se symboly, s lidmi, s historií a tradicí, s kulturou.

Je divné, že to prochází. Jestli se někomu stavěly sochy, tak to bylo v drtivé většině jako hold za to, že něco mimořádného ve své době udělal. Ne proto, že by ti lidé byli bez poskvrnky a dokonalí. Takového bychom asi těžko hledali, to by neexistovala žádná socha. To by ji nemohli mít ani Churchill nebo Wilson.

To, že se shazují sochy, není řešení. Nelíbí se mi to. V roce 1989 jsme si říkali, že bychom tu měli všechny ty Leniny nechat, protože když je všechny sundáme, tak zapomeneme na to, co bylo. Přesto jsme dělali čistky, odstraňovali jsme všechny srpy a kladiva a Marxe a Leniny, přejmenovávali jsme ulice. Pak jsme si říkali, jestli je to dobře. Až to vše vyčistíme a jednou zapomeneme, tak tím ztratíme kus sebe samých, protože jsme to 40 let strpěli. On ten Koněv je svědectví něčeho, byť byl postaven až v 80. letech.

Bourání soch mi připadá v něčem nekulturní. Takto se dostává politika do kultury. Politik, který není úspěšný, jak by si přál, tak se realizuje tím, že vezme symboly útokem a povalí je. To není výsledek hluboké debaty, žádného velkého zvažování. Svalování soch je prostě nespokojenost lidí, protože nemohou bourat něco jiného. To není kulturotvorná činnost, je to řádící politika v kultuře.

Teď řešíme oboje. Ale obávám se, že se to tak rychle nezmění. Čekat, až se vyřeší zdraví, nemůžeme. V Česku je zdravotní situace mnohem lepší než v řadě jiných zemí, a tak je čas se věnovat už i ekonomice a kultuře. Že bychom byli z nejhoršího venku, to bohužel říci nemohu. Návrat k normálu to není.

Znám menší divadla, která již jedou naplno, ale velká divadla se ještě nespustila. Nejsou povoleny velké festivaly, což má dopad do řady profesí. Určité typy divadelních představení venku jako shakespearovské slavnosti i některé koncerty do tisíce diváků budou možné. To třeba v Německu to možné není.

To je rozmanité. Jsou divadla, která dávají plné vstupné, protože mají plno. Ale jsou taková, která ještě ani nejedou. Národní divadlo se rozjede až v srpnu. Muzea a galerie sice jedou, ale ne na plný provoz. Takže příjmy ze vstupného jsou tak na třetině. Třeba u státních organizací jde o výpadek 40 milionů týdně. Do konce roku budu žádat 500 milionů na doplnění tohoto výpadku.

Skomírající? V politice nikdy nevíte, co bude za rohem. To, že jsme oslovili lidi s tímto tématem, je naprosto správně. Nedostatek bytů je zásadní problém. To je něco, na co narážím prakticky všude. Pokud nedokážeme začít stavět nové dostupné byty, tak nejsme schopni odpovědět na jednu ze základních potřeb mladých lidí. To je pro mě klíčová věc. A mrzí mě, že jsme s tím nedokázali ve vládě léta pohnout.

Náš program je celkem jasný. ČSSD musí i v situaci krize, která tu dnes je, být stranou, která ukáže, že je schopná se zastávat lidí. Zejména těch, kteří budou ohroženi krizí i možnou recesí, které se zřejmě nevyhneme.

To bude v rukách kandidujících lidí, třeba hejtmanů Netolického nebo Stráské. Ale i u nás v kraji Petra Kajnara. Ti všichni budou muset prokázat, že jsou pro lidi důvěryhodní. Musejí být mezi lidmi a řešit to, co je zajímá. V politice jde především o obličeje a o to, jak jsou věrohodné a srozumitelné. To rozhodne o volbách. Podzim v tom bude zřejmě hlučný.

Budu pomáhat v různých krajích, ale nejvíc času věnuji severní Moravě. Myslím, že nemá smysl vytipovávat voliče, kteří jsou naši. Připadá mi, že můžeme oslovit jakéhokoli voliče. Je třeba je dokázat zaujmout a oslovit je.

Celý text rozhovoru s Lubomírem Zaorálkem si můžete přečíst v sobotním Právu.